a čekala

12. srpna 2017 v 18:11 | Kim Lula |  naruto povídky

V podstatě netuším, jak se to stalo. A opravu nechápu, proč píšu sasusaku het, když nesnáším sasusaku het. Ehm. Asi bych se sebou měla něco dělat. Možná velmi rychle, než se stane něco horšího. No. Bavte se.


fandom: naruto; boruto | couple: sasusaku | "drabble"; w: 427

Seděla u okna ve své ložnici. Oči jí únavou klimbaly, přesto však nemohla usnout. Obloha nad Konohou byla neobvykle temná a zamračená, i tak však mohla mezi černými mraky zahlédnout světlo měsíce nebo hvězdy. Sarada už dávno spala a dům byl tichý stejně jako spící vesnice. Spal už Naruto? Nejspíš ne. Pousmála se, stejně jako pokaždé, když pomyslela na splněný sen svého přítele. Všem se plnily sny. I ten její se splnil, ano.

Před lety to byl jenom sen. Nesplnitelný a marný, takový, po kterém toužila, ale hluboko ve svém nitru věděla, že se nikdy nestane skutečností. A teď, teď hrdě nosí znak klanu Uchiha, a Sasuke, ten, o kterém si myslela, že jí nikdy nebude milovat, jí dal dítě. Ano, všichni si splnili své sny.

Úsměv povadl, Sakura sklopila zrak, lehce zamlžený. Pozorovala dlaně složené ve svém klíně, a přemýšlela, jestli tohle je opravdu to, po čem toužila. Mít za manžela muže, kterého milovala od svého dětství. Mít za manžela hrdinu, který nad nimi bděl, aby mohli žít klidu a v míru. Mít za manžela někoho, jehož obličej se stal pouhým stínem vzpomínek.

Bodlo to v hrudi, silněji, než dokázala přijmout, když si uvědomila, že veškeré její sny, ačkoli splněné, byly jen… čím vlastně? Nepamatovala si jeho hlas, nepamatovala si, jak vypadal jeho úsměv, nepamatovala si jeho dotek ani vůni. Snažila se vzpomínat každý den, připomínat si ho, milovat ho, jako by byl pořád s ní. Jenže jak plynuly měsíce - jak plynuly roky, chabá lidská mysl zapomněla. Nezbylo nic, co by mohla milovat. A ona přesto milovala, do hloubky srdce milovala onu vzpomínku bez tváře.

A čekala. Že se jednou probudí s pohlazením na tváři, a když otevře oči, bude tam, reálnější než všechny její sny. Jenže roky ubíhaly jeden za druhým, a Sasuke se nevracel. Byl tam někde venku, za zdmi vesnice, a bůhví, co tam dělal. Zda ještě vůbec žil. Zda si vůbec vzpomněl, že má doma rodinu. Že má vůbec domov.

Myslel na ni někdy tak, jako ona na něj každý den? Možná. Ale nejspíš ne. Dávno nebyla naivní mladou dívenkou, dávno pochopila, že muži nesdílejí jejich romantické představy, že je nezahrnou nekonečnou láskou, ani je nepoctí srdceryvnými vyznáními.

Přesto ale - vzpomněl si aspoň? Jednou za čas, když usínal sám ve tmě noci? Osamocený voják, daleko od lidí, jen sám se svými myšlenkami. Patřila aspoň jedna z nich jí? Nebo Saradě? Zůstal v něm aspoň prchavý záchvěv citu, který by ho dovedl zpátky domů? Nevěděla. Netušila. A možná to tak bylo lepší. S nadějí vždycky přicházely lepší zítřky, pravda?

Usmála se.

A čekala.
 


Komentáře

1 Kaspi Kaspi | 12. srpna 2017 v 18:32 | Reagovat

Musím se přiznat, že jsem Sakuru měla vždycky ráda, ale pak všichni začali s tím, že je otravná a tohle a támhle to a já se nakazila. A pak jsem Naruta ani nesledovala.
Nevím, proč to píšu...asi jen tak. Proč ne, že jo?
Takovýhle povídky se mi neuvěřitelně líbí. Nedají odpověď. Mysli si co chceš, to je tvoje jediná odpověď, kterou dostaneš. A Sakura taky...chudák.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama