Anděl od vedle || 2/3

30. května 2014 v 15:46 | Kami |  SuJu oneshots



Nepamatoval si, co přesně se stalo. Začalo to… Jak vlastně to začalo? Snažil se přes pulsující bolest v hlavě vzpomenout. Jeho paměť ovšem sahala jen do první rány. Dál… Potřásl hlavou, přičemž se mu svět kolem nepříjemně zhoupl.

Yesung! Psychická bolest ihned vystřídala tu fyzickou. Samozřejmě, Yesung. Hruď ho rozbolela, jako vždy, když se jeho srdce lámalo na malé kousky. Často tu bolest ovšem provázelo i něco jiného, hřejivého, co mu naprosto paradoxně dodávalo pocit bezpečí, který přes to všechno s Yesungem stále pociťoval. Dnes ale někam prchnul. A zůstala jen bolest. Palčivá, nesnesitelná. Kolik člověk snese, než to duše nevydrží a rozpadne se?

"Dělej, neposloucháš mě?!" ozvalo se nad ním zavrčení.

Heechul si akorát povzdychl. Chtěl by ho poslouchat. Ale to by ten včelí roj v jeho uších nesměl bzučet tak nahlas.

Fajn, paměť. Hmm… Yesung na něj čekal. Pomalu se mu to vybavovalo. Začal na něj řvát, kde byl celou noc. Heechul to nechápal. Ani předtím, ani teď. Vždyť ho Yesung ho vyhodil... To měl spát na chodbě přede dveřmi? A vrátil se, přestože mu Yesung říkal, ať se nevrací. Tak co měl ještě za problém? Ano, vrátil se, protože si byl jistý, že to tak Yesung nemyslel. Nikdy to tak nemyslí. A Yesung křičel. To bylo… Neobvyklé. Většinou je naopak klidný a omlouvá se. První rána dopadla dříve než obvykle. Že by Yesung něco tušil? Přeci jen ho podvedl, toho si byl moc dobře vědom. Zarazil se z proudu vlastních myšlenek. Žádné výčitky?

V tu chvíli byl prudce vytažen do stoje. Oči stále křečovitě zavřené, už takhle mu nebylo dobře, nepotřeboval vidět, jak se svět kolem něj točí. Yesung křičel. Heechul slyšel slova, ale byl moc unavený, než aby chápal jejich význam.

V ten okamžik se bytem rozlehla rána. Heechul se instinktivně přikrčil. Neměl rád hlasité zvuky, často je totiž provázela bolest. A vztek. Co Yesung zase rozbil? A další rána. A další. To bylo zvláštní. Navíc, ty dvě ruce ho pořád svíraly, jak pak mohl…?

Poslední hlasitá rána a hned nato těžké kroky. Ruce, co ho svíraly, zmizely a on se ladně sesunul po zdi zpět k zemi. Nechápal, co se děje. To ho děsilo. Nepředstavitelně moc. A právě to ho donutilo pozvednout těžká víčka a několikrát zamrkat, aby zaostřil.

Jeho tělo v tu chvíli zaplavila vlna prchavého štěstí. Donghae. Jeho tvář mu do srdce vždycky vnášela radost, něco lehkého, třepetavého, co zahánělo tu bolest a slepovalo jeho srdce zase zpět do jednoho kusu. Ale teď na té tváři bylo něco špatně. Něco se mu tam nelíbilo. Ale nebyl si jistý co, pořád viděl rozmazaně. Znovu zamrkal. Hlava ho bolela, mysl byla pomalejší. Ach ano, už to viděl. A dech se mu z toho zadrhnul v hrdle. Byla potemnělá vztekem. To bylo špatně. Hae se na něj nikdy nezlobil. Nikdy se netvářil takhle. V jeho křehkém srdíčku ho bodlo. I on už se na něj bude takhle dívat? Protože ráno odešel? Ale on musel. A Donghae to věděl, ne? Nebo snad po tom, co se stalo… Nenávidí ho teď? Ale… To nemůže… On ho potřebuje… Ten pohled ho trhal na kusy. Sípavě se nadechl. Vždyť na něj se ani jinak dívat nedá. Kolikrát mu to Yesung opakoval. I tak tam ale bylo něco zvláštního.

V tu chvíli mu došel jeden podstatný fakt. Donghae se nedíval na něj. Díval se na Yesunga. To jemu patřila všechna ta zlost a nenávist. Heechul si to uvědomil až ve chvíli, kdy Hae zatěkal očima po místnosti, nejspíš, aby Chula našel, a pohled mu na zlomek vteřiny zjihl něhou, když ho konečně objevil schouleného v rohu. Pak se vrátil pohledem zpět k Yesungovi a jeho výraz opět ztvrdl.

Něco říkali, to Heechul poznal podle pohybu rtů, ale ještě pořád nebyl schopný pochytit význam. Co tady Donghae vlastně dělá? Zmateně po něm sklouzl očima. A proč je nahý? A ten účes… Jakoby právě vstal. Postupně to zapadalo do sebe. Jo, určitě musel právě vstát... A zjistit, že tam Heechul není. A přišel si to s ním vyřídit… Heechul se znovu trhaně nadechl. Vážně ten rozzuřený pohled patří Yesungovi? Nedomlouvají se třeba právě, že se na něj vrhnou společně?

Je to Hae, ty idiote, ozval se slabý hlásek v jeho hlavě. Nikdy by ti neublížil… Přišel ti pomoct. Přišel sem kvůli tobě. Jen kvůli tobě.

Až dobře mířená rána, která dopadla na Haeho čelist, ho plně vrátila do reality a donutila ho vnímat. Donghae zavrávoral, ale další ráně se mu už povedlo vyhnout a celou svou vahou do Yesunga vrazil.

"Přestaňte!" vykřikl Heechul přidušeně a trochu zmateně začal šmátrat po stěně, jak se snažil najít nějakou oporu, co by mu pomohla vstát. Nikdo ho ale nevnímal a další rána prosvištěla vzduchem.

"Hej!" zakřičel, když se mu konečně povedlo postavit. "Dost!"

Vrávoravě se k nim rozeběhl. Nemohl dovolit, aby Yesung ublížil Haemu. Nebo aby Hae ublížil Yesungovi. Miloval je. Oba dva. Po té poslední noci mu bylo jasné, že i Donghae si v jeho srdci už dávno vybudoval své vlastní místo. Miloval ho, toho blázna, co na něj vždy čekal s otevřenou náručí, když bolest byla až příliš nesnesitelná. Miloval ty chvíle, kdy mohl být s ním a jenom tak si povídat. Miloval jeho smích, jeho oči. A ještě pořád na sobě cítil jeho doteky, cítil vlhké rty na svém těle, cítil každý polibek, každé pohlazení.

Ale Yesung… Byl Yesung.

"Přestaňte!" křikl znovu a chtěl se vrhnout mezi ně, ale byl odstrčen, nevěděl kým. Hlava ho od předchozího pádu bolela a působila mu závrať při každém pohybu, takže není divu, že nebylo potřeba moc síly, aby ztratil pevnou půdu pod nohama a tvrdě dopadl na podlahu.

"Heechule!" zaslechl Haeho starostlivý hlas a hned nato ránu, jak Yesung Donghaeho nepozornosti tvrdě využil.

I přes bolest a stříbrné jiskřičky, co mu běhaly před očima, byl ihned zase na nohou. Poháněl ho strach. Tak neuvěřitelný strach…

"Dost…" zaprosil zlomeně a zoufale zalomcoval s Donghaem, kterému se povedlo přirazit Yesunga ke zdi a chytit ho pod krkem.

Tentokrát to účinek mělo. Hae střelil pohledem k Heechulovi a pak zpět k Yesungovi. Trochu povolil stisk.

"To stačí…" zašeptal Heechul a pevně svíral Haeho nahé tělo.

To už Hae Yesunga pustil úplně. Ten se rozkašlal, ale i přesto nepřestával házet po Donghaem rozzuřené pohledy.

"Už to stačí…" šeptal dál Heechul, zatímco jeho slzy stékaly po Donghaeho zádech.

"Jdi od něj." zasykl Yesung a Heechul byl ihned na tři kroky od Donghaeho. Už je zastavil, to byl jeho hlavní cíl. Teď bylo lepší nikoho znovu nerozzuřit. Navíc ten strach byl příliš velký. Slzy volně stékaly po jeho tvářích.

"Nech ho na pokoji," zavrčel Hae, jak se zoufale snažil o klidný tón.

"Proč?" ušklíbl se Yesung. "Je to jen děvka, naprosto zbytečná osoba bez špetky hrdosti nebo důstojnosti, tak proč bych měl-"

"DRŽ HUBU!" nevydržel to už Donghae.

Chtěl zařvat ještě něco, mnohem neslušnějšího, ale tichý hlas za ním ho zastavil.

"Nech ho, Hae…" hlesl Heechul. "On... On má pravdu… Vždyť já jsem... Já nejsem… Nic…"

Donghae opět začínal vidět rudě a pevně sevřel ruce v pěsti, aby do něčeho nepraštil. Nebo do někoho. Pohledem zabloudil k Yesungovi, co si u stěny mnul hrdlo a vypadal, jako by se snažil zazpívat vysoké Cé.

"Mlč, Heechule," zavrčel Donghae nebezpečně až se Chul otřásl. "To tomu fakt věříš jenom proto, že ti to vtlouká do hlavy?! Vážně jsi přesvědčený o něčem takovém? Jak můžeš žít s někým, kdo se na tebe takhle dívá? Jak mu vůbec můžeš dovolit, aby s tebou takhle mluvil?!" - to už zase křičel.

Heechul jen stál se sklopenou hlavou a pozoroval vlákna koberce. Nevěděl, co by na to měl říct. Nejspíš ani nebylo co. Chvíli bylo naprosté ticho, přerušované jen Haeho prudkými nádechy.

"Co kdybys vypadl, Donghae?" promluvil Yesung konečně, už o něco klidněji.

"Ne," odpověděl jednoduše Donghae.

"Vypadni, nebo zavolám policii," řekl vážně Yesung.

To Donghaeho hořce rozesmálo. "TY zavoláš policii na MĚ?" obrátil se na něj takřka ohromeně.

"Vyrazil jsi mi dveře. To máme násilné vniknutí na soukromý pozemek a pak ještě ublížení na zdraví…?" zatvářil se Yesung zamyšleně a počítal na prstech.

Donghaeho rysy ztvrdly. "Nikam nejdu."

Yesungovi se rozlil po tváři úšklebek. "A ten tvůj domácí úbor ti k dobru taky moc nepomůže," sjel Haeho pohledem a sahal po mobilu.

Donghaemu se ve tváři nehnul ani sval. Oba věděli, že tu policii nezavolá. Ani nemohl, s tím, jak se choval k Heechulovi. Tohle byl prostě souboj psychiky. Jenže to by Yesung musel hrát fér. A to rozhodně nehrál, protože věděl, co se stane, jen co začne vytáčet číslo. A tak se i stalo, to bylo Donghaemu jasné v okamžiku, kdy se mu kolem zápěstí obmotaly jemné prsty.

"Hae…" zašeptal tiše Heechul. "Prosím… Jdi."

Donghae se k němu obrátil a probodl ho chladným pohledem. "Nenechám tě tady. Ne s ním," zavrčel.

"Už mi nic neudělá. Jen prosím běž… Prosím. Nechci, abys z toho měl nějaké problémy," šeptal zoufale a upíral na něj uslzené oči.

To bylo na Haeho moc. S Yesungem by se dokázal rvát, dokud by jeden nezůstal ležet v kaluži krve. Ale stačil jeden Heechulův pohled a on nejmenší neměl šanci.

"Ještě jsem neskončil," procedil skrze zaťaté zuby, než rychlým krokem opustil byt.

Přešel chodbu a zabouchl za sebou dveře vlastního bytu s takovou razancí, že se málem rozsypaly na hromadu třísek.

Chvíli tam jen tak stál, prudce oddechoval a díval se do prázdného bytu. Pak už to v sobě neudržel.

"Kurva!" zařval, chopil se talíře, co nechal večer ležet na lince a mrštil s ním o stěnu. Moc mu to nepomohlo. Stále dokolečka opakoval tu jednu nadávku, zatímco z poličky vytahoval talíř za talířem, hrnek za hrnkem, skleničku za skleničkou a pokrýval jejich střepy podlahu.

Nakonec si vzal pantofle, aby si některý z nich nevrazil do nohy, a natáhl na sebe tričko a tepláky. Pak sebou sekl na pohovku, kde strávil zbytek dne. Nejedl ani nepil. Ne, že by měl z čeho.


Heechul ležel na posteli a díval se do tmy. Yesung vedle něj klidně oddechoval. V takových chvílích ho měl nejraději. Když spal. Mlčel. Neběsnil. Bolestně přivřel oči při vzpomínce na dnešní den. Yesung s ním pak ani nepromluvil. Obvykle se pak vrátil do normálu a někdy se i omluvil… Ale dnes to bylo jiné. To kvůli Haemu?

"To tomu fakt věříš jenom proto, že ti to vtlouká do hlavy?! Vážně jsi přesvědčený o něčem takovém? Jak můžeš žít s někým, kdo se na tebe takhle dívá? Jak mu vůbec můžeš dovolit, aby s tebou takhle mluvil?!"

Ten hlas slyšel jasně, jako by tu Hae opět stál vedle něj. Řezal ho do uší a zabodával se přímo do jeho nitra. Zahleděl se na Yesungovu klidnou tvář. Ale Yesung měl vážně pravdu. Co v životě dokázal? Nikdy nebyl oblíbený. Svých snů se vzdal ještě před tím, než se je pokusil začít realizovat. Až Yesung, kterého poznal na střední, dal jeho životu nějaký směr. Ale tehdy… Byl jiný.

Povzdychl se. Problém byl v tom… Že Donghae měl taky pravdu. Měl by odejít. Anebo mu už vážně to Sungovo chování nevadí? Přijal to prostě jako fakt? To, že si to zaslouží?

Ohlédl se na druhou stranu. Tam, tam za zdí spí Hae. Dvě strany zdi. Dva lidé, které miluje. Dvě možnosti. Nikdy si o tom nedovolil ani uvažovat. Sice tu vždy byli dva lidé, ale jen jedna možnost. Tak co se změnilo?

Věděl to. Věděl, co se změnilo. Zaprvé, Yesungův přístup. Kdyby na něj dnes nespustil jen, co věšel, kdyby ho po dnešní scéně políbil do vlasů a řekl, že se omlouvá, tak jako vždycky, teď už by spolu klidně oddechovali a oba se utápěli v říši snů. A pořád by existovala jen jedna možnost.

Zadruhé, Donghaeho přístup. Samozřejmě, že si Heechul už dřív všiml jeho citů, něco takového nešlo přehlédnout. A byla to jeho chyba, že to takhle pokročilo, měl se s ním přestat stýkat hned, co po něm Hae hodil první z těch svých něžných pohledů. Ale to Heechul nemohl. On ho potřeboval. Potřeboval ten úsměv, tu radost v očích, kdykoli Heechula spatřil, to jemné zacházení. Něco, co alespoň trochu kompenzovalo jeho vztah s Yesungem. Prostě si to rozdělil, k Haemu chodil, když potřeboval cítit tu něhu, lásku, náklonnost, všechny ty city, obsáhlé v každém slově, činu, doteku. Přestože si silně vyčítal, jak ho využívá. A k Yesungovi chodil, když… Uhn, a k Yesungovi chodil, když… Jeho myšlenkové pochody opět selhaly. Proč nedokázal tu větu dokončit?

Studoval v šeru jeho tvář, jako by ji viděl poprvé. On ji vlastně viděl poprvé - poprvé, v tomhle úhlu. Nikdy předtím o tom nepřemýšlel. Prostě to bral jako samozřejmost - svou lásku, jeho zacházení, jejich soužití. Protože tu až do teď byla vždy jen jedna možnost.

Polkl. Touha, co se mu právě rozlévala tělem, byla špatná, ale zároveň tak nová, neznámá, opojná, mocná, že ho za chvíli pohltila úplně celého. Jako když můra poprvé spatří v dáli plamen a postupně se přibližuje, plameny jsou čím dál mocnější, čím dál opojnější. Shoří? Možná, kdo ví.

Opatrně, jemně zvedl těžkou paži, která ho ledabyle objímala kolem pasu, vyklouzl a zase ji jemně položil. Teď stál v pyžamu a nesledoval už jen tvář, ale rovnou celé tělo. A opět se snažil tu větu dokončit. Proč s ním je? Vždyť to věděl. Kdysi to rozhodně věděl. Proč si teď nemohl vzpomenout?

Roztřeseně se nadechl a pohledem zatěkal po potemnělé místnosti. Má…? Nebo ne…? Potřásl hlavou. Měl by si zase hezky lehnout vedle Yesunga a dělat, že se nic z tohohle nestalo. Ještě to šlo. Yesung by ráno o ničem nevěděl a Heechul by se choval poslušně jako vždycky. Ano, to mohl udělat. Anebo se mohl vrhnout do plamenů a čekat, jestli přijde smrt nebo osvobození. Hlasitě polkl. Ne. Teď už bylo příliš pozdě na to se vrátit.

Odplížil se ke skříni, kterou tiše otevřel. Aniž by odtrhnul pohled od Yesunga, nahmatal starou cestovní tašku, ve které si přinesl věci, když se sem stěhoval. Co nejtišeji ji položil na zem. A pak už se nesnažil být tichý, jen rychlý. Bleskově se převlékl z pyžama do džínsů a černé mikiny, všechno své oblečení bez nějakého řádu házel do tašky, mačkal ho, i když ho předtím pečlivě žehlil, teď mu to bylo jedno, krev mu hlasitě pulsovala v uších, jediné, co vnímal, byla touha po svobodě.
Zvedl tašku a několika dlouhými kroky přešel do kuchyně, kde ji odhodil na židli a vrhnul se rovnou do spíže, mezi zavařovací sklenice. Nebezpečně nahlas cinkaly a Heechul jen čekal, kdy se za ním ozve: "Co si myslíš, že tady děláš?!"

Hlas se ale neozýval. Konečně narazil až na tu nejzadnější a se zaskřípěním zubů nad dalším hlasitým zvukem, co sklo udělalo, ji vytáhl ven. Přes vrstvu prachu ani nebylo vidět dovnitř. On ale moc dobře věděl, co v ní je. Otevřel víko a začal házet balíčky bankovek do tašky mezi oblečení. Jeho celoživotní úspory. Původně si je schovával pro případ, kdyby se jemu nebo Yesungovi něco stalo. Ale teď už bylo všechno jedno.

Zaposlouchal se. Opět jen ticho. Zavřel tašku, i zvuk zipu byl nepříjemně hlasitý. Už jen boty. Naposledy se ohlédl do temného bytu. Naposledy ho ovládly pochyby. Vážně to dokáže? Bál se. Ne, to bylo slabé slovo. Měl smrtelnou hrůzu z neznámého. Ze samoty. Odmítnutí. Ale tentokrát už nedovolil, aby ho to zastavilo. A tak tiše vyklouzl na chodbu.

Takhle část byla nejhorší. Co když bude zuřit? Co když mu to dnešní odpoledne neodpustil? Potřásl hlavou. Tohle byl Donghae, ne Yesung. S tou myšlenkou stiskl zvonek a roztřeseně se zaposlouchal do tlumeného zvonění za dveřmi.


Donghae zamrkal, když ho nepříjemný zvuk zvonku vyrušil ze spánku. Kdy na tom gauči usnul? Žaludek se mu stahoval hladem, ústa byla vyprahlá, záda ho bolela z měkkého polstrování. Nedbal na zvonek, zamířil do koupelny, kde strčil hlavu do umyvadla a přímo do pusy si pustil proud studené vody. Hltavě pil, mozek se rozjasňoval. Hned to bylo lepší. Až teď mu mozek začal fungovat a on byl několika rychlými kroky u dveří. Jen jediná osoba k němu chodí takhle pozdě.

Rozrazil dveře a měl co dělat, aby se hořce nerozesmál. Už-už měl na jazyku jedovatou poznámku, že tentokrát mu Yesung dokonce i sbalil, když ho vyhazoval, ale spolkl ji ve chvíli, kdy spatřil jeho výraz. Netvářil se utrápeně, ani nebrečel. Žádná krev nestékala po spánku. V jeho očích se zračilo nekonečné odhodlání a divoká touha, kdo ví po čem. Trochu ho to i děsilo, takhle ho neznal. Ještě nikdy ten pohled v jeho očích neviděl. A nevěděl, co od toho čekat. Mlčky ho pozoroval, neschopný reakce.

"Miluješ mě?" přerušil ticho Heechul, hlas roztřesený adrenalinem.

Donghae ho sledoval nechápavým pohledem. Co se mu stalo? Ale otázka byla jednoduchá a on na ni znal odpověď: "Miluju tě."

Heechul se zhluboka nadechl a jeho prsty se zaryly do futra, o které se opíral: "Tak se mnou uteč," řekl tiše a nemohl uvěřit, že to vypustil z úst. Nebo si to jen myslel? Ne, soudě dle Haeho výrazu… Nemyslel.

Donghae si nebyl jistý, jestli správně slyšel. Je tohle opravdu jeho Heechul? Udělal k němu ještě krok, sledoval v šeru jeho oči. Za tou stěnou odhodlání se zračil nekonečný strach. Rty se chvěly jakoby v předzvěsti pláče. Zvedl dlaň a pohladil ho po tváři, Heechul se k ní natiskl a spokojeně vydechl. Hae pozvedl obočí. Čekal snad Chul jinou reakci? Zamračil se. Pravda, dneska se zrovna nepředvedl.

"Jak moc spěcháme?" zašeptal v odpověď.

Heechul vytřeštil oči. Žádné otázky? Žádný odpor? Žádný výsměch, že je jen hloupý naivka? Žádné telefonáty na psychiatrii? Nebo na policii? Vždyť jeho žádost byla tak nesmyslná a tak zatraceně sobecká. Do těch velkých vytřeštěných kukadel se mu začaly vkrádat slzy. Hae…

"Moc," vzlykl a žaludek se mu opět sevřel strachem. Neprobudil se Yesung už?

Donghae přikývl a jako hurikán si vřítil zpět do svého bytu. Kam jenom dal ten kufr? Létal po bytě, shromažďoval věci, házel je do kufru stejně nespořádaně, jako předtím Heechul. Věcí měl ovšem o něco víc. Ani se nad svým chováním nepozastavil. Byl si vědom toho, že se chová jako šílenec. Ale taky si byl vědom toho, že Heechul - jeho Heechul! - na něj čeká ve dveřích a chce s ním odejít. S ním. Ne s Yesungem, ale s ním. Na ničem jiném nezáleželo.

Heechul opatrně vkročil do bytu, tašku táhl za sebou. Chtěl by Haemu nějak pomoct, ale nevěděl moc jak. Pak pohledem zavadil o kuchyň a strnul.

"Co se tady stalo?" zeptal se vyděšeně při pohledu na střepy posetou podlahu.

"Trochu jsem zuřil," připustil Hae, zatímco shrnoval věci z poličky v koupelně do igelitky. Nábytek naštěstí nebyl jeho, byl tu jen v pronájmu, později bude muset zavolat majiteli a zrušit smlouvu. Má zaplaceno na měsíc dopředu, tak na tom ten dědek ještě vydělá, proto by nemusel mít námitky. A možná by mu mohl odpustit i ten nepořádek. Nádobí naštěstí bylo jediné jeho.

Vážně se choval jako idiot. Co jeho práce? I když… Stejně ho nebavila, tak co? A téhle díry měl taky po krk. Celého města. Zůstával tu jen kvůli Heechulovi. Po jeho tváři se rozlil úsměv. Najde si lepší, bydlení i práci, někde daleko. S ním.

Ani při válečné evakuaci by nebyl sbalený rychleji. Ani se neohlédl.

"Počkej!" vyhrknul Heechul, když Donghae ke svému kufru a několika taškám vzal ještě tu Chulovu a vydal se ven. "Vezmu si to…"

"To je v pohodě," usmál se Hae trochu křečovitě, protože zranění z ranní rvačky ho ještě bolela. Ale přece byl gentleman, ne? A navíc… Nehodlal riskovat, že si to Heechul v půli cesty rozmyslí a uteče mu zpátky. "Jen prosím zhasni a zamkni," řekl měkce, zatímco špičkou boty mačkal tlačítko na přivolání výtahu.

Heechul poslechl a pak se k němu i přes všechny věci natiskl. Se strachem pozoroval dveře jejich - teda vlastně Yesungova - bytu. Ale zůstávaly zavřené. Nebo na něj už čeká dole? Měl strach… Bože, tak příšerný strach. Jak mohl tak dlouho zůstávat s někým takovým?

Donghae kráčel jistým, pevným krokem ke svému autu, klíč od bytu hodil do schránky. Veškerá zavazadla přistála v kufru.

"Vlez si dozadu, budeš tam mít víc místa, můžeš se prospat. Budu řídit," řekl Hae tiše, jako by je někdo sledoval, ale pořád s tou laskavostí v očích.

"Mohl bych spíš k tobě dopředu?" zeptal se Heechul stejně tichým tónem a uhnul pohledem. Připadal si hloupě, ale on se opravdu příliš bál, než aby byl teď sám, přestože by Hae vlastně seděl tak blízko něj.

"Jistě," usmál se Donghae a pokynul Chulovi na přední sedadlo, zatímco lezl za volant. Nastartoval a vyjel z parkoviště. Nevěděl, kam jede a bylo mu to jedno. Teď hlavně museli pryč. Pryč od Yesunga. Pryč od minulosti. Heechul unaveně položil hlavu na Haeho rameno. Na Donghaeho tváři se objevil úsměv. Jo, bylo to šílené. Šíleně dokonalé.

Heechul spokojeně přivřel oči a oddychl si. Teď za pohybu se cítil bezpečněji, i když nevěděl, kam Hae jede. Ani pro něj to nebylo důležité. A Haemu plně důvěřoval.

Neubránil se ovšem pohledu na Haeho soustředěnou tvář a zkoumavě si ji prohlížel, jako předtím tu Yesungovu. Jeho srdce se zatřepetalo jako křídla ptáčka a svaly se mu stáhly podivným pocitem štěstí. Ano, tohle byla správná reakce.

"Copak?" pousmál se Donghae, který si všiml jeho pohledu.

"Jen si říkám, že jsem konečně poprvé za tolik let udělal něco správně," řekl si Heechul spíš pro sebe než pro Haeho.
Hae naklonil hlavu ke straně, díky čemuž se tváří opíral o jeho jemné vlasy.

"Miluju tě," zašeptal Hae, přivřené oči upřené na silnici.

"Já vím…" vydechl Heechul.

 


Komentáře

1 Shiory Shiory | Web | 30. května 2014 v 17:48 | Reagovat

awwwww to bylo nááááádherný :-D opravdu moc se ti to povedlo už se těším na další díl :-)

2 Hatachi Hatachi | 31. května 2014 v 6:50 | Reagovat

Konečně Heechul dostal rozum a odešel od Yesunga.
No...snad jim dá pokoj a nebude je pronásledovat.
Moc se těšim na další díl...

3 Barica Barica | E-mail | Web | 1. června 2014 v 12:00 | Reagovat

Oh my gooosh. Kurník, už to je nějak dlouho, co jsem tuhletu věc naposledy četla... *předstírá, že ji četla určitě míň jak pětkrát, aby měla důvod si ji přečíst znovu*
Prostě, yaaaaay! Tak jak se mi děsně líbila předchozí vezre, tak se mi strašně moc líbí i tahle. Jedna z nejlepších českých povídek, co jsem četla, mám takovej pocit. Z těch krátkých určitě. Achjo. už zase začínám závislačit na tvejch povídkách... Jak to tak vidím, za chvilku si otevřu Křik do ticha a už asi podesáté to zas zhltnu za hodinku... xDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama