tichými kroky || pátá kapitola

8. srpna 2017 v 1:34 | Kim Lula |  tichými kroky

Trochu opožděně, ale přece se mi povedlo dopsat kapitolu. Není sice večer, jak jsem naznačila, ale už noc, a dokonce už ani není pondělí... ehm, ale snad to nevadí. Ze začátku sem měla pocit, že mi to vůbec nejde, a že není možné, abych zvládla napsat víc než stránku, než padnu únavou. Ale pak mě to začalo bavit natolik, že jsem nakonec skončila na čtvrté stránce a jsem nanejvýš spokojena. Snad budete aspoň z poloviny tak... nadšení, ehm. Přeji hezké čtení. Snažila jsem se to po sobě opravit, četla jsem to po sobě dvakrát, tak snad tam nebude moc chyb a překlepů. Pokud ano, omlouvám se.



CSR. Centrum pro vědu a výzkum. Žádná speciální zaměření, kterými by poutali pozornost veřejnosti. Na první pohled nepříliš velká vědecká laboratoř, v níž se prováděly drobné experimenty, které měly lidstvu přinést nějaký prospěch. Stejná jako mnoho dalších. Ano, na první pohled.

"Jak to vypadá se Subjektem 3?"

"Je pod stálým dohledem, zatím nevykazuje žádné známky agresivity."

"Dvojka?"

"Beze změny."

Muž pokýval hlavou, obešel stůl s monitory a vydal se po schodech o patro níže. Prostorná laboratoř se na první pohled zdála prázdná, přestože se v ní právě nacházelo sedm jeho kolegů. Mladičká žena seděla u jednoho z mnoha stolů a soustředěně pozorovala jeden ze vzorků v mikroskopu. I přesto, že jí neviděl pořádně do obličeje, mohl snadno poznat, jak se mračí.

Odvrátil od ní zrak, zaměřil svou pozornost na Subjekt 1. Mladý chlapec s jemnými rysy ležel v prosklené izolované místnosti připoután k lůžku a do žil mu byla pravidelně vstřikovaná anestetika, která ho udržovala v bezvědomí, zatímco mu byly neustále odebírány vzorky DNA.

Podle informací, které o něm do dnešního dne nasbírali, by měl tento Subjekt disponovat schopností léčení. Netušili, do jaké míry a nakolik efektivní výsledky se jim podaří dosáhnout, nicméně pokud budou úspěšní, mohli by právě díky tomuto klukovi dosáhnout obrovského skoku v evoluci lidstva. Vlastně by se dalo říct, že ze všech pěti subjektů, které se jim podařilo v předešlých dnech získat, byl pro ně tento jediný skutečně užitečný.

Ostatní čtyři byly samozřejmě také přínosem, to ano, jejich prodejem patřičným lidem finančně zabezpečí další postupy ve vlastním výzkumu. Ale na to byl ještě čas. Prozatím neměli v plánu někomu prozrazovat, jaká moc se jim dostala do rukou. Subjekt 3 byl obzvláště pozoruhodným materiálem. Jeho schopnost telekineze byla děsivá a bylo těžké se k němu vůbec přiblížit, nakonec se jim však povedlo i jeho pojistit anestetiky. V tuto chvíli byl klidný.

Subjekt 2 byl dosti nudnou záležitostí, a neviděli v něm příliš zdárnou budoucnost. Nezdálo se, že by jeho schopnost přesahovala hranici obyčejné manipulace s vodou. Byl v podstatě bezcenný, alespoň pro ně. Nicméně jako trofej skvěle podtrhoval onen pocit zadostiučinění.

Utíkali jim dlouho, skrývali se před nimi jako krysy v kanálech. Ale trpělivost jim přinesla úspěch. Jediné, co ho opravdu mrzelo, byla skutečnost, že je nedostali všechny. Věděli s jistotou, že jich je minimálně deset, takže dost jistě nedostali ani polovinu z nich. Především se jim nepodařilo získat jeho. Schopnosti toho vysokého čínského kluka vzbuzovaly zájem. Neskutečný zájem. Mít pod kontrolou proces stárnutí, ano, něco takového by dokonale doplňovalo možnost vyléčit všechny nemoci. Absolutní moc nad životem a smrtí.

Zbylé dva subjekty byly přinejmenším zajímavé. Číslo čtyři, jak se zdálo, uměl manipulovat s teplotou. U Subjektu 5 si nebyli zcela jistí, co od něj očekávat. Informace byly nekompletní, ale podle všeho se uměl pohybovat časoprostorem. Právě nyní ho měli spoutaného ve speciálních poutech, ačkoli sám musel uznat, že nebyla zrovna humánní. Nicméně se potřebovali ujistit, že se jim Subjekt nepokusí utéct. Poněkud modernější proces ukřižování byl svým způsobem dosti… symbolický, dá se říct. Hrát si na posly Boha a rozhodovat nad lidským životem - někdo jim musel ukázat, kde je jejich místo.

"Já to prostě nechápu."

Mladá vědkyně opět upoutala jeho pozornost. Přistoupil k ní, sevřel v dlani její rameno: "Další mutace?"

"Jeho DNA se neustále mění," promluvila vzrušeně, emoce na hraně nadšení a strachu. "Nechápu to, prostě to nechápu. Je naprosto úžasný!"

"Uklidněte se, prosím," napomenul ji a promnul si kořen nosu. "Co vzorky ostatních?"

Žena si odkašlala: "Jejich mutace jsou nanejvýš fascinující. Mohu s jistotou říct, že ke svým schopnostem přišli umělou cestou, ale… nemyslíte, že o něčem takovém by existovaly záznamy? Že by se o tom vědělo?"

Pokrčil rameny, znechuceně si odfrknul a odvrátil od ní zrak - tvor za skleněnou stěnou přitahoval jeho pohled jako magnet. Příčila se mu představa, že někdo už dávno přišel na tajemství takovéto moci a byl schopen ji uměle vytvořit. Na druhou stranu… Kde jsou ti, co za tím stojí? Ta myšlenka se mu vkrádala do mysli jako mor, nedala mu spát. Podněcovala v něm zárodek strachu. Pokud někdo stvořil tyto… bytosti, proč je nechal svobodně se pohybovat mezi lidmi? Co s nimi zamýšlí? Měl příliš mnoho otázek, a odpovědi žádné.

Přimhouřil oči, několika kroky se přiblížil ke skleněnému vězení. Chlapec spal, naprosto nehybný. Kdyby přístroje nekontrolovaly jeho životní funkce, zdál by se mrtvý. Jak velkou máš moc?, vyslal k němu myšlenu.

Vzápětí s vyheknutím o krok couvnul. Hnědé oči chlapce ho propichovaly skrz naskrz, naprosto bdělé a jasné, bez jediné známky omamné látky v těle. Chlapec se pousmál, pohledem ani na okamžik neuhnul. Pouze tam ležel přesně tak, jak ho tam odložili, nekonečné množství hadiček zavedených do těla. Jako by nic z toho nevnímal, pouze propaloval pohledem muže na druhé straně průhledné stěny.

"Kdy naposledy dostal Subjekt 1 dávku?" zeptal se, aniž by od něj odtrhnul zrak.

"Nebude to ani půl hodina, proč se ptá - oh…"

"Jste si jistá, že jste něco nepopletla?"

"Pane, já," žena zatěkala pohledem po přísné tváři. "Na anestetika dnes dohlížel Minkyun."

"Přiveďte ho!" zvýšil hlas, rostl v něm vztek.

Měli se postarat o to, aby se ten tvor vůbec neprobudil! Na rozdíl od ostatních, u něj museli zabezpečit, aby se nijak nepoškodil. Ne, jemu nesměl být zkřiven jediný vlásek, byl příliš cenný, nenahraditelný! Potřebovali ho udržet v klidu a -

- a pak si uvědomil zásadní skutečnost.

Subjekt 1 nevykazoval ani nejmenší známku jakékoli formy odporu. Jako by vnímal zmatení v mužově tváři, jeho úsměv se o něco prohloubil, chlapec mrknul, naklonil hlavu mírně na stranu. Muž v tom gestu jasně vnímal výzvu. A rozčílení v něm ještě vzrostlo, jak s nevolí naznal, že Subjekt postrádá strach.

"Pane profesore?"

"Co to má znamenat!" zahřměl, když vědkyně přivedla Minkyuna.

Chlapec se přikrčil, nejistě přešlápl. Minah už mu stihla sdělit, co se stalo, jenže on neměl nejmenší tušení, jak k tomu mohlo dojít. Dával pozor, dávkoval přesně a několikrát se ujistil, že neudělal žádnou chybu.

Minah mlčela, snažila se tvářit nenápadně. Byla to její chyba, věděla, že nemá nechávat Minkyuna samotného. Nebyl v jejich týmu dlouho, jen před pár měsíci absolvoval a do jejich týmu se dostal v podstatě protekčně. Měla na něj dohlídnout nebo se o to postarat sama. Věděla přece, jak důležité je pro ně zabezpečit Subjekt 1! Na co myslela?

"Připravte další dávku, hned," rozkázal.

Poté zaváhal, jen na okamžik, než se zhluboka nadechnul a pevným krokem zamířil ke dveřím doprovázen hnědým pohledem. Přiložil dlaň ke čtečce, skener rozeznal otisky prstů, povolil mu přístup. Tiché pípnutí, zámek ve dveřích cvaknul. Přivítalo ho pípání přístrojů, které bylo díky zvukotěsnému systému vnějšímu světu ukryté. A taky ty hnědé oči.

"Probudil ses," konstatoval.

"Evidentně," pousmál se chlapec.

Jeho hlas byl tichý a jemný, ale pevný, bez jakéhokoli náznaku nejistoty.

"Měl bych ti říct, že jakýkoli pokus o útěk je marný," varoval ho okamžitě.

"Neutíkám," odpověděl Subjekt 1.

Muž se zamračil. Nelíbilo se mu to. Celé se mu to nelíbilo. Rozum mu říkal, že je na tom klukovi něco špatně. Měl by být přinejmenším zmatený, když už ne vystrašený. Byl několik dní pod vlivem anestetik, tohle chování bylo naprosto… neslučitelné s tím, jak by měl doopravdy reagovat.

"Co jsi zač…?" zeptal se. "Kdo tě stvořil?"

A právě v ten okamžik maska chlapcovy vyrovnanosti na setinu vteřiny zmizela, rysy obličeje ztvrdly do kamenné masky a oči o odstín potemněly. V dalším okamžiku však led roztál a úsměv na chlapcových rtech vytvořil v jeho tváři ďolíček.

"Proč to chcete vědět? K ničemu vám to nebude," promluvil přátelsky.

"To posoudím sám. Odpověz mi, jinak tě nechám opět uspat," přikázal.

Chlapci trhlo obočím, úsměv se změnil v zašklebení. "Opět?"

Muž kývl hlavou k laboratoři, kde Minah právě pečlivě připravovala dávku. "Jsi tu už pátým dnem, držíme tě i tvé… kamarády pod sedativy, abyste nedělali problémy. Bohužel zaměstnáváme tupce. Ale to brzy napravím, neměj strach. Pokud ovšem nemíníš spolupracovat…? Jinak jsi mi vzhůru celkem k ničemu a bude lepší, když tě znovu uspíme. Tak?"

"Mám na vás také jednu otázku," usmál se chlapec.

V jeho úsměvu bylo také něco špatně.

"Co vás vede k přesvědčení, že tohle," kývl hlavou ke všem těm hadičkám a přístrojům. "Mě nějak omezuje?"

"Co tím myslíš?" měřil si ho obezřetným pohledem.

Pořád čekal, kdy kluk vyskočí z postele a pokusí se o útěk. Bylo to tak zatraceně logické, že jeho tělo napjatě očekávalo, kdy bude muset Subjekt 1 zpacifikovat.

"Jak se daří vašim vědcům? Slyšel jsem, že naposled se mi povedly krásné výsledky těhotné ženy, hm?" zvedl dlaň, zálibně si ji prohlédl, a poté upřel zrak zpět na vědce. "Chtěl byste to vědět, že? Jak má moc funguje?"

Muž mlčel, paralyzovaný. Mozku začínalo docházet, co bylo v tom úsměvu špatně. Byl to úsměv bezcitné zrůdy.

"Už brzy to zjistíte," nechal dlaň klesnout zpátky na postel, pohodlně ji položil do přikrývek.

"Jak…" hlesl muž nejistě, nohy křičely po útěku.

"Zabíjím vás," řekl prostě. "Právě teď v tuto chvílí."

čtvrtá kapitola | šestá kapitola
 


Komentáře

1 martes | 8. srpna 2017 v 9:47 | Reagovat

wooohoooo nadhera nadhera nadhera krasa dokonalost uzastnost (to snad ani nie je slovo ale nevadi).....radost citat

2 Kazumi | Web | 8. srpna 2017 v 10:03 | Reagovat

Kapitolka, co ve mně vzbouřila zvláštní a přitahující pocity, že jsem si i ty data do mobilu koupila :D
Sice mi občas přeskakování událostí dělá trochu bordel, tady to je takové tajemné a těším se na další kapitolku ^^

3 Rose | 8. srpna 2017 v 12:01 | Reagovat

Sice jsou bezcitní, ale já jim tak moc fandím :D děkuji za další díl :)

4 Nagasaki Nicolca | Web | 8. srpna 2017 v 17:55 | Reagovat

!!!
Toto. Nemělo. Chybu. Boha, tahle kapitola... ne, pardon, nejsem schopna smysluplnější reakce. Děkuju. A miluju tě.

5 Hatachi | Web | 8. srpna 2017 v 20:30 | Reagovat

No ty jo...to bylo hustý. Jsem tedy zvědavá, jak si s nima všema poradí. I když pro kluky to asi žádný problém nebude...

6 Kim Lula | Web | 9. srpna 2017 v 15:25 | Reagovat

[1]:: dělá mi radost vidět tolik nadšení z toho, jak někdo brutálně vraždí, haha...

[2]:: Omlouvám se za zmatení, i když tady o to malinko šlo, aby tam byl ten pocit jako wtf co se stalo proč jsou zavření jak se to povedlo..?! Chápeš...

[3]:: taky jim fandím! Aj s transparentem!

[4]:: Velmi. Ti. Děkuji! Synu. Můj. Drahý! A v pohodě, já to chápu - prostě feels!

[5]:: Jistěže to pro ně žádný problém nebude, jsou to velmi šikovní chlapci...

7 Kazumi | Web | 9. srpna 2017 v 20:19 | Reagovat

[6]: Jasně, já to chápu a beru to tak, taky občas ráda dávám takové ty části na zamyšlení, jako co se bude dít dál :O :D Jen mi občas spíše přijde, že to dávám spíše pro sebe, ale nevadí :DDD

8 Kim Lula | Web | 10. srpna 2017 v 11:59 | Reagovat

[7]: Tak já třeba dělám jednu velmi humornou věc - především tady u Kroků. Při psaní kapitoly vždycky tak půlhodinu studuji mapy Soulu, a většina míst, na kterých se pohybují (včetně jejich adresy), jsou reálná místa, a já v podstatě procházím ta místa s nimi, abych měla obrázek o tom, kde přesně se nacházejí. Taky je to spíše pro mě, protože většina čtenářů si ani nevšimne a nemá tušení, ale i tak mě to baví a dává mi to pocit, že je ta povídka pak ještě o něco máličko kvalitnější.

9 Majo | Web | 10. srpna 2017 v 15:22 | Reagovat

Hahaaaaa jen mu dej! :3 já věděla že by nebyl tak klidný pro nic za nic :D ten jeho šibalský úsměv to prozradil hned :D doufám že ten doktor brzo zhebne...ale vážně, docela by mě zajímalo, jak se jim povedlo je chytit.. nenechali se třeba chytit schválně?
Děkuju za super díl :3

10 Saia | 10. srpna 2017 v 17:15 | Reagovat

Nevinný a rozkošný....dezert predčil očakávanie.

11 Kim Lula | Web | 10. srpna 2017 v 23:52 | Reagovat

[9]: máš docela dobrý postřeh, haha :D

[10]: jsem ráda, že ti chutnalo!

12 Mia | 11. srpna 2017 v 8:48 | Reagovat

Krása nevinnosť čo zabìja

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkujeme, že navštěvujete náš blog. V případě jakéhokoli dotazu či připomínky klidně kontaktujte kteroukoli z nás - kontaktní údaje naleznete zde.
|
Pokud si chcete přečíst starší články nebo si vyhledat něco konkrétního, můžete využít archiv článků nebo vyhledávání.
|

Veškeré povídky i grafika jsou autorským dílem, proto prosíme, abyste tuto skutečnost resperkovali a kopírovali pouze se zdrojem.

Využíváme youtube | google | tumblr | instagram | facebook | ask.fmlayout by: purple-line.blog.cz

Výsledek obrázku pro lr whisper gifVýsledek obrázku pro lr whisper gifVýsledek obrázku pro lr whisper gifVýsledek obrázku pro lr whisper gif

~icons by iconarchive.com~