Hořkosladké || 21. díl

29. prosince 2013 v 11:00 | Kami |  Hořkosladké



Zabouchl za sebou dveře a mokré boty skopl na rohožku. Vždycky měl rád letní bouřky, ale po těch...událostech z loňských Vánoc na ně tak nějak změnil pohled. Teď už v nich neviděl okouzlující sílu přírody, příjemný zvuk kapek dopadajících na deštník a čerstvý voňavý vzduch, který po nich vždy přichází. Teď převládalo vědomí, že někde tam venku jsou desítky, možná stovky lidí, kteří se před ním nemají kde skrýt.

Bundu pověsil na věšák a deštník jen odhodil do koupelny. Otřásl se. I když byl teprve začátek září, v bytě bylo poměrně chladno. Nebo to možná jen bylo únavou. Celý den strávil podepisováním přebalů a dáváním nekonečného množství rozhovorů. Bude si muset promluvit s nakladatelem, aby to trochu zredukoval. Což asi nebude tak snadné. Po tom, co jeden z těch literárních časopisů, jehož jméno si ani nepamatoval, označil za vycházející hvězdu, se to na něj hrnulo ze všech stran. A to vydal jen jednu knihu. Přesněji jednu pod svým pravým jménem. Konečně dokázal stvořit něco, pod co byl ochotný se podepsat. Sám nechápal, proč to mělo takový úspěch. Snad za to mohlo to, že to bylo první dílo, kam vložil něco ze sebe.

Jen co vkročil do obývacího pokoje, pohled mu jako vždy padl na fotografii na poličce nad televizí, která už dávno opustila své přechodné bydliště v ložnici. Možná tam ze sebe vložil až moc, pomyslel si trochu hořce, pohled upřený do nehybných očí usměvavého blonďatého chlapce. Ale on prostě cítil, že to sepsat musí. Samozřejmě ne přesně ten příběh, jehož se stal součástí. To nemohl už kvůli Renovi. Ale základ tam byl. Příběh o lidech, co se nemají kam skrýt před deštěm. Co zoufale touží po troše lásky. Po opravdové rodině, kterou nikdy neměli. A o těch, kdo je přehlížejí. Kdo jim jasně dávají najevo, že za to nestojí. Že jsou zbyteční. Zapomenutí. Zapomenutí. Přesně tak svou knihu pojmenoval.

Sám netušil, proč se to tak najednou rozhodl sepsat. Nejspíš za to mohl rozchod z Hangengem. Po rtech se mu rozlil smutný úsměv. Trvalo to jen krátce. Ale měl ho fakt rád. Byl to skvělý člověk. A byla to tak nějak úleva být najednou s někým, kdo ten vztah bere automaticky jako rovnocenný, kde nemusí být vždy ten zodpovědný, protože tu je i někdo, kdo se stará o něj. Jak dlouho ho už neviděl? Čtyři měsíce. Jen mu přišla gratulace po sms, když svou knihu vydal. Ještě pořád mu v hlavě zněla slova, co od něj slyšel, když se viděli naposledy.

"Miluju tě, Teuku, ale nemůže to fungovat, když pořád miluješ jeho."

A on na to nedokázal nic namítnout. Prsty sklouzl po tenkém skle, které ho oddělovalo od fotografie. Sám nevěděl, kdy přistoupil až k ní. Vedle rámečku ležel malý plyšový pejsek s klíčkem, který mu poštou přišel ještě na konci ledna. A taky stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru malého srdíčka, co mu chtěl tehdy dát k Vánocům a nedostal příležitost. Naivně si namlouval, že ani sám neví, proč si to všechno schovává. I když v hloubi duše si byl moc dobře vědom, že ví. Tak zoufale si přál uchovat co nejvíc hmotných důkazů, že se to všechno opravdu stalo. Oživovaly vzpomínky. Na dobu, kdy bylo všechno v pořádku. Živě viděl, jak byl Ren šťastný, když mu dal k narozeninám jeho vlastní klíč. Řetízek mu připomínal Vánoce, kdy byli všichni spolu. Kdy našel Rena spokojeně podřimovat s jeho synem v náruči. Tu fotku má taky schovanou. Ale byl příliš zbabělý na to, aby si ji také dal na viditelné místo. To už by bylo víc, než by dokázal snést. Tuhle fotku z rána po Silvestru tu měl schválně. Byly to poslední chvíle, kdy byli oba naprosto šťastní. Tak si ho chtěl pamatovat. Ne jako to tělo bez života, které ho tehdy líbalo na rozloučenou, aniž by tušil, že je to naposled. Sám sobě si připadal směšný. Celý ten šílený vztah trval jen něco málo přes měsíc. S Hanniem spolu byli přibližně stejnou dobu. A i tak se zdaleka nedalo říct, že by v něm zůstalo tolik vzpomínek, dojmů a touhy. Nejspíš ho vážně pořád miluje. Nebo spíš tu vzpomínku na něj. Je těžké milovat přímo nějakou osobu, když už si ani nepamatujete, jak zní její hlas.

S tichým povzdechem se od fotky odvrátil a zapnul televizi. Ticho mu taky začalo vadit, až když Ren odešel. Připomínalo mu, jak moc je sám. Z kuchyně vzal z lednice misku salátu, co mu zbyl od včerejška a rozvalil na pohovce. Neměl chuť vařit. V televizi zrovna hlásili nějaké sportovní výsledky. Tenhle pořad měl rád. Ne že by se zajímal o sport, ale moderátorka měla moc příjemný hlas. Dobře se poslouchal. Člověk u toho mohl po dni plném stresu vypnout. S lehkým znechucením ujídal salát a upřímně doufal, že se té majonéze přes noc nic nestalo - spoléhal na kouzlo ledničky. Vážně by si raději uvařil, ale nebyl na to čas ani nálada. Čekal ještě několik hovorů kvůli plánované autogramiádě a taky se měla zastavit sestra. Pravděpodobně. To její "stavím se dneska nebo zítra, tak mě čekej," ho lehce iritovalo. Jako on by měl čas na to vyhradit si kvůli ní dva dny volna. I tak ale raději nevařil. Není nic horšího, než když si pořád musíte mýt ruce, abyste mohli zvedat telefony a odpovídat na zprávy.

Sportovní pořad skončil a začaly krimi zprávy. Ty Leeteuk přepnul. Koukal na ně jen asi měsíc, dokud v nich jasně nezaznělo, že násilník Kim Heechul byl dopaden. Pak zase ztratil zájem. Když se nad tím tak zamyslel, teď bylo všechno v pořádku. Zase měl zpátky svůj klid, svobodu, čas na práci, která navíc konečně dostala smysl. Dokonce vydal úspěšnou knihu. Všechno bylo tak jako dřív, možná i lepší. A právě proto nechápal, proč pořád cítí, že mu něco chybí.

Telefon, co začal najednou vyzvánět, zvedl takřka okamžitě, aniž by se podíval, kdo volá. Bylo mu jasné, kdo to bude.

"Dobrý večer," začal zdvořile a ztlumil televizi.

"Proč tak formálně?" ozval se usměvavý ženský hlas na druhé straně. Leeteuk zmateně zamrkal.

"Mami? Promiň, čekal jsem hovor z práce."

Vlastně nebyl nijak překvapený. Volala mu poměrně často od doby, co zůstal sám. Nijak ho to nešokovalo. Už si zvykl, že mámy vždycky vědí víc, než se jim řekne.

"To je v pořádku, broučku. Tak co dneska to interview? Jak to dopadlo?"

Leeteuk odstrčil prázdnou misku od večeře a unaveně se tak nějak stulil do rohu pohovky. Vážně mu to dalo zabrat.

"Celkem dobře. Ten novinář vypadal poměrně nadšeně. Asi to taky četl. Takže se nemusím bát, že z toho udělá sestříhaný odstaveček na poslední stranu."

"Ach, to je dobře. Jsem na tebe tak hrdá, Jungsoo!"

Leeteuk jen protočil oči. "Asi bych si měl začít čárkovat, kolikrát jsi mi to už řekla."

"Předtím jsi mě nenechal, protože jsi nepsal pod svým jménem, tak mi to teď neber," pokárala ho žena trucovitě, i tak ale zněla z jejího hlasu čirá laskavost. "A kdy se plánuješ zastavit?"

"Asi až přiletí brácha," zamyslel se Leeteuk. "Chci poznat ten jeho nový objev," zakřenil se. "Mají dorazit na konci září, ne?"

"Ano, pokud to zase neodloží," povzdychla si žena. "Nechápu, proč to pořád posouvají."

Leeteuk se jen uchichtl. "Třeba je těhotná a Mi nechce, abys na to přišla..."

"Jungsoo!" okřikla ho máma, ale pak se zarazila, jak pravděpodobně zvažovala Teukova slova. Leeteuk se z té náhlé chvíli ticha rozesmál.

"Klid, mami, věř mi, byla bys první, komu by to Zhoumi řekl," ujistil ji pro jistotu, aby svým vtípkem Zhoumimu ještě nezpůsobil nějaké problémy.

"No to doufám," zasmála se žena.

Bytem se najednou rozezněl domovní zvonek, až sebou Leeteuk trhnul, jak to nečekal.

"Budu muset končit mami, moje drahá sestřička dorazila," ušklíbl se. "Ještě se ti ozvu, ano? A na konci měsíce určitě přijedu."

"Samozřejmě, jen utíkej. A dávej na sebe pozor."

"Neboj mami," usmál se Leeteuk. Ještě se rychle rozloučil a vyskočil z pohovky. Ne že by se na sestru tak těšil, ale věděl, jak nadává, když ji nechá čekat. Upřímně doufal, že bude mít dobrou náladu. Dneska je moc unavený na nějaké dohadování.

Vyhnul se loužičce vody na chodbě, co se mu utvořila kolem jeho bot, a otevřel s náznakem úsměvu dveře. Ovšem ve chvíli, kdy mu pohled padl na osobu za dveřmi, jeho úsměv opadl a nahradilo ho zmatení.

"Promiňte? Mohu vám nějak pomoci?" zeptal se zdvořile, ale stále nechápavě. Prohlížel si neznámého hnědovlasého mladíka, oblečeného do obyčejné mikiny a džínsů. Ve vlasech měl pár kapek vody, ale nebyl nijak zvlášť promočený, asi dojel taxíkem přímo až k domu. Leeteuk ho doslova skenoval pohledem. Netušil, kdo to je, ale zároveň mu připadal hrozně povědomý. Možná nový soused?

"Ahoj Leeteuku," hlesl chlapec tiše, klidně.

Leeteukem jakoby projel elektrický proud. Ten hlas. Odkud ho-... Jeho oči se samovolně rozšířily a srdce pravděpodobně vynechalo úder. To nemohla být pravda. Znovu po něm několikrát sklouzl očima, rozhodně přibral, už nevypadal jako kost a kůže, rysy ve tváři jako by byly o něco ostřejší, blond barva pravděpodobně už odrostla a nechal se ostříhat... Ale byl to on.

"Rene," vydechl Leeteuk, sám svůj hlas přes zběsilý tep srdce neslyšel, možná to jen zformuloval rty, ale z drobného úsměvu, co se usadil na mladíkově tváři, usuzoval, že mu rozuměl.

"Minki," opravil ho Ren pořád s tím úsměvem. "Slyšel jsem, žes vydal knížku," pokračoval. Jeho hlas byl stále tichý, ale nekoktal jako dřív, nezadrhával se. "Přišel jsem ti pogratulovat. Můžu dál?"

"J-jasně," dostal ze sebe konsternovaně Leeteuk. Připadal si jako schizofrenik, jedna část toužila po Renovi skočit a pevně ho obejmout, druhá jasně křičela, že něco takového si nemůže dovolit, Ren se očividně hodně změnil, neví, co si teď myslí, a ta třetí byla v takovém šoku, že mu stěží dovolovala se hýbat. Donutil se ale pohnout natolik, aby uhnul ze dveří a Ren mohl mlčky vklouznout dovnitř.

"Dáš si něco k pití? Kafe, čaj?" vzpamatoval se konečně trochu a zabouchl dveře.

"Jen vodu," odpověděl Ren, položil boty vedle Leeteukových a sám zamířil do obývacího pokoje. Leeteuk se musel k pohybu nutit, připadal si, že je to jen další ze snů, co ho posledních osm měsíců provází skoro každou noc. Jenže tohle bylo až moc skutečné. Mlčky napustil vodu do sklenice a zůstal stát vedle kuchyňské linky. Svět zešílel. Na hrudi ho tlačil zvláštní pocit. Vědomí, že když se teď obrátí a dojde do vedlejší místnosti, Ren tam bude. To byl pocit, kterého se musel dlouho zbavovat. Nechápal, co přesně se teď stalo, že je zpátky. Stejně jako tehdy nechápal, že odešel. Zároveň se ale do toho bil pocit, že ten kluk ve vedlejším pokoji není Ren. Ne, je to Minki. Už to není to vyděšené a vychrtlé dítě, které znal. Nevěděl, co si o tom všem myslet. Když snil o tom, že ho třeba někdy potká, představoval si, že v něm vzplane stará láska, nebo třeba i nenávist kvůli tomu, jak mu najednou zmizel. Nebo bolest, jak se mu vrátí všechny špatné vzpomínky. Jenže on necítil nic. Možná jen šok, ale tím to končilo.

Sevřel sklenici křečovitě v prstech. Tím, že tady bude stát nic nevyřeší. Přešel těch pár metrů, co ho dělilo od obývacího pokoje a na okamžik strnul ve dveřích, když našel Rena, jak stojí před televizí a konsternovaně zírá na jejich společnou fotku. Pak ale do místnosti mlčky vešel, vodu položil na stolek před televizí a vlezl si zpátky do rohu pohovky.

"Posaď se," prolomil ticho. Ren sebou téměř neznatelně cuknul, jak ho Leeteuk vytrhnul z hlubokých myšlenek, ale jen se na něj znovu usmál a posadil se vedle Leeteuka. Upil vody.

"Už je to doba, že?" řekl opět tiše a položil skleničku zpět na stolek. Až když podezřele zachrastila, donutil se Leeteuk odtrhnout své uhranuté oči od Renovy tváře a přesunout pohled na jeho ruce, které se skoro až zběsile třásly. Aha, pomyslel si Leeteuk v duchu. Ren asi nebude tak v klidu, jak působí.

"Jo," odpověděl jen Leeteuk. A zase bylo ticho. Události posledního setkání visely ve vzduchu. Ani jeden nevěděl, co říkat. Ren znovu upil vody.

"Zlobíš se?" zeptal se najednou a v tu chvíli se dostavilo to, co Leeteukovi chybělo - výbuch emocí. Protože tahle jediná otázka tak dokonale zrcadlila jeho ztraceného Rena, že měl touhu křičet. Nedostal ale příležitost, protože Minki pokračoval. "Omlouvám se, že jsem takhle zbaběle utekl. Ale nechtěl jsem tehdy mluvit, s nikým. Potřeboval jsem prostě...čas. Bál jsem se. Bál jsem se sám sebe a toho, co bych mohl provést. Strávil jsem tam půl roku zavřený, než mě prášky a terapiemi poskládali natolik, abych byl schopný sám fungovat. Ale doopravdy to pomohlo. Dostali ze mě nejenom ty události ze začátku roku, ale i dost z toho, co bylo předtím."

Leeteuk nemohl nic než mlčky souhlasit. Ano, bylo vidět, že to Renovi hodně pomohlo. Sice bylo znát, že je nervózní, ale nikdy dřív, ani když bylo mezi nimi všechno v nejlepším pořádku, ho neslyšel takhle klidně a snad i sebejistě mluvit. Zároveň ovšem ten bojácný, nejistý pohled hnědých očí ho ujišťoval, že to je pořád jeho Ren. Půl roku na psychiatrii nedokáže napravit osmnáct let ničenou psychiku. Ale očividně mu to vážně prospělo.

"Nezlobím se," odpověděl upřímně. Ano, na začátku se cítil ukřivděně. Připadal si odkopnutý. Možná měl vážně i trochu vztek, že po tom, co všechno pro Rena udělal, prostě utekl. Opustil ho. Ale to už dávno vyprchalo. Čas vždycky zahladí negativní emoce a zůstanou jen zamlžené vzpomínky. Většinou dobré.

"Jsem rád, že ti to pomohlo. Ale když tě po půl roce pustili, proč jsi nepřišel dřív?" nemohl zadržet otázku, která ho bolestivě hryzala od chvíle, co Ren řekl, odkdy je venku. Ren jen sklopil hlavu, takže když odpovídal, nedíval se mu do očí.

"Tím, že mě pustili to neskončilo. Pomohli mi sice najít podnájem a práci, ale trvalo poměrně dlouho, než jsem se tomu přizpůsobil. Navíc tam stále ještě dvakrát týdně docházím na terapie."

Leeteuk mu nemusel vidět do očí, aby to zoufalství cítil. Možná tam byl i pocit viny? Leeteuk nevěděl. Ale pochopil. Ren chtěl. Chtěl za ním jít. Přeci jen, Leeteuk byl kromě lékařů jediný, koho měl. Ale i teď byl tak nervózní, že pomalu neudržel skleničku. To se vážně toho setkání tak bál? Pokud měl Ren takový strach, bylo pochopitelné, že se nemohl jenom tak objevit ve dveřích. Potřeboval záminku. A Leeteukova kniha mu ji dala.

"A cos dělal ty, celou tu dobu?" zeptal se najednou Ren a zase k němu vzhlédl, na tváři opět náznak toho úsměvu. Leeteuk začínal přemýšlet, jestli ten úsměv nemá od lékařů nařízený, kdykoli se bude cítit nervózní.

"Nic záživného. Mám za sebou jeden rozchod," - proč to neříct, Leeteuk silně pochyboval, že Ren počítá s tím, že po jeho odchodu dodržoval celibát - "a po zbytek času jsem prostě psal." Opět nastal okamžik ticha.

"Aha," odpověděl jen Ren, kterému opět došla témata k hovoru. Pohledem sklouzl na hodiny. To Leeteukovi neuniklo.

"Pospícháš?" zeptal se dřív, než Ren stihl sám cokoli říct. Ren se ošil.

"Asi bych už měl jít," hlesl mladší trochu ztraceně.

"Vždyť ta bouřka je čím dál horší. Vážně si nedáš čaj?" vyhrkl Leeteuk. Nechtěl, aby odešel. Nesměl odejít. Leeteuk si připadal, jako by na něj lezl hysterický záchvat. Ren nesměl odejít. Měl pocit, že když odejde, už se nevrátí. Jako předtím. To nemohl dovolit. Ne, když se teď konečně zase objevil. Jakoby teď Leeteukovi přišlo, že celou tu dobu nedělal nic jiného, než že na něj čekal. A možná že vážně čekal. Nebyl připravený ho znovu ztratit. Ještě ne.

"Čaj by byl fajn," zašeptal Ren. Leeteuk byl okamžitě na nohou.

"Skvělý, pojď si vybrat který," namířil si to okamžitě do kuchyně. Ta zoufalá touha prosycovala vzduch natolik, že byla cítit. Nechtěli jeden od druhého. Ale už nebyli pár, aby se to mohlo prostě říct nahlas.

"Nechci tě ale zdržovat," namítl Ren, když ho následoval do kuchyně. Leeteuk si všiml, jak si všechno prohlíží se zvláštním leskem v očích. Vzpomíná?

"Nezdržuješ, dneska už mám všechno odpracováno," usmál se Leeteuk, i když to nebyla tak úplně pravda. Pořád hrozilo, že sem vletí sestra. Těch hovorů se nebál, když tam s Renem seděli, jednoduše vypnul mobil. Odmítal mu dát jedinou záminku k odchodu.

"Takže jaký si dáš čaj? Nebo-..." Leeteuk se zarazil při pohledu do skříňky nad linkou. "Nebo raději horkou čokoládu?" otočil se na Rena s jiskřivým pohledem. Ten jen sklopil hlavu. A přikývl. Vzpomíná, rozhodně, pomyslel si Leeteuk. Na okamžik se zarazil - možná by mu toho neměl připomínat tolik z toho, co bylo. Nechtěl Rena nijak rozhodit, když se teď tak pracně dává dohromady.

"Víš, že jsi jediný, kdo kdy věděl, jak moc ji mám rád?" zvedl najednou Ren pohled a jeho rtech byl pravý, upřímný úsměv, ne ten nervózní, co po něm házel celou dobu. Leeteuk na okamžik zapomněl, že chtěl dát vařit vodu. Rychle se ale vzpamatoval.

"A kde teď vlastně pracuješ?" zeptal se dřív, než si to stihl promyslet. Potřeboval mluvit. Nechtěl ticho. Chtěl ho poslouchat.

"Obsluhuju v jedné restauraci," chytil se hned mladší nového tématu. "Je to sice trochu frmol, ale baví mě to," pousmál se.

"Vážně jsi udělal velké pokroky," mrknul na něj přes rameno Leeteuk. Tak nějak ho to hřálo u srdce. Protože pokud byl Ren schopný pracovat na místě, kde se dostává do styku s desítkami lidí denně, kterým se dřív vyhýbal jako čert kříži, jeho psychika je na tom vážně lépe. "A posaď se, ať tam tak nestojíš."

Ren se v odpověď jen usmál, možná se i trochu začervenal a klesl na židli u kuchyňského stolu. Leeteuk si vzpomněl na tu chvíli na začátku prosince, kdy u něj Ren byl teprve asi dva týdny... Taky mu tehdy řekl, aby se posadil. A Ren tam postával tak dlouho, dokud ho nevzal a nevysadil na linku. Byl to den, kdy mu Leeteuk řekl, aby zůstal. Nedokázal se ubránit šťastnému úsměvu. Vážně byl rád, že se Renův stav o tolik zlepšil. Bez ohledu na to, že je to oddělilo.

"Takže..." zašeptal po chvíli Ren. "Teď nikoho nemáš?"

Leeteukem při té otázce projelo zvláštní chvění, až mu málem upadl hrnek, do kterého sypal tmavě hnědý prášek.

"Ne," vyhrkl téměř okamžitě, až jeho samotného zarazila vlastní reakce. Pak se zase na chvíli odmlčel a ohlédl se na hnědovláska. "Ty?"

Opět ten nervózní úsměv. Leeteuk si na něj asi bude muset zvyknout. Ne že by mu neslušel, ale je to na něm podivně nepřirozené.

"Na vztahy jsem tam nějak neměl čas," vysvětlil tiše Ren. "A upřímně ani náladu."

Leeteuk polkl. Nejraději by si za ten myšlenkový proud nafackoval, ale nemohl ty představy zabrzdit. Když si totiž vzpomněl, jak byl Ren po týdnu abstinence u jeho rodiny nadržený, představa, jak jeho tělo musí být citlivé po osmi měsících odříkání... Musel se zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. To, že on sám s nikým nebyl víc jak čtvrt roku mu moc nepomáhalo. Raději se otočil zpátky a zalil čokoládu horkou vodou.

"A nemohl bych...tě pozvat na rande?" ozvalo se tiše místností.

Leeteuk se znovu překvapeně ohlédl. Ren tam stále seděl, snad jen o něco schoulenější, ruce složené v klíně, hlavu sklopenou a tváře rudé jako dvě zralá rajčátka. Leeteukovo srdce znovu hlasitě zabušilo. Je možné, že je ještě krásnější, než býval?

"Na rande...?" zopakoval Leeteuk trochu nepřítomně, ani mu nedocházelo, že by měl pravděpodobně odpovědět. Celé to znělo tak absurdně, že to mozek pravděpodobně nepobíral.

"Já... No..." zakoktal Ren poprvé od chvíle, co vkročil do jeho bytu. "Chyběl jsi mi," připustil Ren se sklopenou hlavou. Bylo na něm poznat, jak se zuřivě snaží poskládat dohromady smysluplnou větu, tak Leeteuk mlčky čekal, jen před něj postavil hrnek s kouřící tekutinou a posadil se naproti němu. Ren hypnotizoval hrnek, neschopný pohlédnout do Leeteukovy tváře.

"Prostě jsem myslel... Když teď nikoho nemáš... A já taky ne... Nemohli bychom začít od začátku? Tak jak to má být? Nějaká ta večeře, kino, pusa na třetím rande? Ten vztah, co jsme měli... Byl krásný, to ano, nikdy mi na nikom nezáleželo tak jako na tobě, ale..." zadrhnul se Ren, jak asi opět ztratil nit. Leeteuk se už už nadechoval, aby sám taky něco řekl a nenechával v tom Rena samotného, ale ten naléhavý pohled, který k němu Ren zvedl, protože mladší tušil, že mu to bude chtít ulehčit, ho zastavil. Tak se jen povzbudivě usmál. Zdálo se, že si to Ren dlouho připravoval. A promýšlel. Tak ať ze sebe dostane, co má na srdci.

"Bylo to celé hrozně zběsilé," našel konečně Ren ztracenou řeč, ale tentokrát pohledem neuhnul. "A převrácené. A taky jsem byl psychicky labilnější, než ženská v přechodu... Cítím, že i kdybych neutekl, nemohlo by to vydržet dlouho."

Hlas se mu trochu třásl a jako by už tíhu toho pohledu nevydržel, zase pohledem vyhledal hrnek s čokoládou. Nadechl se, nejspíš chtěl pokračovat, ale pak vzduch zase naprázdno vydechl.

"Takže chceš začít od začátku a vybudovat něco stabilního, co nám vydrží hezkých pár let?" usmál se Leeteuk, opřel se lokty o stůl a zazubil se na něj. Nemohl jinak. Připadal si jako malé dítě, když mu nabízejí bonbon. Srdce mu splašeně bušilo a plíživý pocit štěstí prosakoval celým jeho tělem.

Ren vážně přikývl a zase se mu podíval do očí. Vážně se snažil držet, jen občas potřeboval jednu nebo dvě menší pauzy.

"Pokud o mě ještě pořád stojíš," řekl klidně, ale Leeteuk jasně viděl, že se mu zase klepou ruce. Chápal, jak těžké to musí být. Prostě se po tak dlouhé době zjevit a nabídnout své srdce, když nemá nejmenší tušení, co si Leeteuk myslí. Jestli ho ještě chce. Jak se na něj po tom všem dívá. Snad ve snaze ho uklidnit nasadil Leeteuk jeden ze svých nejlaskavějších úsměvů.

"Samozřejmě, že stojím, Minki," řekl a natáhl se přes stůl aby mohl stisknout Renovu ruku. "A začneme od začátku kolikrát jen budeš chtít, dokud to nebude dokonalé."

Ren si skousl spodní ret a několikrát zběsile zamrkal, jak se pravděpodobně snažil zahnat slzy. Leeteuk jen o něco pevněji stiskl jeho ruku. To ses vážně tak bál, štěňátko? Bože, tak moc toužil se ho dotýkat. Doopravdy si ověřit, že je reálný, že je vážně tady, že se tohle vážně děje.

"Takže kam půjdem?" zeptal se Leeteuk s úsměvem, aby změnil téma dřív, než se mu tu Ren rozbrečí. Mladší si odkašlal, nejspíš aby našel ztracený hlas.

"Co to kino?" navrhnul Ren trochu váhavě. Leeteukovi před očima okamžitě vyskočilo několik obrázků, co se dá v kině všechno dělat a raději zběsile zakroutil hlavou.

"Nebude večeře lepší?" zeptal se trochu křečovitě. Ren nechápavě zamrkal.

"Proč?"

Leeteuk se zazubil a zasvěceně se k němu naklonil. "Pokud vážně chceš, aby to šlo tentokrát postupně, tak mě s tebou nenechávej samotného po tmě..."

Neubránil se uchichtnutí, když se odtáhl a našel Rena přesně jak čekal - se sklopenou hlavou a jasně rudou tváří. Byl tak rozkošný.

"Asi bych neměl mít tendenci jít zhasnout, co?" hlesl najednou do ticha Ren. Leeteuk jen vytřeštil oči, naprázdno klapl pusou...a pak se zplna hrdla rozesmál. Celá ta situace byla natolik absurdní, že nemohl jinak. A zároveň jeho slabinami procházelo příjemné šimrání - asi by neměl své představy nechávat zacházet příliš daleko. Ale když ta představa, že Ren ho taky chce... Přestal se smát a znovu polkl. Vážně doufal, že vydrží po něm nevyjet aspoň přes ty první tři rande. Nerad by Rena zklamal.

"Takže v rámci sebeovládání nás obou půjdeme raději na tu večeři?" mrkl na chlapce vesele. Ren se konečně trochu uvolnil a taky se usmál.

"Dobře. Kdy máš čas?"

"Co takhle teď?" vyhrknul Leeteuk. Ještě od něj nechtěl, ještě ne...

"A-ale já už jedl," zakoktal Ren, kterého tahle odpověď zaskočila. Počítal s tím, že bude mít aspoň den na to se uklidnit, srovnat. Měli spoustu času. Nemuseli tak spěchat.

"Já vlastně taky..." zamumlal Leeteuk. A Renův úsměv se ještě rozšířil. Ten zmatený pohled, veselé oči, rozčepýřené vlasy... Tak moc mu to všechno chybělo. Teď věděl, že bude stačit jen málo, aby se do Leeteuka zamiloval. Tentokrát doopravdy, bez nějaké nejistoty.

"Tak...tě vyzvednu zítra? V šest?" navrhnul Ren.

"Dobře," přikývl Leeteuk.

"A teď už bych měl vážně jít," vstal Ren a konečně pustil hrnek, který během hovoru stihl nepozorovaně vyprázdnit. Leeteuk vstal také.

"Vyprovodím tě," prohodil jen a následoval Rena do chodby. Sledoval ho, jak si obouvá boty a vlasy mu při tom spadají do obličeje. Opět začínal pociťovat tu hysterii. Ať nechodí pryč, znovu ne. Ať zůstane. Může tu zase bydlet, klíče tu má nachystané... Ale Leeteuk věděl, že to nejde. Ne teď. Bylo mu jasné, že to tak nakonec skončí. Ale až někdy v budoucnu. Teď se ho nesmí ani dotknout. V duchu zavrčel. A tak moc by chtěl... Aspoň pohladit po vlasech, políbit na čelo, obejmout... Kašle na všechno. V momentě, kdy se Ren narovnal, doslova po něm chňapl, jeho paže se omotaly kolem Renova pasu a prudce si ho k sobě přitáhl. Ren stihl jen překvapeně vyheknout, než se ztratil v Leeteukově náruči.

"Vrátíš se, že ano? Přijdeš zítra?" šeptal Leeteuk zoufale do jeho ucha a ještě zoufaleji ho k sobě tiskl. Ren jen roztřeseně vydechl a zvedl ruce, aby sám mohl Leeteuka sevřít. Jeho tělo se třáslo, nevěděl, který pocit z té bouře v něm za to může, ale na tom nezáleželo. Protože po tomhle toužil celých dlouhých osm měsíců.

"Přijdu," odpověděl pevným hlasem.

Leeteuk se konečně odhodlal ho osvobodit a s trochu omluvným úsměvem se pokusil odtáhnout, Ren ale dál svíral v pěstích jeho tričko a odmítal ho pustit. A v Leeteukovi se vzedmula taková vlna něhy, jakou už dlouho necítil. Pomalu, opatrně zvedl ruku a zajel mu prsty do vlasů. Bylo jedno, že byly kratší a měly jinou barvu, pořád byly stejně jemné.

"Venku ještě prší," zašeptal a dál se probíral jeho vlasy. "A ty nemáš deštník."

"Já to zvládnu," odvětil Ren, ale ještě pořád ho nepouštěl.

"Co když nastydneš a nebudeš moct zítra přijít?" nadhodil starší.

"Nenastydnu," stál si na svém Ren.

Leeteuk se tiše zasmál a čelem klesl na jeho rameno. "Líbání až na třetím rande, to akceptuju. Ale mám to chápat tak, že objímání nevadí?" zeptal se opatrně, zatímco dlaní klouzal po Renových zádech.

"Nevadí," vydechl mladší a sevřel ho o něco pevněji, jako by snad chtěl potvrdit upřímnost svých slov. Leeteuk sklouzl po jeho rameni čelem a otřel se o jeho krk, jako kočka, když se lísá ke svému pánu.

"Tak co si dát první rande už dneska a kouknout na nějaký film?" vydechl. Z představy dvou hodin mazlení jako by mu břichem prolétlo hejno motýlů. "Přísahám, že vaše nevinnost zůstane nedotčena," zarecitoval přehnaně zdvořilým tónem, až se Ren musel zasmát.

"A co dávají?" zeptal se lehkým, bezstarostným tónem, jak všechna nervozita zmizela s Leeteukovým objetím. Co si namlouvat, nechtěl pryč. Ne z téhle náruče.

"Zjistíme," ujistil ho Leeteuk, ale pořád se nehýbal.

"Jo, projdeme několik programů a koukneme, jestli dávají něco přijatelného," souhlasil Ren, aniž by taky projevil nejmenší snahu se vyprostit.

"Nebo koukneme na nějaké DVD," pokračoval Leeteuk.

"Dobrý nápad."

"Tak...půjdeme?" zeptal se Leeteuk a tentokrát se už vážně odtahoval. Na pohovce jim budem líp. Hezky se k sobě stulí a hodí přes sebe deku. V tu chvíli se mu ta představa zdála lákavější než sex.

"Jo," odpověděl Ren a spokojeně vydechl. "Za minutku. Teď mě ještě chvíli drž."

 


Komentáře

1 Romanka Romanka | E-mail | 29. prosince 2013 v 11:50 | Reagovat

Krásný díl, vehnal mi slzy do očí. Jsem ráda, že to skončilo v rámci možností dobře, už jsem se bála, že to skončí špatně  a to nevím jak bych vydýchala. Jsem ráda, že Ren za Leeteukem přišel a že to zkusí od znova a doufám, že budou mít konečně hezký klidný, vztah. Celá povídka byla skvělá, miluju tuhle povídku a vždy jsem čekala netrpělivě na další díl. Je mi líto, že toto byl už poslední díl a že povídka končí, bude mi chybět. Ty píšeš naprosto skvěle a moc se těším na další tvá díla

2 kaspareq582 kaspareq582 | Web | 29. prosince 2013 v 12:05 | Reagovat

...Děláte si srandu? Konec?...Ale to...to nejde *Už zase úplně zbytečně tečkuje...SAKRA!* Mám v očích slzy. Já chci alespoň nějakej dodatek. Prosím. Teda pokud jsem to dobře pochopila, že je tohle konec, ale řekla bych že ano. Ano, pochopila jsem to dobře. Takže prosím, moc prosím, smutně koukám, na kolenech klečím, k tobě ruce natahující se. Prosím, prosím, dodatek. Nom...myslím že z tohohle by mělo být jasné, že je to naprosto úžasně napsané a já jsem z toho v záchodové míse, v dimenzi jménem "Jsem s prdelí v záchodové míse ale aj tak se nemůžu vy...* Nom...až tak na mě tvoje povídka působí, že píšu naprostý blbosti. Prosím velice, napište mi dodatek...Prosím...?

3 Barica Barica | E-mail | Web | 29. prosince 2013 v 12:47 | Reagovat

Kami... Něco tak přenádherného jsem už dlouho - pokud vůbec - nečetla. Je to tak krásné, až se mi z toho chce brečet, a nevím, jestli je to dojetím, nebo radostí nad šťastným koncem, anebo snad smutkem nad tím, že právě zazvonil zvonec a pohádky je konec...
Tenhle cyklus je výjimečný. Ten příběh má v sobě ohromnou sílu, sílu, kterou bych já dohromady nikdy dát nesvedla... Abych byla úplně upřímná, chtěla bych - jednou, někdy ve vzdálené budoucnosti - napsat něco takového. Něco, z čeho budou čtenáři po přečtení zažívat stejné pocity, jako já teď.
Chtěla bych ti hlavně poděkovat za to, že píšeš a my máme možnost si tvoje díla číst. Posledních pár dílů jsem neokomentovala, za což se omlouvám, ale buď si jistá, že tuhle povidku jsem číst nepřestala a každá kapitola na mě působila stejnou silou - snad až na tuhle poslední. Ta je skutečně úchvatná.
Takže, jsem ráda, že se ti to psalo dobře, sama totiž vím, jaké je psát cyklus, který tě přestane bavit...
Bylo to dokonalé. Ještě jednou děkuju. A v budoucnu bych si od tebe moc ráda přečetla neco dalšího! ^^

4 RubyClarie RubyClarie | E-mail | 29. prosince 2013 v 13:15 | Reagovat

*brečí*
Udělala jsi ze mě cíťu, víš to? Ty smutný písničky co jsem si 'náhodou' pustila, to úplně dorazily. Upřímně pořád nechápu, proč si nezaložíš vlastní blog, podle mě bys mohla bejt velká konkurence i pro Keigh *se zatajeným dechem chvíli čeká... blesk nikde,takže má asi pravdu* Takovej souboj titánů :D Já absolutně nechápu, jak někdo dokáže něco takového zplodit. Často se mi stávalo, že jsem po přečtení kapitolky jen tak ležela v posteli a bylo mi strašně smutno, až tak moc jsem to prožívala s nimi. Sílu to v sobě mít musí neskutečnou, protože to bodání u srdce vždycky, když Ren plakal, jsem si fakt nevymyslela, a já jsem teda pěkná necita. Jediné, co mi trochu vadilo, byly občasné dlouhé prodlevy mezi kapitolami, ale já jsem hold netrpělivá. Musím se taky omluvit za málo komentářů, ale po takovém psychickém nátlaku prostě vhodná slova nenajdu. Snad s tím něco udělám, aspoň se pokusím. Ale ty nám všem slib, že se alespoň pokusíš nepřestat psát. *no to jako nepřestaneš!*

5 Evelien Evelien | 29. prosince 2013 v 13:20 | Reagovat

Konec? Vážně? ne ještě ne :((( ...och to byla kouzelná povídka nádherná povídka ..och snad nějaká podobná přibude :) ...

6 Carolajn Carolajn | 29. prosince 2013 v 13:34 | Reagovat

Kami...nechceš um...já nevím třeba...um epilog o.o jako...třeba by tě Keigh po chwilce přemlouvání nakazila (takže třeba epilogy dva o.o)? ňuuu tohle je geniální -.- a... nepřestaneš. Hej a kdy by jup tak ne, že jo? Naprosto miluju tvůj styl, prostě...buhuu takhle som nebrečela ani když umřel Brumbál!!!

7 týna týna | Web | 29. prosince 2013 v 13:37 | Reagovat

Bylo to nádherný, přistihla jsem se že,celou dobu co jsem to četla jsem měla úsměv na tváři.
Doufám, že v budoucnu si od tebe zase něco dalšího přečtu :)

8 Suri-chan Suri-chan | 29. prosince 2013 v 14:32 | Reagovat

Kami Kami Kami! Já tě miluju! Úplně boží! Vehnala si mi slzy do očí a přitom jsem měla ùsměv na tváři. Totálně boží díl. Etto... a bonus bude? :)

9 Kei Kei | Web | 29. prosince 2013 v 16:51 | Reagovat

To je dokonalý konec *,* lepší snad ani být nemohl *,* *bulí jak želva dojetím*
Tohle by chtělo 2. sérii TT_TT tahle povídka mi bude hrozně chybět... asi si jí přečtu zase znovu....
Jen tak dál... je to dokonalá povídka s dokonalým koncem <33 :33

10 Neki ver Leth Neki ver Leth | 29. prosince 2013 v 19:16 | Reagovat

NYAAAAAAAAAA!!!!!!! T_______T Tohle bylo úžasný. Narazila jsem na povídku, když měla takových 18 dílů a snad více jsem si žádnou povídku nezamilovala :)
Kouzelná, nádherná, úžasná... ani nemám slov T____T Já vážně brečím už jsem se bála, že se neuvidí, ale tohle je krásné :333333
Dokonalost... ale myslím že třeba nějaká bonusovka by taky nazaškodila ;).
Ale snad lepší konec to mít nemohlo :)

11 Hatachi Hatachi | 29. prosince 2013 v 19:17 | Reagovat

Kami...Kami...Kami...tohle bylo něco naprosto dokonalého.
Vůbec jsem nečekala, že to skončí takhle šťastně. Když Ren od Leeteuka utekl, tak mi bylo Teuka moc líto.
Ale je fajn, že i když byli od sebe na dlouhou dobu odloučeni, tak ta láska co mezi nima byla nevyprchala. Že se stále milují.
Bylo to moc krásné a šťastné zakončení celé povídky.
Moc se těšim na další tvoje díla a pevně doufam, že se s nami o ně podělíš...
Moc ti děkuju, že píšeš...

12 ewik97 ewik97 | 29. prosince 2013 v 19:52 | Reagovat

...krásný..naprosto-fakt jsem doufala, že to skončí dobře,páč to byla první povídka, kterou jsem četla a taky jedna z neoblíbenějších....chtěla bych vám fakt poděkovat za tuhle povídku, vždycky, když jsem ji četla byla jsem buďto absolutně veselá/smutná/šťastná ale vždy mi dokázala zvednout náladu, ať už se tam dělo cokoliv...jěště jednou děkuju, kluci si to optavdu zasloužili :) :) :)

13 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 29. prosince 2013 v 21:44 | Reagovat

Kamiiiiii miluju tě!  Nyaaaa *roztekla se jak čokoládová zmrzlina* Aňuuuu on se vrátil :3 *skáče po bytě jak blázen* a miluje Teuka a Teuk ho nikdy nepřestal milovat :3 aňuuuuu nyaaaa *neschopná se dál vyjadřovat*

14 JiKi G JiKi G | Web | 30. prosince 2013 v 3:54 | Reagovat

Vážení...řeknu vám že jsem z toho v háji O.O Něco tak dokonalého jsem za svůj život snad nečetla *__* Dobře...já prostě MILUJU tuhle povídku ( *přemýšlí že si jí přečte hezky znovu od začátku* ) a momentálně to jediné po čem toužím je jeden krásný epilog :3 PROSÍÍM prosím smutně koukám. Každopádně jsem vážně ráda, že to skončilo šťastně :33 Z toho mám radost...ale vlastně nemám radost z toho že to už skončilo x( :D Ale chci poděkovat že jsi psala tuhle povídku protože jsem si jí neskutečně užila a každý nový díl mi udělal opravdu radost :) No to bude asi vše *je trošku mimo*

15 Choi Tina Choi Tina | 30. prosince 2013 v 7:11 | Reagovat

Asi hodinu přemýšlím co sem mám napsat...ÚŽASNÝ!! BOŽÍ...prostě....no proč je někdy tak těžké se vyjádřit?!
Miluju tuhletu povídku...a když se nad tím zamyslím, i kdyby skončila špatně...tak by mi to nevadilo, ale ty šťastné konce....to je něco tak úžasného když vám to nahrne slzy do očí (slzy šťěstí ^^ né vůbec jako fakt nebrečím...já doslova bulím!!)
Že někdy napíšeš něco s Renem??!??

16 *Ronnie *Ronnie | 30. prosince 2013 v 9:28 | Reagovat

...bože. Děkuju, děkuju, děkuju Ti za tuhletu úžasnou povídku, protože jí absolutně zbožňuju, je to první povídka, kterou jsem četla a už při prvním dílu jsem se do toho příběhu beznadějně zamilovala... A ačkoliv jsem pak četla hodně povídek, tohle je ta nejlepší, na kterou nedám dopustit.
Doufám, že v budoucnu hodláš napsat nějaká další díla, protože ono opravdu stojí za to, číst je ^^

17 Marča Marča | 30. prosince 2013 v 10:35 | Reagovat

Bude nějaký epilog nebo nějaké bonusové kapitoly? Já jen že by mě zajímalo jak prostě se najednou Ren objevil tam kde se objevil a zajimalo by mě jak budou dál šťastní :) :D ...
Jinak povídka byla a stále bude nádherná se kni budu tolikrát vracet že sama nebudu vedět čí jsem :)

18 cHloe cHloe | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 10:54 | Reagovat

Dnes sa ma všetci pokúšajú zabiť. Už tretí krát dnes kvôli poviedke plačem, ale keď toto... Ja som túto poviedku milovala už od začiatku a nakazila som ňou aj kamarátku a... Panebože ja nechcem aby skončila. I keď happyendom ale stále to znamená, že končí. Kde teraz budem čítať poviedku na zdanlibo nespárovateľného Teuka a Rena? Ďakujem, že si niečo takéto písala, lebo... Jednoducho lebo to viac slov nepotrebuje. Dúfam, že sa v budúcnosti ešte niečoho dočkám, no tìto dvaja mi vďaka tebe ešte viac prirástli k srdcu. Ďakujem

19 Domča Domča | 30. prosince 2013 v 20:11 | Reagovat

Ta povídka byla krásná,nikdy jsem se nemohla dočkat dalšího dílu a ten konec byl nádherný... Už sem si jí přečetla několikrát a určitě si jí ješte hodněkrát přečtu...

Ps: Doufám,že jsem vás dneska moc neotravovala...

20 Tina Tina | Web | 30. prosince 2013 v 21:00 | Reagovat

Tahle povídka byla, je a ještě dlouho bude mojí nejoblíbenější. Vždy jsem se strašně těšila na další díl a hltala každé slovo, každé písmenko!  Jsem vděčná, že tahle povídka vznikla! Je opravdu nádherná a určitě se k ní vrátím a přečtu si ji znova!

21 Bunny Bunny | 7. ledna 2014 v 8:26 | Reagovat

Na svete je len pár ľudí, čo ma dokážu rozplakať. A ty si jedna zo "šuflíka" s názvom "BL" ^////^ ale nemusel by byť konec... ♥♥♥ ★.★

22 Karin Karin | 11. ledna 2014 v 23:31 | Reagovat

Byla jsem smutná ze začátku ale ten konec krása.

23 Ameli Ameli | 13. září 2015 v 19:47 | Reagovat

Toto bola dokonalosť sama... nemôžem si pomôcť,ale krajšie dielo som nečítala už roky. Ďakujem ti veľmi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama