setkání | taemin

8. září 2017 v 14:22 | Kim Lula |  setkání
Související obrázek

Jednou to přijít muselo. Víc k tomu nemám co dodat. Projednou je oběť z Taemina. Mimochodem je to asi nejdelší díl setkání, který jsem napsala. Zajímavosti: opravdu máme stejné kabelky. Žluté auto! je dětská hra - kdo ji zná, ozvěte se. A Larinka je počítačová hra. Která se nejmenuje Larinka. Ale prostě Larinka. Berme toto setkání jako prozatimní rozloučení s Anete.



"Docela se obávám vystoupit…" zahuhlala Anete, když vlak zastavoval na hlavním nádraží v Praze.

"Neboj, už se tu orientuju," chlácholila ji Lula.

"No tohle jsem zrovna nemyslela…"

Lula se zasmála a postrčila Anete před sebe. Vlak zastavil, Anete vypadla z vagonu, Lula vypadla z vagonu o vteřinu později. Protože proč vystupovat lidským způsobem. Že?

"Jsi celá?" zeptala se mladší dívka.

"Uhuh…" udělala Anete, přehodila si vlasy z obličeje na záda a vyhrabala se na nohy.

Lula si oprášila kalhoty, prohrábla si hnízdo na hlavě a rozhlédla se okolo. "A kam teď?"

"…"

"Jdeme."

Lula udělala dva kroky, poté se otočila čelem vzad a vydala se správným směrem. Anete ji s obavami následovala k eskalátorům.

"A teď myslím, že tuhle tam do té díry se vkokotit a potom - …kam že to chceme jít?"

"Éh…"

Lula zastavila uprostřed schodiště, bezradně se rozhlédla: "Proč přesně jsme jely do Prahy?"

Anete se zatvářila lehce zmateně, poté trošku vytřeštěně a poté se raději přišoupla blíž k Lule ve víře v to, že právě tahle slečna je tím nejbezpečnějším, co je v Praze může potkat.

"Říkala jsi, že to tu… znáš?"

"No…" zamyslela se Lula. "Ale jo, docela jo… myslím? Jen nevím, jaký je náš - Paladium?! Tam se dostanu aj pěšky! Teda… myslím. Nevím, co je bezpečnější. Či riskovat metro nebo pešibus…"

"Já tě budu věrně následovat, ať půjdeš kamkoli…"

"To máš odvahu…" zamumlala si Lula pro sebe.

"Co?"

"Eh, nic, nic. Jen přemýšlím, kudy přesně je to metrem," zasmála se Lula trošku hystericky. "Tak jdeme - ne počkaj, zpátky, vole, zpátky! Nemáme, kurva jízdenky?! Lez nahoru dopiči lez nahoru!"

Ještě že měly jen kabelky. Protože kdyby s sebou Lula vláčela kufr…

"Inu… a co teď…" Lula čuměla na automat na jízdenky.

"No," začala Anete. "Asi vhodit mince?"

"Jo… ale kam?"

"Nu… tady je díra?"

"Jo…" Lula se zamračila. "A mám prvně vhodit minci nebo zvolit jízdenku?"

"…já nevím?!"

"…jebu na to, jdeme pěšky…"

Vyšly před vchod, Lula se rozhlédla: "Jé hele les!"

Čapla Anete za pažu a začala ji táhnout do přírody.

"Myslím, že tudy je to správně, tu projdeme ten lesopark či co to je a pak zahneme doprava a tam pak… no… hádám, že jedině podle instinktů přeživšího…"

"Jasně, Larinko…"

"A to ani nemám brokovnici…"

"Nechci tě zklamat, ale postrádáš i klávesu Q…"

"A kurva…" zaklela Lula. "No tak… podle… mých instinktů?"

"…a kurva," zaklela Anete.

"Neboj se, GPS to jistí… A stejně, měla bych se tu naučit orientovat aj bez pomoci a tak jako se spolehnout na sebe a své schopnosti a doufat, že dopiči nevylezeme někde v Moskvě?! I když to je asi jedno, když tu pro mě jel syn, stejně jsme vystoupily v Moskvě…"

A tak Lula vyprávěla historku o Moskvě a synovi a Anete se mohla zechcat smíchy. Jako vždycky. A pak se jejich konverzace plynule odvyskytla k Taeminovi.

"Vsaď se, že ho tu někde potkáme…" zasmála se Lula.

"Ježíši jen to ne…"

"Pravda… nejsem si jistá, jestli bych - žluté auto! - rozchodila činnost, při které bychom ho potkaly…"

"Víš…" začala Anete. "Já si nejsem jistá, jestli je horší vědět, co právě dělá, nebo nevědět, co právě dělá…"

"Tak tohle je… opravdu… zajímavá otázka… ono… těžko říct, vzhledem k tomu, co ten pič obvykle dělá… a já se bojím jen představit si, co by mohl tuhle v Praze dělat… vykokotit se z Karlova mostu. A to jen v tom lepším případě… umí Taemin plavat?"

"…on neumí ani létat a stejně se posadil na zábradlí, za kterým byla kilometrová propast…"

"Fajn. Nechci vědět, co právě dělá a už vůbec ho tady nechci potkat. Vsaď se, že ten debil tu je, přímo někde tam - žluté auto! - za rohem."

"Otočíme to, jedeme zpět, Praha je nebezpečná!"

Ani jedna se neotočila. Proč taky. Však to byla jen sranda… že? Lula zabočila vlevo, směřovala k nejbližšímu přechodu.

"Jestli zase vlezu do krámu obslintat boty a pak odejdu s novou kabelkou, utopím tě…" varovala Lula svého syna.

"Ale ty jsme tam nemohly nechat?!" hájila se Anete.

"Já vím no, že jsou dokonalé?!"

Obě nadšeně natáhly ruce se stejnými kabelkami před sebe a začaly na ně ňuňat.

"Piča jedna a piča dva…" zahuhlala Lula. "Bach… - ?! - …a."

Anete napálila hlavou do lampy. Vteřinu bylo ticho.

"Ježíši jsi v poc@&!#dssl§ůůHAHAHAHAHAHAHA!..." Lula se pozvolna svezla na chodník v posmrtné křeči.

"Au."

"HAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA."

"…"

"HÁÁÁÁÁHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA!!!"

"Lulinko…"

"HÁÁÁÁHAHAHAHAHAHAHAHHAHAHAHAHAHAHAHHAHAAHAHAHA!!!!"

"Tvoje kabelka…"

"HÁÁHAJ@&K)ů§#.,mmůs@}~jx↨↓.s§§MOJEKABELKA?!"

Kdyby je v tu chvíli někdo natáčel, jistě by tím získal nejsledovanější video na youtube. Ještě štěstí, že je nikdo nenatáčel a všichni se jim raději obloukem vyhýbali. A to si Lula myslela, že Praha je zvyklá na všechno. Třeba na koně hrajícího na klávesy.

"Vyprávěla jsem ti o koňovi - …!"

Víc říct nestihla, protože Anete zahýkala smíchy jako osel a s hlasitým "KOŇ!" na poslední životní nádech šla opět do kolen. Tyhle debilní interní vtipy, pomyslela si Lula v křeči smíchu. Zajímalo by ji, kdo přesně ten vtip vymyslel. Jestli byla první ona, Anete nebo Siwon. Ve výsledku tahle otázka byla asi stejně k ničemu jako ta o vejci a slepici.

"Dobře, pojďme se aspoň - žluté auto! - tvářit, že jsme normální, jo?" navrhla Lula o dobrých pět minut později. "Jsme přece dámy, koukej na ty kabelky…"

"Jo…" přitakala Anete. "Jsme dámy."

"…"

"…"

"…ticho."

"Já nic neříkám."

"No proto."

Lula se rozhlédla okolo, snažila se zorientovat. Upřímně neměla nejmenší představu o tom, kde se právě vyskytuje, ale její šestý smysl jí radil tuhle zahnout doleva. Takže zahnula doleva a Anete šla ve vší důvěře za ní.

"Jé, tramvaj!" vykřikla, když vylezly někde… no… na otevřeném prostranství s kolejemi a tramvají, která právě přijížděla z protější strany.

"Myslíš, že je v ní Yongguk?" zeptala se zvědavě Anete.

"No koukla bych se, ale bojím se, že tady to nestojí…"

"Škoda," posteskla si Anete.

"Že," posteskla si i Lula. "Ale tak co, pojď, musíme tuhle opačným smě - DOPIČIKURVATAEMINE?!"

"What the - DOPIČEKURVASIDEBIL?!"

A Taemin prosím pěkně vesele natáčel okolní scenerii, aniž by ho mrzelo, že stojí přímo na kolejišti, po kterém se k němu blížila tramvaj neslučitelná s jeho křehkým životem. Culil se jako naprostý retard, pud sebezáchovy mu dal facku a odešel snad ještě v děloze nebo co.

Lula s Anete k tomu debilovi skočily, každá ho čapla za jednu pažu a strhly ho k sobě - čtěte: sejmuly ho k zemi - těsně před tím, než kolem prosvištěla troubící tramvaj s řidičem vykazujícím první známky infarktu, v očích smrtící děs.

Taemin seděl na prdeli uprostřed onoho asi náměstí, zatímco dvě superhrdinky se pokoušely marně zachránit samy sebe před náběhem na hysterický záchvat.

"Bože to je kokot."

"Ježíši kriste to je takový pič."

"On fakt není normální kurva já ho snad zabiju."

"Fuck it."

"Shit."

"Uh - …"

"SHUT UP TAEMIN-AH!"

"Um…" Taemin vypadal lehce zmateně/vyděšeně/šokovaně.

"DO YOU WANT TO DIE?!"

"I WILL KILL YOU JINJJA!"

"Oh, hangugo?" rozzářil se chlapec.

"…nope," uzemnila ho Lula (…technicky vzato doslova už před minutou za pomoci Anete).

"…eh."

"Pořád ho chci zabít," řekla Anete. "Ale asi sem vpiči."

"…nepovídej. Můj mozek za chvíli vyteče nosem."

"Já si ho chci nechat…"

"…adoptujeme ho?"

"…ty už si ho adoptovala a já ho chci za muže…"

"Co budeme dělat?"

"Eh… ladies…?"

"Ladies…" zopakovala po něm Lula pustě.

"Eh… girls?"

"…What do you want? Boy?"

"I… thank you," Taeminovi se konečně povedlo zvednout se na nohy. "Really. You both saved me."

"…you don't say…" prskla na něj Anete, pořád rozčílená jeho stupidními nápady. "If we were not here you would by die you idiot!"

"Eh… I'm sorry?"

"Coffee," odpověděla Lula.

"What?" zamrkal nechápavě Taemin.

"Coffiee for us. You pay, Taemin oppa."

Obě slečny se na Taemina usmály jako nevinnost sama. Chlapec nervózně polknul slinu.

"Damn it."


 


Komentáře

1 Kaspi | 8. září 2017 v 15:41 | Reagovat

Tak nějak mi nedělá problém si to představit jako reálnou historku. Čím to bude?
Potlesk a smekám.

2 Mentalyil | Ellin~ | Web | 9. září 2017 v 19:26 | Reagovat

Upřímně takhle nějak se v Praze ztratím i já, sotva vylezu ven z vlaku.
Skvěle napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkujeme, že navštěvujete náš blog. V případě jakéhokoli dotazu či připomínky klidně kontaktujte kteroukoli z nás - kontaktní údaje naleznete zde.
|
Pokud si chcete přečíst starší články nebo si vyhledat něco konkrétního, můžete využít archiv článků nebo vyhledávání.
|

Veškeré povídky i grafika jsou autorským dílem, proto prosíme, abyste tuto skutečnost resperkovali a kopírovali pouze se zdrojem.

Využíváme youtube | google | tumblr | instagram | facebook | ask.fmlayout by: purple-line.blog.cz

Výsledek obrázku pro lr whisper gifVýsledek obrázku pro lr whisper gifVýsledek obrázku pro lr whisper gifVýsledek obrázku pro lr whisper gif

~icons by iconarchive.com~