Hořkosladké || 19. díl

1. prosince 2013 v 21:07 | Kami |  Hořkosladké



Seděl v rohu, objímal si kolena a šťastně se usmíval. Nemohl jinak, když sledoval ten hlahol kolem sebe. V pokoji bylo snad nejživěji za celou dobu jeho pobytu, celá rodina byla namačkaná kolem vánočního stromku, všichni se smáli, překřikovali se, jeden druhému strkal pod nos nejrůznější balíčky ve všech barvách i velikostech - při takovém množství lidí jdou asi tradice jednoduše stranou. A Ren jen seděl a usmíval se. Byl to první Štědrý den, který si plně užíval. Rodinná atmosféra doslova sálala z každé molekuly vzduchu a Ren ji spolu s ním vdechoval a nechal se jí vyplnit... Přestože někde v hloubi jeho nitra hlodal nepříjemný pocit, který se tam usadil už po několika dnech tady - po několika dnech, kdy se v bezesných večerech třásl strachem, že někdo zjistí, co je vlastně zač. Ten pocit sám o sobě by byl snesitelný, kdyby se mu díky němu nevracelo čím dál víc vzpomínek. Čím víc se zaobíral vlastní minulostí, tím jasnější byla. Ale v tuhle chvíli to bylo nepodstatné. Na to to bylo moc krásné.

Naštěstí ho nikdo nenutil se zapojovat, ať už do hovoru nebo do předávání dárků. Byl za to neskutečně vděčný. Připadal si trochu hloupě, že pro nikoho nic nemá. Ale ono je takřka nemožné shánět dárky, když cílové osoby neznáte a ani nevíte, kolik jich má být. A co si namlouvat - Ren si to prostě nemohl dovolit. Z těch pár wonů denně, co vydělával posledních pár týdnů, by mohl maximálně Leeteukovi koupit ponožky. Výčitky ho hryzly o něco silněji. Neměl teda vzít aspoň ty ponožky? Cítil se tak nevděčně. Obzvlášť po těch několika dnech tady, kdy k němu byli všichni tak hodní a pozorní.

Koutkem oka zahlédl Leeteuka, jak na něj s úsměvem hledí. Když se jejich pohledy setkaly, Leeteukův úsměv se ještě rozšířil a pokývl mu, ať jde k němu, ale Ren jen pokroutil hlavou. Byla to jen zdvořilá nabídka a Ren si toho byl moc dobře vědom - Leeteuk ve skutečnosti nečekal, že půjde. Tak se přece dohodli.

Leeteuk si jen smutně povzdychl a obrátil se zpět ke své sestře, která právě se ztřeštěností malého dítěte vnucovala každému v místnosti balíčky a ani Leeteuk nezůstal ušetřen. Neubránil se smíchu. I tak mu ale byl líto, že Ren sedí mimo ně, jako by tam nepatřil. Krabička v zadní kapse kalhot jako by najednou ztěžkla. Původně chtěl vážně dodržet slib a nic mu nedat...ale když pak ten řetízek viděl - obyčejný stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru malého srdíčka... Neodolal. Třeba mu Ren dovolí dát mu to někde v soukromí. A nebo si to prostě schová na příští Vánoce. Sám pro sebe se usmál. Vždyť on může počkat, ne?

"Rene, pojď k nám," ozval se najednou hlas Leeteukovy matky, které se v hlavě honily podobné myšlenky jako jejímu synovi. Věděla, na čem se domluvili, ale prostě jí ho přišlo líto. Ren se ale jen usmál a znovu nesouhlasně zavrtěl hlavou. Postarší žena jen pevně stiskla rty. Nemůže ho nutit, i když to věčné odmítání ji mrzelo. Pohledem sklouzla k rozesmátému Leeteukovi. Její syn doslova zářil. Takhle tomu nebylo ani s Yoonou a ani s tím mladíkem, se kterým byl potom. Pořád si nebyla jistá, co je ten jeho současný chlapec vlastně zač... ale vliv, co na Teuka měl, byl až nepochopitelný. O to víc jí bylo líto, že sedí mimo ně. Navíc pro něj měla dárek, sama ho vyráběla. Ten by ale pravděpodobně byl stejně odmítnut jako pozvání.

"Já pro tebe něco mám," ozval se najednou za ní dětský hlas a zase od svého syna pohled odtrhla. Ten hlas ale nemířil k ní. A při pohledu, co se jí naskytl, ji u srdce zahřál nával něhy. A dle Leeteukova výrazu, který koutkem oka zahlédla, nebyla jediná. Junseo stál před vytřeštěným Renem a tahal ho za rukáv mikiny ve snaze dostat ho ke stromečku, ve tváři výraz dětského nadšení.

Ren jen bezradně těkal očima po ostatních, ovšem jediní, kdo mu věnovali pozornost, byl Leeteuk a jeho máma. A samozřejmě ta malá parodie Teuka, co se ho právě snažila dotáhnout přesně do středu dění. Co ale měl proboha dělat? Nutno podotknout, že Junseo samozřejmě do dohody zahrnut nebyl...tenhle vývoj situace Rena nenapadl.

"Tak pojď," tahal ho dál Junseo, který to očividně považoval za skvělou hru.

"No... Já..." zakoktal Ren. Nechtěl tam. Teda...chtěl. Moc. Ale měl strach. Nepatřil tam. A když se snažíte vecpat někam, kam nepatříte, nedopadá to dobře. Ale jak má proboha něco takového vysvětlit malému dítěti?

"Ty nepůjdeš?" obrátil se na něj najednou Junseo s pohledem ublíženého štěněte.

"Půjdu," vyhrkl Ren dřív, než si to stihl pořádně rozmyslet a vstal, aby se mu tu prcek ještě nerozbrečel. Nemůže mu takhle zkazit Vánoce, ne?

Snažil se nevnímat Leeteukův pronikavý pohled, když kolem něj procházel - nebo lépe řečeno: byl tažen, a zastavil až skoro u stromku, kde ho Junseo konečně pustil. Nervózně se ošil. Teď ho si ho začínalo všímat víc lidí. To nechtěl. Po páteři mu přeběhlo nepříjemné mrazení a ošil se, když po něm přejela chladná vlna toho pocitu, co dřímal v jeho nitru. Tolik očí, co ho sleduje a jako by ho tam nikdo z nich nechtěl. Nepatří tam. Celý se najednou otřásl, pocit, že tam je s ním Heechul a pozoruje ho, byl najednou tak silný, až byl skoro hmatatelný.

"Tady!" vytrhlo ho najednou z myšlenek zapištění a veškeré negativní představy zmizely tak náhle, jako se objevily. Ren s úlevou vydechl. Ten pocit mu poslední dny dělal dost starostí. S paranoiou měl vždycky problémy. Ale myslel, že co potkal Leeteuka, se to zlepšilo.

"Děkuju," usmál se na Leeteukova syna a trochu se začervenal, když mu chlapec vtiskl do ruky obrázek. Několikrát zamrkal, jak se snažil rozlišit, co přesně tam je, ale Junseo se mu to očividně rozhodl usnadnit.

"Podívej! To jsme my, jak jsme si hráli!" zářil chlapec a ušmudlaným prstem šťouchal doprostřed obrázku.

"Děkuju..." zopakoval Ren, tentokrát tiše, dojatý poněkud zvláštním způsobem. Na jednu stranu mu to přišlo jako to nejhezčí, co kdy dostal. Na tu druhou ho stravovaly výčitky, že si vůbec může něco takového myslet, po tom všem, co pro něj Leeteuk udělal. Oči upíral na obrázek, ve kterém už teď rozeznával dvě postavy a pravděpodobně hračky, stejně jako tmavě zelený flek, co asi měla být pohovka...a vážně měl pocit, že nic osobitějšího nikdy dřív nedostal. Ani si nevšiml, že Junseo odběhl dál rozdávat svá mistrovská díla.

"Když už jsi tady..." ozvala se najednou za ním Leeteukova máma váhavým hlasem. Ren se mírně podezřívavě otočil a měl sto chutí couvnout, když v jejích rukách spatřil malý neforemný balíček. Měl zůstat hezky v koutě. V duchu zavyl. Nejen pro to, že jeho plány byly silně narušeny, ale taky proto, že ho ovládla přímo dětská radost a zvědavost, na kterou vážně nebyl zvyklý. Znovu zatěkal pohledem po místnosti, ale moc dobře věděl, že tady se pomoci nedočká - a už vůbec ne od Leeteuka, který se v téhle štědré stránce své povahy dokonale podobal své matce. Ale vždyť tohle nechtěl, nechtěl se zapojit. Nechtěl žádné dárky. Nebo se o tom alespoň přesvědčoval.

"To jst-...jsi nemusela," zašeptal. Konečně si začínal trochu zvykat na tykání, co mu navrhla už první den.

"Já vím, ale nemohla jsem si to odpustit," zasmála se žena a balíček mu doslova strčila do dlaní. Byl měkký a když ho Renovy prsty sevřely, papír zašustil. Nedokázal už svou zvědavost ovládnout a s dalších tichým "děkuju" se pustil do rozbalování. Papír netrhal. Byla ho škoda. Sice ho někde hluboko hlodala myšlenka, že oni ho stejně pak vyhodí, ale i tak s ním nehodlal plýtvat. Proč by měl roztrhat něco tak hezkého? Opatrně odlepil izolepu, která papír držela pohromadě a pak už stačilo jen zatáhnout a z papíru mu do dlaní vklouzlo něco vlněného a měkkého. Až když si to pořádně prohlédl, zjistil, že to je modrý pletený kulíšek, ještě s bambulí nahoře, jaké vídával na dětech v rodinných komediích, na které se občas díval s Leeteukem.

"Hold mě pletení vždycky bavilo," usmála se starší žena skoro omluvně. Neměla nejmenší tušení, že pro Rena takový dárek znamená mnohem víc než něco drahého, co by koupila v obchodě.

"Je krásný," zašeptal. A právě v tu chvíli mu ho někdo vytrhnul z rukou a narazil mu ho na hlavu. Až když se překvapeně ohlédl, zjistil, že za ním stojí rozesmátý Zhoumi - a má na hlavě přesně toho samého kulicha, akorát že zeleného.

"Tak, teď konečně vypadáš jako člen rodiny," zasmál se Leeteukův bratr. "Každý z nás už minimálně jeden dostal," dodal a zatahal Rena za bambuli.

"Ale rozhodně vypadá líp než ty," ozvala se se smíchem Teukova sestra.

"No to ani náhodou!" ohradil se Zhoumi.

"Vypadá," přidal se Leeteuk, který za tu dobu došel až k Renovi a teď si ho v táhl do náruče.

"Od tebe se to nepočítá, ty s ním chodíš! Takže nesmíš říct, že vypadám líp! Ať to rozhodně někdo nezaujatý! Kyuhyune!" otočil se prudce na Kyuhyuna, který s Yoonou seděl vedle vánočního stromku.

"Ren vypadá líp," prohodil, jako by to bylo naprosto jasné.

"To není fér!" stál si na svém Zhoumi.

"Tak se na něj podívej, je naprosto rozkošný..."

"Kyuhyune?!" otočila se na něj prudce Yoona.

"No co, prostě vypadá sladce," zvedl ruce v obranném gestu. "Jen se na něj koukni!"

Yoona jen sepjala ruce a oči obrátila k nebi. "Bože, co jsem si to zase vzala... Proč já... Proč pořád jenom já..."

Ren to celé jen sledoval s vytřeštěnýma očima a rudými tvářemi. Nebyl si jistý, jak má reagovat, nechtěl Zhoumiho nijak rozčílit, zároveň mu ale něco říkalo, že to nebere vážně natolik, aby se rozčílit vůbec mohl. Jen si odhrnul pramen vlasů, co mi při Zhoumiho přepadení zezadu vletěl do obličeje a na rtech se mu zjevil drobný úsměv. Dokonce se mu povedlo zahnat stud.

"Vážně ti to sluší," zašeptal Leeteuk do jeho ucha.

A stud byl zpět, tentokrát byl rudý až na palcích u nohou. Ani ne tak z toho, co Leeteuk řekl, ale ten tón...

"No dobře, uznávám, že jsi hezčí," našpulil Zhoumi rty a trucovitě se na Rena podíval. "Ale chci odškodné za újmu na egu!"

Ren zmateně zamrkal. Už se chtěl zeptat, co tím Zhoumi myslí, ale pak se všiml úsměvu na Zhoumiho rtech a balíčku v jeho dlaních. Ren v duchu zaskučel. Jak se zdá, všechny plány se zbortily. A nemohl se zbavit pocitu, že ho to netrápí tolik, jak by mělo.


Leželi spolu na matraci, Leeteuk ho svíral v náruči a v pomalých tazích hladil po zádech. Z přízemí ještě slyšeli vzdálený zvuk nějakého remixu vánočních koled, co přitáhla jeho sestřenka a teď tam pravděpodobně po vlivem dvou sklenic vína pořádají něco ve stylu tanečního večírku.

"Zlobíš se?" zašeptal Ren a pevněji vtiskl svou tvář do ohbí Leeteukova krku.

"Proč bych měl?" zeptal se Leeteuk s úsměvem.

Ren se odtáhl a pohledem sklouzl ke krabičce, co ležela vedle matrace, také zabalená ve vánočním balícím papíru a byla ovázána stříbrnou stuhou. Leeteuk byl jediný, od koho dárek odmítl. Nechtěl mu dlužit ještě víc. U něj by si to, že mu ani ty ponožky nekoupil, vyčítal nejvíc.

"Zkazil jsem ti dárek..." povzdychl si Ren. Ten Leeteukův výraz, když ho odmítl, bolel. To nechtěl.

"To není pravda," pocítil něžný polibek ve vlasech. "Jasně jsme se dohodli. To, že jsem to nedodržel, je moje věc."

Ren by tomu rád věřil, ale i tak věděl, že se Leeteuk cítí trochu ukřivděně. Dohodu měl se všemi. A i tak si od všech ostatních dárek vzal. Jenže těm ještě nedlužil tolik jako Teukovi. Jeho srdce na moment zahořelo radostí, když si vzpomněl na všechno, co dostal. Společnou fotku, kam byl skoro nedobrovolně vtažen, v krásném černém rámečku - to dostal tak nějak od všech. Pastelky od Leeteukova táty, aby prý nekreslil jen smutné černobílé obrázky. Tyhle dva dárky pro něj měly asi největší hodnotu, přestože si cenil všech. Za těmihle...se skrývalo něco víc. Rodina a barvy. On kreslil svou duši. A po té době tady... Sám měl pocit, že jen černá tužka mu na ty obrázky stačit nebude. Pak samozřejmě dostal i několik drobností. Hopika ve tvaru oka od Leeteukovy sestry. Není šílenější pocit, než když se vám konečně povede rozdělat papír a kouká na vás váš vlastní dárek. A pak Zhoumi... Do teď rudne, když si na ten dárek vzpomene. Červené trenýrky s nápisem Jsem malej, ale šikovnej, a u toho vzkaz "Moc mi bráchu neutahej." Nejhorší ovšem bylo, když ostatní chtěli vidět, co dostal. Zhoumi chtěl ostatním samozřejmě vyhovět, Leeteuk se postavil na stranu Rena, začali se přetahovat a kdo ví jak to skončilo až velkou sněhovou bitvou před domem. Ren musel uznat...že to byly opravdu dokonalé Vánoce. Nebýt toho Leeteukova ublíženého pohledu, když se vrátili do pokoje. Teď ale Leeteuk nevypadal, že by mu chtěl něco vyčítat...

"Stalo se něco, Rene?" zeptal se najednou Leeteuk, překvapivě vážný.

"Eh?" udělal jen nechápavě Ren. Co by se měl stát? Nebo se Leeteuk jen snažil změnit téma? Pravděpodobně ne, usoudil Ren, protože dlaň, co ho do teď hladila po zádech, zastavila.

"Jen... Posledních pár dnů vypadáš, že tě něco trápí," nadhodil Leeteuk. Ren ztuhnul. Leeteuk si toho všiml? Vždyť dělal všechno, aby to zamaskoval. I když, už by se měl konečně smířit, že v něm Leeteuk prostě umí jednoduše číst. A měl by odpovědět dřív, než si Leeteuk vyvodí špatný závěr.

"Jsem v pořádku," řekl na úvod, aby Leeteuka uklidnil. "Jen mi asi nedělá dobře tolik lidí," dodal vyhýbavě. Leeteuk mlčel, pravděpodobně si to přebíral po svém. To Rena trochu děsilo. A asi právem, protože po necelé minutě Leeteuk konečně zase promluvil.

"Mám se tě před nimi přestat tolik dotýkat...?"

"Co? Ne, proč?" zazmatkoval trochu Ren. Proč by se ho měl přestat dotýkat? Vždyť jeho objetí je právě to, co vždy zažene ty dotěrné vzpomínky. K jeho údivu Leeteuk uhnul pohledem.

"Jen jsem myslel... Teda na začátku mě to nenapadlo... Ale jak jsi postupně začínal být takový...zakřiknutý... Jestli... No, jestli se necítíš trapně, když tě před ostatními v jednom kuse osahávám..." dostal ze sebe trochu koktavě Leeteuk. Ren pořád pohledem těkal po jeho obličeji.

"Proč bych měl?" zeptal se a snažil se zachytit Leeteukův pohled. "Kyuhyun s Yoonou jsou taky pořád spolu," namítl. Nechtěl, aby se ho Leeteuk přestal dotýkat. A už vůbec ne, aby přestal kvůli myšlence, že to Ren nechce. Vážně si myslel, že tohle je důvod Renovy odtaživosti? Leeteuk si tiše povzdychl.

"Jenže u nich je to...přirozené."

Aha, pomyslel si Ren, jak mu to konečně zapadlo do sebe. Chvíli bylo ticho. I když, měl trochu počítat s tím, že to Leeteuk takhle bere. Jen málokdo má na tohle stejný pohled jako on sám. Jenže jak to vysvětlil Leeteukovi? Nechtěl to vysvětlovat. Ovšem na druhou stranu...neviděl lepší způsob, jak Teuka odvést od původní otázky.

"Mě to nikdy nepřirozené nepřišlo," zašeptal Ren. Pak podvědomě napodobil Leeteukův tichý povzdech. "Proč tobě to připadá nepřirozené?" zeptal se, aby získal pro své vysvětlení alespoň nějaké vodítko. Nebylo to snadné. A on nikdy nebyl zrovna výřečný. Leeteuk zaraženě zamrkal.

"No... Všichni ode mě vždycky čekali, že si najdu nějakou milou slečnu, ožením se, založím rodinu a budeme žít šťastně až do smrti? Tohle... Není zrovna to, co si představovali. Tak asi proto..." řekl zamyšleně. Sám nad tím nikdy moc nedumal. Ren jen přikývl.

"To je právě ono. Ode mě nikdy nikdo nic nečekal. Nikdo nebyl zklamaný, když jsem se poprvé vyspal s klukem. Nikdo mi nebrečel, že nebudou vnoučata. Proto mi to přijde přirozené. A..." teď uhnul pohledem on. "A nechci, aby ses mě přestal dotýkat."

Nechtěl mu říkat pravý důvod. Sice mu řekl část, to ano, ale vzpomínky útočící na jeho mysl popisovat nechtěl. O jeho paranoie Teuk vědět nemusel. A navíc - za svým tvrzením si rozhodně stál. Nechtěl, aby se ho přestal dotýkat. Naopak, na jeho měřítka se ho tu dotýkal až zatraceně málo.

Leeteuk se potěšeně usmál a jeho dlaň zase sklouzla po jeho zádech. Cítil, jak se k němu Ren natiskl o něco víc. Zajel prsty do jeho vlasů a něžně zatáhl, aby ho donutil vzhlédnout. Věnoval mu ještě jeden něžný úsměv, než se sklonil k jeho rtům. Ren spokojeně vydechl a sám se k němu natiskl, horkost Leeteukových rtů ho na pár okamžiků naprosto pohltila. Ano, tohle bylo to, co mu tady chybělo nejvíc. Ty okamžiky, kdy nic nedělali, jen se dotýkali. V přeplněném domě k tomu neměli mnoho příležitostí. Jeho vlastní ruka podvědomě sklouzla po Leeteukově těle a zajela do jeho vlasů. Jen spokojeně vydechl, když ho Leeteuk pevně stiskl v náruči a povalil pod sebe. Ren k sobě tiskl oční víčka, hrudník se mu prudce zvedal, už jen ten známý tlak na jeho těle, který vytvářela Leeteukova váha, byl prudce vzrušující. Hold bez sebe byli až moc dlouho. Probíral se prsty Teukovými vlasy a jazykem vycházel vstříc jeho pobízení. Tlumeně zasténal, když Leeteuk stehnem neúmyslně přitlačil na jeho rozkrok.

"Rene," vydechl prudce Teuk, když pod tenkou látkou pyžama pocítil tvrdost Renovy erekce. Znovu po ní svou nohou sklouzl, jen aby si vychutnal ten svůdný zvuk, co se před chvílí vydral Renovi ze rtů. Ren zaklonil hlavu a přitiskl si dlaň ke svým ústům, protože teď už jeho sténání nic netlumilo. Leeteuk ho jen se zrychleným dechem sledoval, sám ho chtěl tak moc, že z toho šílel. Bez přemýšlení se sklonil a rty se přisál k hebké kůži Renova krku. Ren se jen vzrušeně vzepjal, ale i přesto Leeteuk pocítil tlak na své hrudi, jak se ho Ren pokoušel odtlačil roztřesenými dlaněmi. Poslušně se odtáhl a zahleděl se do těch vzrušených tmavých očí.

"Tady ne..." vydechl Ren zastřeně, čímž Leeteuka vrátil do reality a jasně mu připomněl důvod, proč že si ho nevzal už před několika dny - nebyli sami. Jen si povzdechl a frustrovaně padl vedle Rena. Podle všeho si ale neměl na co stěžovat. Oči upíral na chlapce, který na tom byl očividně mnohem hůř než on.

"A nemám ti aspoň...pomoct?" zašeptal, když mu pohled sklouzl až k erekci, která stále ještě napínala látku pyžama. Renem při těch slovech projelo zachvění, ale i tak zakroutil hlavou. Znal své hlasové projevy. A vážně se nechtěl dočkat toho, že ho někdo tady chytne s Leeteukovou hlavou mezi nohama. Už teď o něm asi nemají nejlepší mínění. Jen se znovu k Leeteukovi přitulil, tak jako na začátku.

"To chceš jít takhle spát...?" zeptal se Leeteuk s kapkou pobavení v hlase. Touhu to ale nepřebilo - naopak, mít v náruči vzrušením se chvějící tělo...

"Jen mě drž," vydechl Ren a pevně Leeteuka objal kolem pasu. "To mi bude stačit."


Leeteuk táhle zasténal, když ho Ren v sobě sevřel, a v dlaních ještě jednou křečovitě stiskl prostěradlo, než se konečně donutil postel pustit a ruce přemístil na Renovy boky, spíš symbolicky, protože Ren očividně žádnou pomoc nepotřeboval. Ren sám měl hlavu zakloněnou, spodní ret skousnutý, oči zavřené a v poměrně rychlém a rytmickém tempu na Leeteuka dosedal, přičemž se jeho vlastní erekce otírala o Leeteukovo břicho. Vzrušení bylo téměř nesnesitelné, cítil, jak do něj proniká celá Leeteukova délka a zase vyklouzává, přes jeho vlastní skučení slyšel Leeteukovo sténání. Chtěl vidět jeho tvář, chtěl ho vnímat všemi smysly, ale vzrušení mu zatemňovalo racionální uvažování. Až po několika dalších přírazech se donutil otevřít oči. Pohled na Leeteuka ho málem odrovnal, Leeteuk tam seděl, zády se opíral o zeď za postelí, do ramen měl zaťaté Renovy prsty a v očích se mu odráželo vzrušení.

"Teuku..." zaskuhral Ren a dlaněmi se opřel o zeď vedle Leeteukovy hlavy, aby se k němu mohl sklonit a hladově ho políbit. Tlumeně zasténal, když Leeteuk uprostřed polibku zapřel nohy o postel a sám několikrát prudce přirazil boky, až byl Ren nucen se z polibku odtrhnout a klesnout hlavou na Leeteukovo rameno.

"Tak pojď..." zašeptal Leeteuk a jeho prsty se ovinuly kolem Renovy erekce. Chlapec jen znovu zasténal a znovu na svého milence začal dosedat, vrchol se nekompromisně blížil, příliš dlouho byl bez jeho horkého těla. Zrychlil tempo, teď z něj Leeteuk ani nevyklouzával, Ren klečel obkročmo na starším, v sobě celou jeho délku a jen se na něm v rychlém tempu pohupoval, čímž vycházel vstříc Leeteukově ruce.

"Leeteuku!" dostal ještě ze sebe, než v jeho náruči strnul, pevně ho sevřel a vyvrcholil na Leeteukovo břicho. Leeteuk ani nečekal, než Rena opustí slastná křeč a ještě strnulého ho povalil pod sebe a začal do něj prudce přirážet. Ren hlasitě zasténal, když Leeteuk ještě prodloužil ten odeznívající pocit slasti, stejně jako Leeteuk, co se sám blížil k vrcholu. Sperma stékající po jejich tělech ani jeden nevnímal. Konečně se i Leeteuk prohnul v zádech a dopadl na Rena, zatímco několikrát vystříkl do jeho mladého těla. Oba prudce oddechovali. Trvalo to několik minut, než by schopný se zvednout, vyklouznout z Rena a skulit se vedle něj. Tohle bylo...divoké. Pohled mu padl na cestovní tašku v rohu i oblečení rozházené po ložnici. Když konečně dorazili domů, pomalu si ani nestihli zout boty a už se hladově líbali, sám netušil, jak se dostali až do ložnice. Upřímně, původně ani nevěřil tomu, že dojedou až domů - motely u dálnice vypadaly více než lákavě. Jen vědomí, že s nimi Ren nemá asi moc dobré zkušenosti, zaháněly tu nepřekonatelnou touhu zastavit.

Spokojeně vydechl, když Ren vlhkým jazýčkem sklouzl po jeho krku. Zajel mu prsty do vlasů a něžně se jimi prohraboval. Ren se mezitím přesunul až k jeho uchu a vsál mezi rty lalůček. Ta největší vlna vzrušení už z jeho těla odezněla, ale i tak ještě nebyla úplně ukojena jeho touha po dotecích. Tiše zakňučel, cítil, jak z něj vytéká Leeteukovo sperma. Budou muset převléknout postel. Rty se vrátil k Leeteukově krku a klouzal ještě níž. Leeteuk se trhavě nadechl, když se jeho bradavka ocitla v zajetí Renových rtů.

"Rene... Co to děláš?" skoro zasténal Leeteuk a hřbetem ruky sklouzl po jeho tváři. To si chce hrát? Nebo jenom provokuje? Ren beze slova stiskl jeho ruku a políbil ho do dlaně, než jeho rukou sklouzl po svém vlastním těle a navedl ji až ke svému vstupu.

"Chci ještě..." vydechl vzrušeně a znovu mezi rty vsál Leeteukovu bradavku. Leeteukem zacloumalo vzrušení a skoro bez přemýšlení, téměř instinktivně, vnikl do Rena hned dvěma prsty - nemusel hádat dvakrát, proč přesně je Ren tam dole tak vlhký. Polévalo ho z toho horko. Ren chtivě zasténal a vyšel Leeteukovým prstům vstříc.

Leeteukovi se zase začínalo zatmívat před očima, netušil, co to s ním Ren dělá, ale takhle silnou touhu po něčím těle snad ještě nezažil. Renovo frustrované zaskučení, když byl nucen z něj prsty vytáhnout, ho skoro zabolelo, ale nemohl jinak - Ren se posouval čím dál níž a Leeteukovy paže měly hold omezenou délku. Jeho dech se zase začal zrychlovat, když Ren sklouzl až mezi jeho nohy a vsál do úst Leeteukův momentálně ještě měkký a klidný penis a začal poslušně sát. Leeteukovi se zadrhával dech v hrdle, Renův jazyk s ním dělal neuvěřitelné věci. A mladší ve své snaze nepřestával, pokračoval dál, dokud Leeteuk zase nebyl tvrdý jako skála. Pak jen k Leeteukovi vzhlédl s uličnickým pohledem a sklouzl jazykem po celé jeho délce. To na Leeteuka bylo příliš. Stiskl jeho ramena a donutil ho vytáhnout se zpátky nahoru, aby ho mohl políbit, zatímco ho pomalu a šikovně sunul pod sebe. A Ren se nebránil, poslušně roztáhl nohy a jen slastně zasténal, když do něj Leeteuk zase vnikl a rovnou začal přirážet, dneska nebyl den na nějaké dlouhé hry. Prsty znovu zaťal do jeho paží a sám mu vycházel boky vstříc. Opět cítil, jak do něj proniká, jak se uvnitř něj otírá o to tolik citlivé místo a nedržel se zpátky, jasně dával najevo, jak moc se mu to líbí.

Najednou Leeteuk zpomalil, až se Ren donutil otevřít oči, aby viděl, co se děje - Leeteuk se skláněl jen kousek od jeho tváře, usmíval se a upíral na Rena fascinovaný pohled, přičemž si pravděpodobně užíval výhled, co se mu naskýtal. Ren neodolal, přitáhl si ho pro krátký, vlhký polibek, načež se prudce odtáhl a znovu zasténal, když najednou Leeteuk nečekaně přirazil prudčeji a zase rozeslal do jeho těla spršku elektrických impulzů.

"Miluju tě..." dostal ze sebe Leeteuk. Ren v prsten drtil prostěradlo, chtěl křičet, že on jeho taky, že teď už to ví, ale nebyl schopný slova, jediné, co se teď dralo skrze jeho rty, bylo slastné skučení.

Táhlo se to dlouhé minuty, Leeteuk měnil tempo, chvíli do něj jen pomalu, dráždivě vnikal, načež si ho bral, jako by ho chtěl prošukat postelí, a Ren pomalu pod jeho péčí šílel. Cítil, že se to už znovu blíží, v tu chvíli Ren vykřikl, tak jen znovu stiskl jeho erekci, stačilo se ho jen párkrát dotknout, aby vyvrcholil. I on nepotřeboval moc, aby se za tento večer už podruhé propnul v zádech, udělal se do svého milence a následně se na něj složil...už to byl tak nějak jejich rituál.

Ren jen ležel, oči upřené do stropu, jeho tělo ovládal třas. Prudce dýchal a snažně doufal, že to Leeteuk bude přikládat odeznívající slasti a ne předzvěsti pláče. Normálně by to totiž odeznívající slast byla, jenže teď...cítil jenom chlad. Nikdy si nemyslel, že orgasmus může být natolik neuspokojivý. Neodtrhnul oči od stropu, ani když ho Leeteuk políbil na rameno a něco zašeptal, pravděpodobně další vyznání lásky. Ale Ren nebyl schopný reagovat. Nebyl schopný ničeho. To jediné, na co se upíraly všechny jeho myšlenky, byla ta chvíle, kdy vykřikl. Chvíle, kdy místo Leeteuka nad sebou na pár okamžiků zahlédl Heechulovu tvář.

 


Komentáře

1 Lení Lení | E-mail | Web | 1. prosince 2013 v 21:50 | Reagovat

Ne.. Heechul ne.. To už je přece uzavřená kapitola.. Nemůže se tam zase objevit a dělat Renovi v hlavě bordel..! :O.. :( Ach jo.. doufám, že bude to malý kotě v pohodě.. Zajímalo by mě jak to vysvětlí Teukiemu.. :/
Doufám že bude brzo další díl.. těším se :*

2 Hatachi Hatachi | 1. prosince 2013 v 21:54 | Reagovat

To bylo úžasné.
Je mi Rena líto,že si nemůže plně užívat Leeteukovi lásky.
Heechul je jak černá noční můra.
Moc se těšim na další díl.

3 Choi Tina Choi Tina | 1. prosince 2013 v 22:09 | Reagovat

Nádhera! ^^ Konečné jsem se odvážila napsat komentář.
Tak dlouho jsem čekala  na další díl že jsem se mohla snad zbláznit :D
Nejvíc mě dostaly ty trenky :D ještě teď z toho mám totální výtlem :D
Ale chudáček můj Reníček...to mu Hee nemůže dát pokoj...doufám že se to nějak vyvine :D
jedním slovem: DOKONALÉ ^^

4 Karin Karin | 1. prosince 2013 v 22:16 | Reagovat

Tak tohle neeeeeeeeeeeee už se dost natrápil.

5 Suri-chan Suri-chan | 1. prosince 2013 v 23:55 | Reagovat

Každý den jsem tu stepovala a čekala na další díl HS. Čas jsem si krátila tím že jsem četla ostatní cykly na blogu. Ale ty už došly! Nevadí je tu další dílek a já mám zase totální depku (z Heechula), nosebleeding (ehm...no comment) a výtlem (trenkýý!). Kami pochop já tě M-I-L-U-J-U ale  Chulieho už do toho tahat nemůžeš. Vždyť dostal pastelky! Což mi připomíná vy s Lulinou musíte do všeho strkat ty pastelky? :D

6 Sairen Sairen | Web | 2. prosince 2013 v 2:18 | Reagovat

Hele... nechcete tam dát vsuvku o Zhoumim? a dohodit mu tam Henryho? xDDD jinak boží... ale mohly byste Chula už vykopnout pryč, ne? *do Zhoumiho postele?*

7 týna týna | Web | 3. prosince 2013 v 9:55 | Reagovat

tento díl se hodně líbil, ale jak se tam na konci objevil Chull. Trošku mě to zamrzelo, ale nakoplo mě to čekat jak na trní na další kapitolku. Fakt díky, teď tu budu stepovat každý den :D

8 Neki ver Leth Neki ver Leth | 5. prosince 2013 v 22:05 | Reagovat

Ááááá a to to bylo tak krásné a najednou Heechul...
chudáček koťátko malé :// Tohle si snad ani nezaslouží...
Těším se moc na další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama