A našel, co hledal || Den třetí

19. května 2014 v 9:54 | Kami |  A našel, co hledal



Proč nemůžeš uslyšet
ani mrtvých zasténání
Jen hroby a svatyně
a tam se mlčí

Humor je očividně nepostradatelný i v době umírání a někdo se výborně bavil na Junhyungův účet. To se jednoho krásného květnového odpoledne vsadil bůh s ďáblem, kolik toho ještě vydrží. V minulém životě byl gay. Jinak si to vysvětlit neuměl. Panika se mísila se silou absurdity a zanechávala jeho poničené nitro zmatené, dezorientované. Lžička čokoládové zmrzliny zmizela zamyšleně v jeho ústech, ledové kalorie zabíjely hysterii, která to původní uvědomění provázela. Až s odstupem několika hodin si uvědomil, co se vlastně stalo - prakticky vzato byl sexuálně obtěžován naprosto cizím člověkem. Ještě navíc mužem. Pravda, tento fakt ho až tolik z míry nevyvedl, ve svých bouřlivých letech zakusil ledacos, neskončil tehdy jen u špinavých, krví potřísněných jehel. I tak ovšem nikdy nepochyboval o své orientaci. Která se samozřejmě nemění s tím, co bylo v minulém životě, přestože si duše nese základní povahové tendence. To, že jeho již pominulá tělesná schránka toužila spíše po sevření silných, svalnatých pažích, než po doteku něžného, měkkého těla, neznamená, že to jakýmkoli způsobem ovlivnilo jeho současný přístup k výběru partnera. Bez ohledu na fakt, že muž, co ho obtěžoval, měl ty nejkrásnější čokoládové oči, jaké kdy spatřil, a do teď cítil chuť jeho rtů a slabé brnění, co lehce, sotva patrně procházelo jeho páteří. Opět rýpl do mazlavé hmoty a velikost následného sousta mu téměř zamrazila mozkové buňky. Musel přiznat, že lehce, sotva patrně, panikařil.

"Jsem ráda, že zase jíš, ale neměl bys být v práci?" ozval se tázavý hlas ze dveří.

Junhyung nechal na jazyku rozpustit poslední molekuly umělých sladidel, než s úsměvem vzhlédl ke své matce: "Mám dnes odpolední směnu. Hyunseung mě požádal, jestli bych se s ním vyměnil."

Byla to pravda jen částečně, ve skutečnosti požádal on jeho. Potřeboval čas. Málem se hořce zasmál. Tohle znělo ještě absurdněji, než pochyby o jeho orientaci, vzhledem k tomu, že jeho tělo bylo ve třetím stádiu rozkladu. Jedna hodina pro něj měla cenu zlata. Ale když potlačí pesimistické úvahy a sarkastické narážky vlastní mysli, ano, potřeboval čas, aby si urovnal myšlenky. A také, aby dokázal vstřebat změny, které zachvátily jeho malý, agónií prosáklý svět. Například fakt, že se svět přestal hroutit. Získal barvy. A chutě. Téměř smutně vyškrabával poslední zbytky zmrzliny. Svým nedokonalým způsobem se cítil stejně naživu, jak se cítil, když jeho duše ještě byla dost silná na to, aby donutila srdce bít.

To byl fakt, který mu dělal největší starosti. Samozřejmě, měl by mít radost. Snad možná i měl - jeho naivní, dětská část, která ještě nejspíš i věřila na to, že příběhy končí šťastným koncem, radost rozhodně měla. Ale aby byl upřímný, spíš ho to děsilo. Protože bylo něco špatně. Sice byl romantik, ale přítomnost jiného člověka, přestože to je objekt vášně vaší duše, nedokáže vyléčit osobu umírající na spirituální selhání. Tuto možnost zavrhl okamžitě, o to víc ho to znepokojovalo. Zatím došel k jasnému závěru, že pokud ho při životě opravdu drží vášeň, má to co dočinění se záhadným mužem z metra, to se nedalo popřít. A neznámý to patrně cítil stejně. To bylo jediné, co věděl. Otázkou teď bylo… Je naplnění té vášně dobré nebo špatné? Záhadně to zlepšilo jeho stav. Ale první symptomem šedého zákalu je také neobvykle ostré vidění. Něco se změnilo a spíš než radost, cítil lehkou iritaci. Už tak nedokázal vysvětlit postup svého umírání, ale zvykl si na něj. A teď se dostává do dalšího víru naprosto nevysvětlitelných událostí.

"Ty mě vůbec neposloucháš," zamračila se na něj žena, ruce založené na prsou.

Junhyung k ní zmateně vzhlédl od prázdné misky. Ani nepostřehl, že něco říkala, neslyšel ji přes hukot vlastních myšlenek.

"Promiň, zamyslel jsem se. Co jsi říkala?"

Soustředil na ni veškerou svou pozornost, aby mu tentokrát nic neuniklo, i tak se ale jeho myšlenky vracely zpět k neznámému. A k té nejdůležitější a zároveň nejzajímavější otázce - proč právě on? Jakou roli hrál v jeho minulém životě? Mladík byl přibližně stejně starý jako Junhyung, pokud měl něco společného s Junhyungovou předchozí inkarnací, rozhodně ne v této tělesné schránce. To pouto muselo být čistě spirituální, což byl nejspíš i důvod, proč to tolik překvapovalo i neznámého. Také si nemohl nic pamatovat. Čistá vášeň očištěna od veškerých rozumových důvodů.

"Ptala jsem se tě, jestli jsi byl včera donést tetě večeři," zopakovala žena částečně podrážděně, ale z jejího hlasu nikdy nemohla zmizet stopa laskavosti a teď navíc i radosti, že ať už bylo jejímu synovi poslední dny cokoli, očividně to přešlo.

"Yejin za ní zašla, nebylo mi dobře," odpověděl částečně nepřítomně, myšlenkami stále u neznámého.

A v tu chvíli jeho vnitřnosti stáhlo ledové sevření uvědomění, pocítil silný tlak v lebce a dech se zadrhl někde mezi chrupavkami hrtanu. Ne, tohle nebyl symptom, tohle byla pravda ve své nahé podstatě. V prstech drtil lžičku a jen těžko se mu dařilo pod náporem emocí udržet klidnou tvář. Byl naprostý idiot. To byl vážně natolik zmatený nastalou situací, že si neuvědomil jeden naprosto zásadní fakt? Jeho opožděný mozek ho zformuloval až poté, co jeho matka pronesla svou předešlou otázku. Jeho teta. Jeho současná teta a bývalá matka. Vždyť on přeci jako jeden z mála znal svůj předchozí život i svou předchozí tělesnou schránku! Ano, byl synem sestry své současné matky, ale… Zaraženě zůstal hledět před sebe. To ovšem nedávalo smysl. Jeho předchozí tělo zemřelo příliš mladé, než aby si stihlo vytvořit jakékoli citové pouto kromě vrozeného pouta k rodičům, v jeho případě pouze k matce, protože otec je opustil. A to, co on pociťoval k neznámému, se nedalo definovat jinak, než jako čirá touha. I kdyby se kromě homosexuality jednalo i o pedofilii, on ve svém raném věku neměl ani možnost usilovat o cokoli natolik, aby to vytvořilo vášeň, ještě navíc založenou na sexuální přitažlivosti.

"To jsem ráda, zdála se mi včera poněkud… Roztržitější, bála jsem se, aby byla sama schopná si něco k jídlu připravit. Hrála si s Yoseobem a vůbec nevnímala, že jsem se s ní snažila komunikovat."

"Kolik mu bylo?" zeptal se Junhyung bezmyšlenkovitě, stále spíš ve své pokroucené mysli, než s matkou v kuchyni.

"Prosím?" otázala se poněkud zmateně postarší žena.

"Yoseobovi. Kolik mu bylo, když zemřel?" zopakoval netrpělivě Junhyung.

"Asi čtyři roky," odpověděla, neméně zmatená. "Už je to dlouho, nepamatuji si. Proč?"

"Jen… Přemýšlel jsem o své dceři, nevím, jak mě to napadlo," zamluvil to okamžitě Junhyung.

Jeho matka byla ta poslední, s kým by to chtěl probírat. Ani tolik nešlo o fakt, že byl nepopíratelně přitahován k naprosto cizímu muži, ale pořád zde byla skutečnost, že by musel přiznat, že umírá. A to nemohl. Na to ještě nebyl připraven.

Něco bylo špatně. Jako když člověku chybí jeden dílek stavebnice a výsledná stavba se věčně nekompromisně naklání k jedné straně. Něco chybělo. Fakt, který by to spojil. Protože nemohlo existovat žádné spojení mezi neznámým mužem z metra a čtyřletým Yoseobem, který těžko mohl vědět něco o vášni nebo vzájemné přitažlivosti. Bylo v tom ještě něco, co mu proklouzávalo mezi prsty. A Junhyung se opět utápěl v nekonečné frustraci, zatímco vytahoval z mrazáku další kelímek zmrzliny. Jak jinak než čokoládové.


Hlasitě bušící tepna ho téměř ohlušovala, neslyšel nic, co se dělo mimo jasně vyhrazené hranice jeho těla, po čele mu stékala opuštěná kapka potu. Měl strach a zároveň bylo jeho tělo spalováno adrenalinem. A stěny se chvěly, což byl jasný příznak, že není v pořádku, jen jeho stav potlačil dočasný nával touhy a stres ho nyní uvrhoval zpět do světa rozpadajících se stěn a kostí.

Prsty se mu chvěly, když na klávesnici vyťukával číslo, kterým se celý život podepisoval. Ve škole, při uzavření pracovní smlouvy, při zakládání bankovního účtu. 2. Nemocnice už byla tichá, potemnělá, alespoň v této části, která byla určena jen dennímu provozu. 7. Snažil se zhluboka dýchat. Musel se uklidnit. 3. Bylo samozřejmé, že existoval i registr "duší," aby se do celých transplantací vnesl řád. 3. A také, aby bylo možné v případných úmrtích určit, zda se jednalo o spirituální selhání nebo o jiný důvod, lékaři museli znát věk duší. 7. A proto existoval podrobný záznam o všech tělech, které jednotlivé duše za dlouhé roky vystřídaly. 0. Civilistům přísně zapovězen. 2. Lékařům k dispozici, ovšem pod nekompromisním zákazem nahlédnout do vlastních materiálů. 5. Důvodů bylo mnoho. 9. Dopad na lidskou psychiku, kdyby lidé věděli, kdy zemřou. 8. Snaha spojit se jakýmkoli způsobem s lidmi z minulého života, což by z důvodu nedostatku vzpomínek vyvolalo jen nekonečný chaos. 9. Někdo by se mohl toužit mstít. 4. Nebo také cíleně vyhledávat mladé duše. 2. Už se bohužel několikrát stalo, že se zoufalí rodiče nabourali do registru, aby mohli pro své dítě vybrat to nejlepší. 5. A jsme opět u otázky věkové diskriminace. 7. Lidé byli bez záznamů prostě spokojenější a bylo je snazší udržet pod kontrolou. 4.

Potvrdit. Opuštěná kapka potu stekla z jeho čela a zaleskla se na špičce nosu, odkud ji nervózně setřel. Věděl, že by tady neměl být. Ne proto, že neměl svým způsobem právo znát své záznamy. To už bylo naprosto nepodstatné, vzhledem k tomu, že už tak umíral, nemohlo mu to uškodit nijak víc. Neměl ovšem být v tomto oddělení, ne v tuto hodinu. Ani v žádnou jinou. A neměl znát přístupový kód. Ale jak už to tak bývá - když člověk uklízí, a on to měl navíc v popisu práce, najde mnoho věcí, které zůstaly ležet na nesprávném místě v nesprávnou dobu. Věděl, že to je zakázané. Sice mu hrozba výpovědi díky jeho stavu nedělala až takové starosti, ale stále zde byl prostě ten pocit, že to, co dělá, je špatné. Nejspíš proto se nikdy kód, který shodou náhod zjistil asi před sedmi měsíci, nepokusil zneužít.

Vyhledávací proces dokončen. Nervózně polkl. Ovšem místo konečného pochopení celé té nesmyslné situace se dostavila jen další vlna frustrace. Výsledek nenalezen. Bylo samozřejmé, že ve své nervozitě spletl své identifikační číslo.

Nervózně se ohlédl, když mu jeho vybičované smysly vnukly domnění, že zaslechl kroky, ale dokázal je silou vůle přesvědčit, že to bylo pouhé zdání. Podrážděně hledal chybu ve svém identifikačním čísle, ale unavená mozková kůra nedokázala najít jedinou hrubku. Když si byl po páté kontrole už vážně jistý, že jeho číslo je bezchybné, spustil vyhledávání znovu. Se stejným výsledkem.

Rozechvěle vypnul počítač. Nezdržoval se zavedeným postupem, prostě ho vytrhl z elektřiny, v mozku mu hučelo. Nemělo cenu tam dál sedět. Už jen z toho důvodu, že v okamžiku, kdy ho ani potřetí nedokázal registr vyhledat, se svět začal podezřele vlnit a praskat, což abnormálně snižovalo jeho schopnost logicky uvažovat.

Opatrně vstal ze židle a donutil roztřesené nohy k pohybu, aby se mohl zhroutit u stěny. Přesně tak, pevná opora, to bylo to, co potřeboval. Navíc teď byla menší šance, že ho obviní z nabourání registru, kdyby sem někdo přišel - nepřistižen při činu, žádné hmotné důkazy. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Vlna paniky, co způsobila toto geometrické zhoršení jeho stavu, ještě stále neopadala. Tohle nebyl dobrý nápad. Původně tedy ano - byl to dokonalý způsob, jak odhalit chybějící díl skládačky. Jen jeden spontánní nápad, který se roztančil v jeho mysli, když všichni jeho kolegové už odešli a on osaměl uprostřed registračního oddělení. Výsledek ovšem předčil všechna jeho očekávání, v negativním slova smyslu.

Roztřeseně se dotkl vlastního obličeje, bříšky prstů hladil popraskanou kůži tváří, tmavé kruhy pod očima. Jednodenní strniště škrábalo citlivou kůži. To bylo skutečné, muselo být. Ano, muselo. Stejně jako cítil dotek chladné stěny. Cítil a myslel. Musel být skutečný. Ano, byl.

Konečně se mu povedlo pořádně naplnit plíce vzduchem, když panika začala alespoň částečně opadávat. Stěny se ale nepřestávaly rozsýpat a bortit, toho stresu bylo příliš mnoho. Protože ve chvíli, kdy se mu registr doslova vysmál do obličeje, viděl sám sebe, z dálky, mrtvého, bezvládně ležícího na podlaze. Viděl sám sebe se rozpadat, včetně své vlastní duše. Která neexistovala. Nikdy neregistrována nebo smazána. Kde pak ale vzal identifikační číslo? Dává se matkám po transplantaci, pravda, takže v té době musel ještě existovat záznam. Teď už ovšem ne. Zhluboka dýchat. Ale i přesto ještě žije, i když počítač tvrdí opak. Ještě pořád existuje. Ještě tady je. Ano, musí být.

Chtělo se mu zvracet. Připadalo mu, jako by se mu to někdo snažil čím dál víc zkomplikovat a dokonale se bavil nad jeho bezradností. Neměl nejmenší tušení, co se to s jeho životem děje. A teď se navíc k neslučitelným faktům o jeho předchozím životě a muži z metra přidal ještě fakt, že jeho duše není registrována a podle úřadů tedy neexistuje. I přes umírání měl očividně život smysl pro humor.

Jednal spíš instinktivně, když se zvedl a potácivě se vydal k východu. Bortící stěny se snažil ignorovat. Přešel své auto, řídit v tomto stavu by byla sebevražda. A stejně nešel daleko. Oddělení transplantací bylo jen na druhé straně bloku. Každý krok ho stál zničující množství energie. Brodil se. Snad krví? Nebo protentokrát ztvárnil jeho mozek něco kreativnějšího? Ne, byla to krev. Snad až lehce trapné.

Nečekal, že by tam byl. Šel tam čistě proto, že to bylo místo, kde ho naposledy spatřil. Opět ta jeho naivní stránka, co věřila na zázraky. Zrovna u té by uvítal, kdyby ji konečně pohltila nekonečná nicota záhrobí. Komplikovala mu život, nebo alespoň to, co z něj zbývalo. A tak dál šel, nebo spíš vláčel své tělo, protože on byl tím, kdo ho předtím zachránil, kdo zahnal tyto stavy, zahnal stvůry sápající se po jeho těle, krev, valící se mu v proudech okolo kolen. V tuto chvíli nezáleželo na tom, jestli byl lékem nebo jedem, potřeboval obojí a už mu bylo jedno, které z nich vypije, přestože bylo logické, že tam nebude.

Ale on tam byl. Byl tam a seděl tam zkroucený pravděpodobně již několik hodin, což se dalo poznat z pomuchlaného oblečení a rozcuchaných vlasů. Junhyung ho poznal ještě před tím, než stihl mladík vzhlédnout, protože jeho tělo reagovalo dřív, než mysl - jakmile se dostal do dosahu magnetického pole, které ho k mladíkovi nekompromisně přitahovalo, zdi strnuly uprostřed rozpadu, stejně jako zmizela mlha zastírající jeho smysly. Nahradilo jsem příjemné chvění a snad i lehký nádech vzrušení - vášeň zpívající píseň na oslavu dechu, který ještě nestihl vyhasnout.

Muž vzhlédl až nepřirozeně energeticky, než aby to byla jen reakce na průchozího chodce. Cítil to také? Určitě ano.

"Nechal jsi mě čekat dlouho," zazněl tichý hlas, který nezněl vyčítavě, naopak, sálal potlačovanými emocemi, které se stejně tak proháněly i Junhyungovou hrudí.

"Omlouvám se," odpověděl prostě Junhyung.

Mladík se očividně zachvěl. Působil na něj snad Junhyungův hlas stejně opojně a vábivě, jako mladíkův na něj? A svět byl v pořádku, zdravý a plný sil. V tu chvíli Junhyung nechápal, proč nešel rovnou sem, když bylo už od začátku jasné, že zde nakonec skončí. Muselo to být jasné a nejen jemu, vzhledem k tomu, že tu mladík už čekal. To pouto bylo příliš silné, příliš lákavé, než aby si mohl dovolit ho ztratit. A bylo samozřejmé, že se setkají zde, protože to byl jediný pevný bod, kde se střetli. Jeho mozek přepnul na pomalý chod, už nezáleželo na tom, že oficiálně neexistuje, nechtěl pátrat po důvodu. Nezáleželo ani na tom, proč je tento muž tak důležitý a už vůbec ne na tom, že nic v jeho životě už nedává smysl. Ne v tuto chvíli.

Snad až omámeně bez dalšího slova pozvedl ruce, přičemž se díval druhému muži zpříma do očí. Měl krásné oči, zářily v šeru, na rozdíl od Junhyungových, které pohasínaly věčnou, poslední únavou. Mladík gesto očividně chápal, protože se zvedl a snad až opatrně k němu přistoupil. Počínal si obezřetně, pomalu, jako člověk, co se snaží připlížit ke květině, aniž by vystrašil pestře zbarveného motýlka. Celé to bylo až příliš pomalé, ale ani jednomu to očividně nevadilo, protože byli příliš ovládáni neviditelnými provázky, co se ovíjely okolo jejich těl. I sám mladík k němu zvedl ruce a stejně pomalu, jako k němu přistupoval, si ho vtáhl do náruče, zatímco se Junhyungovy paže zvolna ovinuly okolo jeho pasu.

Junhyung nechápal, co to dělá. Ale bylo to v pořádku, to jediné věděl. Byl si vědom toho, že ho bude muset zase pustit a že zítra zase bude bezútěšně hledat, jak souvisí tento muž s malým Yoseobem a teď navíc i jak je možné, že po jeho záznamu se slehla zem. Ale zatím to bylo v pořádku. Z mladíkova těla sálalo horko, které prohřívalo jeho chladný svět, mohl to cítit, ano, ten pocit, ne tolik silný jako při polibku, ale táhlejší, trvalejší, neméně dokonalý.

"Jak se jmenuješ?" vydechl Junhyung.

Musel to vědět, musel se zeptat. Chtěl vědět to a mnohem, mnohem víc. Přestože moc dobře věděl, že na to nebude příliš času. Protože právě v tuto chvíli, kdy se jeho srdce tetelilo blahem, si byl už jistý, že mladík je jedem. Naplněná vášeň už neměla důvod držet tělo při životě. To pochopení přišlo samo, plynule a nijak nenarušilo ten dokonalý okamžik. Na to byl příliš opilý slastí.

"Dongwoon," vydechl mladík, zatímco si ho k sobě přitiskl o něco pevněji.

Dongwoon? Ano, to by šlo. Smrt měla krásné jméno.

A zbývaly mu čtyři dny.

 


Komentáře

1 Sairen Sairen | Web | 19. května 2014 v 14:48 | Reagovat

A doprdele... Chci další díl !!!

2 Hatachi Hatachi | 19. května 2014 v 17:57 | Reagovat

To byl díl...zase mi tekly slzy.
Je mi čím dál víc líto Junhyunga.
Taky by mě zajímalo, jak a čím je spojený Dongwoon s Junhyungem,že k sobě cítí tolik vášně a touhy, když se ani neznají.
Nebudu psát, že se těšim na další díl, protože je to až moc citlivá povídka.
Tak tedy netrpělivě čekam na další díl...

3 Karin Karin | 19. května 2014 v 22:46 | Reagovat

To je teda povídka úplně mě mrazí těším se na další díl.

4 Elizabeth Elizabeth | 19. května 2014 v 23:12 | Reagovat

Achjooo :'( Nechci aby Junhyung umřel :/ Ale to jak se k sobě s Dongwoonem mají.... Nah to je něco tak....to se nedá popsat :D

5 jongsuk jongsuk | E-mail | Web | 15. dubna 2015 v 23:33 | Reagovat

Ten konec...ale notak. To se dělá?
Miluju ty dva, miluju tuhle povídku i všechno tady. A jestli to nedočtu ještě dneska, asi umřu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama