Hořkosladké || 20. díl

26. prosince 2013 v 0:26 | Kami |  Hořkosladké



Po čele mu stékala kapka potu. Doslova hořel. Jak dlouho stál v zimní bundě a botách ve vytopené chodbě? Nevěděl. Díval se na dveře. Klika ho odpuzovala, už na pohled slibovala něco temného, bolest, prázdnotu. Bál se jí dotknout, protože na něj křičela, doslova řvala, možná ho i chtěla varovat. Věděl, že když se dotkne, popálí si dlaně nicotou, která čekala za těmi prokletými dřevěnými dveřmi. Zhluboka se nadechl. To zvládne. Musí do práce. Byl tam už tolikrát. Cestu znal. I přes horko, které ho ubíjelo, projelo jeho tělem nepříjemné zamrazení. Ano, cestu znal. Věděl, jak je to daleko. Kolik cizích lidí po cestě potká. A ty oči ho nepřestanou sledovat. Ruce se mu třásly. Doslova se topil bez té nejmenší šance zalapat po vzduchu. Dusil se vlastním zoufalstvím.

"Rene!" ozvalo se najednou chodbou vesele a ten jiskřivý hlas jako by na malou chvilku rozmetal temnotu, co se šířila od dveří a pohlcovala chodbu. Otočil se a na jeho rtech si pohrával drobný úsměv, co ten krátký okamžik prchavého štěstí způsobil.

"Jsem rád, že jsem tě tady ještě chytil. První den v práci a už dvě věci zapomeneš doma," zamračil na něj káravě Leeteuk, přestože na jeho rtech stále hrál úsměv. Bylo jasné, že si dělá legraci. A bylo jasné, že Ren nechápe, o čem mluví. Coby odpověď na jeho tázavý pohled mu do ruky vrazil papírovou tašku.

"Tvůj oběd. Vím, že teď už sice chodíš do kantýny, ale nejsem si jistý, jestli dneska budeš mít čas. Přeci jen se přes svátky nakupilo hodně práce. Víš jak s tím ségra v jednom kuse vyhrožovala," zasmál se.

Ren nevěděl, co odpovědět, jen na své tváři dál udržoval křečovitý úsměv. Budou ho ty oči pronásledovat i v jeho práci? Mezi regály, z každé kartotéky? Jistěže budou. Ani doma, v Leeteukově náruči, mu nedají chvíli klidu.

"Děkuju," donutil se konečně k odpovědi. Bohužel ne tak vřelé, jak by chtěl. "A co je ta druhá věc?" zeptal se poněkud zmateně. Shlédl dolů a sklouzl po sobě očima. Nebyl si vědom, že by do práce nosil ještě něco jiného. Leeteuk se jen zasmál.

"Nerozloučil ses," zamrkal na něj bez náznaku výčitky a našpulil rty jako školačka, co čeká na svůj první polibek. Teď Ren pookřál víc. Úsměv z jeho rtů prosákl i do jeho očí, když udělal krok k Leeteukovi a rukou mu zajel do vlasů. Hlad po jeho blízkosti byl čím dál větší. Přestože věděl, že ho před těma očima ani on neochrání, cítil se u něj bezpečněji. Asi nejbezpečněji ze všech míst, kam se mohl dostat. Spokojeně vydechl, když se mu Leeteukovy paže obmotaly kolem pasu. Přestože díky vrstvě oblečení cítil jen tlak, ne konkrétně obrysy jeho dokonalých, silných paží a navíc mu bylo čím dál větší horko, spokojeně vydechl.

"Hodně štěstí s novou knížkou," zapředl tiše, skoro až svůdně. "Vrátím se brzy."

Políbil ho. Připadal se nezkušeně, nemotorně. Protože přesně takový ten polibek byl. A bylo v něm vše, co se prohánělo jeho tělem. Strach, strach, zoufalství, paranoia a strach.

"Budu čekat," zašeptal Leeteuk. Ren se pousmál do jeho rtů. Pak se odtáhl. Otočil ke dveřím. Sáhl na kliku. A prázdnota ho pohltila.


Brzdy zaskřípaly, když Leeteuk prudce zabrzdil na kraji vozovky. Nezajímalo ho, že venku zuřila vánice a ledový vítr hnal sněhové vločky nemilosrdně ulicemi, doslova vyrazil dveře od auta, v ruce pomačkaný papírový blok. V duchu se proklínal. Samozřejmě, že poznal, že se s Renem něco děje, ale neměl nejmenší tušení co. A Ren mlčel. Jen se občas donutil k nervóznímu úsměvu, když Leeteuk naléhal. Kdy to začalo? Nejspíš už někdy během Vánoc. To se poprvé Ren začal opět ošívat ve společnosti většího množství lidí. Choulil se do klubíčka, pažemi si objímal tělo a v jednom kuse se nervózně rozhlížel, ale Leeteuk tomu tehdy nevěnoval obzvlášť velkou pozornost. Jednoduše proto, že to Ren dělal vždycky, i když v menší míře. Teď věděl, že měl. Když se vrátili domů, myslel si, že to pomine, teď když budou zase jen sami dva. A vážně to tak vypadalo. Dokud Ren nemusel jít ven.

Vždy se úplně změnil, když musel opustit bezpečné hranice bytu. Jako by na něj venku čekalo něco... Prostě něco. Leeteuk z něj tehdy cítil strach, ale i tak si ve své slepotě myslel, že to je jednoduše ještě pozůstatek z doby strávené v jednom domě s celou populací jeho rodiny. Snažil se ho podpořit, ukázat mu, že je s ním. Zřejmě se mu to nepovedlo, přestože to Ren nedal najevo. A pak nakonec odmítl vycházet úplně. Ale do práce musel. Na jednu stranu si byl Leeteuk jistý, že ho to srovná - že prostě zaběhne zpátky do vyšlapaného režimu. Dokonce Ren vypadal, že se tam těší. Alespoň to říkal. Leeteukovu nabídku, že pro něj bude jezdit, odmítl. To byl další důvod, proč si Leeteuk myslel, že se mu třeba udělalo lépe. Nebo se udělá, až se vrátí ke svým přátelům a povinnostem. Byl naivní. Ren nejspíš odmítl, protože prostě nechtěl být na obtíž. Jako vždy.

"Hledám svou sestru," vychrlil na recepci firmy, kde Ren pracoval. Recepční znal, byla to blízká kamarádka jeho sestry - jednou se je dokonce ta malá zákeřná potvora pokusila dát na firemním večírku dohromady - takže věděl, že blíž to rozvádět nemusí. Bude vědět koho zavolat.

Nervózně se rozhlédl. Nebyl tady poprvé, sestra se samozřejmě musela pochlubit tím, co vybudovala, ale co tu začal pracovat Ren, ještě tady nebyl. Takže neměl nejmenší tušení, kde ho hledat. Jinak by šel přímo za ním. Odmítal ho teď nechat byť jen malou chvilku o samotě. Práci nějak vyřeší. Ale nejdřív musí zjistit, co se děje. Protože teď už věděl, že něco se dít musí. Když Ren odešel do práce - a Leeteuk si v tu chvíli ani neuvědomil, jak roztřesený byl ten polibek, co mu dával na rozloučenou - neměl Leeteuk po napsání několika kapitol dalšího naprosto neoriginální a iracionální příběhu nové knihy co dělat, tak uklízel... A našel Renův blok, se kterým mladší chlapec trávil poslední dny čím dál víc času. A Leeteuk byl zvědavý. Věděl, že by neměl - přeci jen to bylo něco jako Renův deníček. Ale ten podivný plíživý pocit, nedobrovolná nevědomost a to, jak Ren blok vždycky schoval, jen co se Leeteuk přiblížil, ho jednoduše vyprovokovaly. Navíc, blok byl poměrně poničený, Ren ho pravděpodobně používal víc, než Leeteuk myslel. A přestal se o něj tolik starat. To nebylo pro mladšího chlapce zrovna typické. Leeteuk si moc dobře pamatoval, jak do něj nejdřív odmítal kreslit úplně, protože mu ho bylo líto. V té chvíli už tušil něco zlého. A měl jistou představu, jaký rozsah by to něco zlého mohlo mít, přeci jen Rena našel v jednom z nejtěžších období jeho života, takže už s ním něco zažil. Teď už ho znal. A byl připravený na nejhorší. Ale i tak mu krev ztuhla v žilách a srdce pocítil až někde v žaludku, když sešit otevřel a z papíru na něj hleděl pár hnědých chladnokrevných očí. A dalších. A dalších. Osobně je viděl jen jednou, ale i tak je nedokázal zapomenout. A když vynechal několik prvních, lehce depresivních kreseb, co Ren nakreslil ještě před Vánocemi, celý blok byl pokreslen tvářemi, obrazy nejrůznějších situací, prosakujících bolestí, s jedním jediným motivem - z každé strany na něj hleděla Heechulova tvář. Tupá rána, co zaduněla pokojem, když blok dopadl na koberec, Leeteukem projela jako nůž.

"Leeteuku, prosím tě, co tady děláš?" ozvalo se najednou chodbou a Leeteuk, který celou tu dobu prsty netrpělivě poťukával o desku pultu, prudce zvedl hlavu. Jeho sestra stála uprostřed chodby, ruce založené na prsou, na tváři jasný výraz stylu "mluv rychle, má sekretářka mě právě pohřbívá pod tunou dokumentů."

"Musím mluvit s Renem."

Možná to způsobilo něco v jeho postoji. Nebo možná ta panika, co podrývala jeho hlas. Či za to mohl jeho tvrdý, nekompromisní pohled. Ať už to bylo jak chtělo, veškeré poznámky, co by sestra mohla mít, to pohřbilo už v zárodku. Jen ho probodávala pohledem podezřívavým, tázavým pohledem. Ale neptala se. Za to jí byl Leeteuk nekonečně vděčný. Nejdřív to musí vyřešit s chlapcem.

"Zavedu tě k němu," kývla na něj a obrátila se zpět do chodby. Poprvé byl Leeteuk za její hbité tempo vděčný. Dlouhými kroky vyvažoval frekvenci jejích kmitajících nožiček, neschopných pořádného kroku, omezených šířkou její sukně a výškou podpatků. Vysoká frekvenci jejich klapání byla svým způsobem uklidňující.

Stál ve výtahu. V zrcadlech na stěnách se na něj upíral jeho vlastní kamenný pohled. Cítil se tam jako v pasti. Žádná cesta. A jeho Ren v nedohlednu. Na okamžik se mu zatmělo před očima a on se musel o jednu ze zrcadlových stěn opřít. Zavřel oči. Rene... Nechápal, že si toho nevšiml. Že víc netrval na tom, aby mu Ren pověděl, co se děje. Teď se mu hlavou míhalo několik teorií a jedna byla horší než druhá. Ta nejhorší byla naštěstí nejméně pravděpodobná - že se Heechul vrátil. Ale to nesedělo už z geografického hlediska, protože to všechno očividně začalo už u jeho rodičů. Ostatní možnosti byly sice bezpečnější, ale i tak se mu nelíbily. Svou teorii měl. A všechno do ní poměrně zapadalo. Už dřív mu Ren vyprávěl, že kdysi, hlavně krátce po tom, co utekl, trpěl poměrně silnou paranoiou a nemohl se zbavit pocitu, že ho Heechul pronásleduje. Ale nikdy by Leeteuka nenapadlo, že by se to mohlo vrátit.

Kdyby znal směr, chodbou by běžel. Míjel zaměstnance s nechápavými výrazy, ale nevnímal jejich tváře, byli mu všichni ukradení. Veškeré jeho soustředění bylo právě zaměřené na jedinou osobu. A ta mezi nimi nebyla. Najednou se mu vybavovalo tolik věcí, co přehlížel. Všechny ty Renovy vyděšené pohledy. To, jak se k němu po večerech tiskl. Žádná snaha o něco víc, žádné pořádné mazlení, jen snaha skrýt se v látce jeho pyžama. On to tehdy nepochopil. Ještě si z Rena dělal legraci, rýpal do něj, jestli si nechce v jeho pyžamu postavit opevnění. Alespoň, že ho tehdy pochopil natolik, aby ho pevně objal. Jedna z mála věcí, co si nemůže vyčítat. Ale to bylo asi tak všechno. Všechno ostatní mu proklouzlo mezi prsty.

Nikdy by si nepomyslel, že ta nejděsivější věc, co v životě uvidí, bude prázdný psací stůl. Místnost zela tichem. Leeteukovo srdce se rozbušilo v nebezpečné rychlosti a dokonce mu přišlo, že mezi regály slyší ozvěnu svého hlasitého tepu.

"Není tady," zamumlala si nejspíš jen pro sebe jeho sestra, jako by to nebylo jasné. "Možná- Hej, Leeteuku, klid!" zakoktala se, když viděla, jak se Leeteukovo tělo napjalo, pohled jako vytesaný ze skály. "Co se prosím tě děje?"

Její hlas byl naléhavý. Leeteuk to poznal. Ale nemohl jí odpovědět. Sám totiž netušil jak. Nevěděl, co se děje. Do teď si tím jen nebyl jistý, ale teď, když tu sám stál mezi regály plnými jmen a dat, neměl nejmenší tušení.

"Musím s ním mluvit," procedil jen mezi zuby to, co už sestře jednou řekl. Nedokázal ze sebe dostat víc. Ne do doby, než ho bude svírat v náruči s jistotou, že mu nic nehrozí.

"Tak dobře, dobře," souhlasila rychle jeho sestra, které se vůbec nelíbil Leeteukův výraz. Něco mezi jedním krokem od zhroucení a smrtelnou hrůzou. Svého bratra takhle viděla jen jednou a to když malý Junseo asi ve čtrnácti měsících silně onemocněl. Leeteuk tehdy seděl v čekárně v nemocnici a měl naprosto stejný výraz. Plný bolesti a bezmoci. Nevěděla, co se děje, ale tušila, že to bude vážné.

Skoro něžně sevřela jednu z jeho křečovitě napnutých paží. "Hlavně se uklidni. Nevím, co se stalo, ale rozhodně to nebude nic vážného. Ty se teď tady posadíš a já se po něm půjdu podívat, ano? Třeba se jen zdržel na obědě. Nebo je někde s Henrym - s tím jeho kamarádem, nejspíš ti už o něm říkal. Vím, že spolu vždycky na obědě tráví čas a teď se celé svátky neviděli, tak třeba jen někde sedí sdělují zážitky," drmolila, aby svého bratra uklidnila, přestože oba věděli, že vzhledem k vážnosti situace, která visela ve vzduchu, je to, co říká, naprosto nesmyslné. Ale prostě cítila potřebu nějak ho uchlácholit. Už to, že strnule přikývl a zamířil k Renově židli, považovala za úspěch.

Leeteuk upíral pohled na Renův stůl. Možná má jeho sestra pravdu a jen hloupě panikaří. Ren se přece nemusí zdržovat jen ve své kanceláři. Třeba šel na pozdní oběd. Nebo na toaletu. Nebo shání nějaké dokumenty.

Pohled mu padl na papírovou tašku vedle stolu. Pravděpodobně tam ležela tak, jak jí tam Ren ráno položil, protože nebyla ani rozlepená. To se mu nelíbilo. I když Ren chodil na oběd do kantýny, vždy se Leeteukovi vrátil oběd - protože Ren by přece zbytky nevyhodil - alespoň částečně snědený. Ren doháněl ztracená kila a jednoduše měl permanentně hlad, na tom nebylo nic neobvyklého a Leeteuk o tom věděl.

Jeho prsty začaly opět nervózně poklepávat, tentokrát o vlastní stehno. Pohledem těkal po Renově pracovišti, potřeboval se nějak uklidnit. Nepomáhalo to. Vysoké kovové stěny působily spíše hrozivě a kromě nich, byla místnost prakticky prázdná. Depresivní místo. Měl by Renovi pomoct najít nějakou normální práci v příjemnějším prostředí. Rozhodně by mu to prospělo. Mohli by se pak společně po něčem poohlédnout. Ano, přesně to udělají. Hned po tom, co vyřeší tohle. Leeteuk začínal pomalu chápat, že na tenhle druh krize jeho síly stačit nebudou. Bude muset Rena přesvědčit, aby zašel k někomu, kdo rozumí lidské psychice víc, než podprůměrný spisovatel s diplomem z molekulární chemie. Už teď mu bylo jasné, že to nebude snadné. Protože to by Ren musel mluvit nejen o své přítomnosti, ale i minulosti. Sám v tu chvíli pocítil pochyby, jestli ho chce nutit něčím takovým procházet. Bude stačit, aby Ren jednou zaprosil, že nechce, a skončí u něj v náruči s tím, že to prostě nějak dopadne. Povolí, tím si byl jistý. Už teď se za to proklínal.

Zvuk tiskárny ho málem zabil. Do žil mu vstříkl adrenalin a srdce se opět rozbušilo závratnou rychlostí. Pevně stiskl opěrky židle a chtěl po tom zákeřném stroji vrhnout vražedný pohled, ale hned co se k němu otočil, pochopil, proč ta zatracená mašina tak řve - nebyly v ní papíry. Naopak, horní část tiskárny se doslova prohýbala pod kupou natištěných objednávek. Objednávek, co měl kdosi nepřítomný roztřídit do chladných kovových regálů. Srdce mu opět sevřel strach. Celá ta situace se mu líbila čím dál míň.

"Leeteuku?" ozval se najednou ode dveří hlas jeho sestry. Už její tón nevypovídal o ničem dobrém.

"No?" zeptal se, aniž by odtrhnul pohled od tiskárny. Nechtěl vidět její výraz. Už teď měl pocit, že mu nitro něco temného rozežírá zevnitř.

"Ren dneska ráno dorazil, ale podle toho, co jsem slyšela, odešel ještě před obědem."

Teď jí pohledem doslova probodl. Stála tam, jako vždy vzpřímeně, s postojem, co v zaměstnancích vzbuzoval respekt, ale její tvář brázdil ustaraný výraz.

"Jakto? Kam šel?!" doslova vyštěkl Leeteuk, když našel ztracený hlas. Jeho sestra bezradně pokrčila rameny.

"Vážně nevím. Jediné, co jsem byla schopná zjistit, bylo, že odešel někdy před dvanáctou a podle všeho měl naspěch."

Leeteuk mlčel, jen ji probodával pohledem. Nejrůznější představy bombardovaly jeho mysl, až se mu udělalo nevolno. Zhluboka se nadechl. Teď musel hlavně uvažovat. Zapojit mozek. A nevrhnout se naslepo do ulic, jako už to jednou udělal. Až nebezpečně mu to totiž připomínalo vyčerpávající začátek jejich vztahu. Den, kdy běhal v dešti po Soulu a snažil se Rena najít, aniž by měl nejmenší představu, jak mladší chlapec uvažuje. Pravda, teď se několik věcí změnilo. Teď už věděl, jak uvažuje. Alespoň to se přece naučil, ne?

"Leeteuku?"

Je ovšem pravda, že poslední dny se Ren zase hodně změnil. A o stavu jeho současné psychiky toho až tolik neví. Kam by mohl jít? Když utekl minule, prostě seděl na lavičce v parku. Ano, ale to neměl peníze na taxi. A navíc Leeteuk věděl, proč utíká. Teď svým způsobem neměl tušení. Ano, měl teorii, ale ta se mohla od praxe hodně lišit.

"Leeteuku!"

Pomalu, zamyšleně zvedl pohled k sestře, která se v té chvíli nesoustředění dostala až před něj. Dlaň měla položenou na jeho rameni.

"Ano?" zachraptěl potichu. Nepoznával vlastní hlas. Strach ho rozežíral zevnitř a ničil všechno, co mu přišlo do cesty. Co když se Renovi něco stalo?

"Co se to prosím tě děje?" zeptala se naléhavě. A stejně tak naléhavý byl i její pohled. Leeteuk ho na pár sekund opětoval, než očima uhnul.

"Nevím jistě," zašeptal zlomeně. Unaveně. "S Renem... Něco se s ním stalo. Mám o něj strach."

Ne, že by z toho byla Leeteukova sestra o něco moudřejší. Ale aspoň pochopila, že právě teď z Leeteuka víc nedostane. Dlaní, kterou dosud spočívala na jeho rameni, sklouzla na jeho paži a zpět, ve snaze ho uklidnit.

"Půjdeš ho hledat?" zeptala se, ochotná nabídnout pomoc. Jednou se to tu bez ní nezblázní.

Leeteuk neopověděl. Sám nad tím uvažoval. Snažil se přijít na to, kam by asi tak Ren mohl jít. Nemělo cenu jen tak bez cíle bloumat městem. Kousl se do tváře aby nahlas nezaklel. Myslel si, že ho zná, tak proč ho nenapadá jediné místo, kam by mohl jít?!

V tu chvíli jeho hlavou probleskl nápad. Ano, jedno místo ho napadalo. Ale nelíbilo se mu. Teda... Líbilo, ale tahle možnost vyžadovala velkou dávku důvěry a trpělivosti. A trpělivost neměl. Ale čím víc se tou možností probíral, začínal chápat, že nic jiného mu nezbývá.

"Ne," odpověděl nakonec. Srdce mu ztěžklo. "Počkám, než se vrátí domů." Byl znechucený vlastní odpovědí. Měl by se vydat za ním. On sám vlastně netoužil po ničem jiném. Ale neměl šanci. Hlavou se mu opět mihlo dnešní ráno. Poslední slova, co mu tehdy řekl. "Slíbil, že se vrátí."


Jednou mámě slíbil, že bude na večeři doma. Pak skončili s kamarády v hospodě a dorazil až v půl druhé ráno. Seřezala ho, že se sám druhý den nepoznal v zrcadle. Týden s ní nepromluvil ani slovo. Teď si Leeteuk musel poznamenat, že jí musí hned ráno zavolat a zpětně se omluvit. Na digitálních hodinách přibyla další minuta, ticho v bytě ovšem zůstávala nezměněné. Bylo dvacet tři minut po půlnoci. A byl doma sám. Seděl prkenně na pohovce a pohled upíral někam do tmy. A Ren se nevracel. Srdce už permanentně bilo ve zrychleném tempu a měl pocit, že každou chvíli bude zvracet. Nikdy ještě nepocítil takovou hrůzu, jako právě teď. Ve tmě bylo navíc všechno o tolik děsivější. V hlavě se mu přehrávaly desítky scénářů, ke kterým by mohlo dojít a jeden byl horší než druhý. V hlavě mu tepalo.

Už asi po devatenácté za dnešní noc vstal a začal pochodovat přes místnost. A odolával touze vyběhnout ven. Věděl, že by ho nenašel. Jeho jediná naděje byla doufat, že najde cestu domů a vrátí se. Neviděl důvod, proč by to neudělal. Už nebyl ten vyplašený přízrak, kterého potkal ve vlaku. Neměl důvod od něj prchat. Tak proč jím procházel ten mrazivý pocit, že se tohle až moc podobá začátku?

Zase se posadil. Musí zachovat klid. Určitě se mu nic nestalo. Prostě se jen někde zdržel. Ha, do půl jedné do rána, vysmál se mu vnitřní hlas. Složil hlavu do dlaní. Bože, Rene, kde jsi?

Musel někdy během noci usnout. Naposledy si pamatoval, jak si okolo půl páté dělal další kafe, protože se ještě chvíli chtěl udržet ten jediný krok od nervového zhroucení. Probudil ho zvuk telefonu. S hlesnutím chlapcova jména doslova vyskočil z pohovky a nahlas zaúpěl, jak se tělo, několik hodin zkroucené v nepřirozené poloze na měkkém polstrování, ozvalo na protest. Trvalo ještě několik sekund, než mu došlo, co že ho to vlastně probudilo. Z neznámého čísla se mu zvedl žaludek, jak ho naplnilo dalšími obavami. Přesto ale rychle stiskl zelené tlačítko. Pokud má nějakou šanci dozvědět se cokoli o Renovi, nesmí ji promarnit.

"Prosím?" zachraptěl. Odkašlal si.

"Dobrý den, u telefonu poručík Kim, městská policie. Mluvím s panem Park Jungsoo?"
"A-Ano," zakoktal Leeteuk překvapeně. Spánkem poznamenané mysli chvíli trvalo, než jí došlo význam slov na druhé straně.

"Znáte mladíka jménem Choi Minki?"

To ho probralo dokonale. "Víte kde je?!" vychrlil Leeteuk bez ohledu na to, že by to neměl být on, kdo klade otázky.

"Ano, je u nás na stanici," objasnil mu hlas a obrovskou úlevu, co zalila Leeteukovo nitro, nedokázaly nahlodat ani obavy, proč mu volá právě policie. I tak se jí ale nenechal opít.

"Co se stalo?" zeptal se poněkud nejistě.

"Mladý pan Choi byl dnes časně ráno zadržen poté, co napadl jednoho z pracovníků obchodního domu Seuta."

Leeteuk si nebyl jistý, jestli chápe význam slov neznámého muže. Jestli vůbec mluví stejným jazykem. Ren? Napadnout? V hlavě mu vytanul obraz vystrašeného, vychrtlého mladíka. Jak by někdo jako on mohl někomu ublížit?

"Odmítá s kýmkoli komunikovat, ale vaše číslo i se jménem a kompletní adresou jsme našli v jeho peněžence."

Leeteuk v duchu děkoval, že mu tehdy tu kartičku napsal. Chtěl, aby na něj měl Ren kontakt, kdyby se něco dělo. Upřímně doufal, že ji nikdy nebude potřebovat.

"Mohl byste prosím přijet? Podrobnější informace vám dáme až na místě."

Leeteuk souhlasil. Napsal si adresu. A běžel.


"...proto se pan Lee rozhodl, že žalobu stáhne. Původně si myslel, že je chlapec jen opilý, ale po té, co vyšel najevo jeho psychický stav, pouze trval na jeho zadržení."

Leeteuk mlčky naslouchal. Nedokázal poskládat jakoukoli smysluplnou slovní reakci. Na hrudi ho tížila obrovská masa kamení a on mohl sotva dýchat. V hlavě se mu přehrával obraz vyděšeného Rena, jak bloumá ulicemi, prchající před někým, kdo tam nikdy nebyl. Ano, bylo pochopitelné, že když se dotyčný pronásledovatel, i se vším nebezpečím, co přinášel, přiblížil, bránil se. Nemohl za to, že neviděl pravou tvář člověka, co se mu snažil jen pomoct. Viděl tam jeho. A podle toho to také dopadlo. Ren by byl schopný čehokoli, než se nechat znovu zavřít do Heechulova bordelu. Pan Lee na to doplatil.

"Zatím jediný, s kým promluvil, byla psychiatrička, která s ním je i teď, žádné užitečné informace jsme z něj ovšem nedostali. Proto jsme zavolali vás. Doufali jsme, že jako jeho spolubydlící byste mohl něco vědět o tom Heechulovi, na kterého křičel."

To, že mluví, si Leeteuk uvědomil, až když mu začal docházet kyslík. A také mu došlo, jak příšernou má zlost. Byla to Heechulova vina. To on všechno způsobil. A jen si tím vesele a beztrestně proklouzával. V tu chvíli mu nezáleželo na Renově soukromí, i když by mělo. Veškerý strach, co ho posledních dvacet čtyři hodin naplňoval, co změnil ve zlost a tu se teď rozhodl vyventilovat. Mluvil. Mluvil a zuřil. Řekl poručíkovi všechno, co mu kdy vyprávěl Ren. Včetně jejich setkání s tím parchantem v té levné restauraci. Popsal všechno do největších detailů a mladý úředník každé jeho slovo zaznamenal bez jakékoli známky emocí.

"Samozřejmě, že budeme potřebovat výpověď především pana Choi. Ale i tak, předběžně, pomohl byste mi sestrojit podobiznu podezřelého?"

Leeteuk měl co dělat, aby se hořce nerozesmál. A to ještě sám sobě v autě nadával, proč s sebou proboha bral ve spěchu tašku, co měl s sebou i včera ve firmě. Tašku, do které v Renově kanceláři uložil pomačkaný blok.

"To nebude potřeba," promluvil Leeteuk ledovým hlasem. "Re-... Chci říct Minki trávil poslední dobu pouze kreslením jeho portrétů." Položil na stůl blok. "Máte tu vše, co byste mohl potřebovat. Můžu teď mluvit s Minkim?"

V jeho hlasem poprvé od chvíle, co začal mluvit, zazněla naléhavost. Potřeboval ho už sevřít v náruči. Políbit do vlasů. Ujistit ho, že je všechno v pořádku. Uměl si představit, jak je teď asi vyděšený z tolika cizích lidí. A všeho, co se stalo. Touha ho utěšit byla až téměř hmatatelná.

"Zavolám sem doktorku," souhlasil poručík, zatímco listoval blokem. Aniž by odtrhnul pohled od Renových kreseb, zvedl sluchátko a prohodil do něj několik slov.

Takzvaná doktorka byla hbitá žena ve středních letech s ostrými rysy. Stejně ostrý byl i její hlas, když se představila.

"Vy jste příbuzný?" otočila se na Leeteuka. Ten zaváhal. Příbuzný nebyl, ale byl jeho přítel. Na pár okamžiků zavzpomínal na všechny detektivky, co kdy viděl. Ne, i kdyby prozradil jejich vztah, pokud není manžel nebo příbuzný, stejně by mu nic neřekla. V duchu klel ty nejsprostší nadávky, na které si vzpomněl.

"Ne," odpověděl stručně, upřímně a opět rozzuřeně.

"Tak to vám bohužel nemohu podat bližší informace o stavu pacienta. Jen, že konečně začal mluvit. Budu pak pro vás mít několik informací ohledně muže, kterého včera večer volal," otočila se náhle na poručíka. Ten přikývl.

"Už jsem něco zaslechl zde od přítomného. Pokud se budou shodovat s výpovědí pana Parka, rovnou zahájíme vyšetřování."

"Dám vám okamžitě veškeré své poznámky."

"Promiňte," přerušil je poněkud hrubě Leeteuk. Chápal, že mu nemůže poskytnout informace o zdravotním stavu, ale ignorovat ho přímo nemusí. "Mohl bych ho aspoň vidět, když už mi nemůžete nic říct?"

"To bohužel nepůjde," odvětila lékařka bez zájmu.

"Proč ne?" vyštěkl Leeteuk. Už nedokázal být milý. Potřeboval ho vidět. Potřeboval ho cítit.

"Z výsledků jeho zdravotního vyšetření a po samotné domluvě s panem Choi, bude ještě dnes převezen do městské psychiatrické léčebny a na své výslovné přání nechce zde ani tam být s kýmkoli v kontaktu."

Leeteuk na ní zůstal zírat jako na zjevení. To má být vtip? Rozhodně ano.

"Prosím vás, kdybyste mu řekla, kdo za ním přišel-"

"Sám výslovně řekl 's nikým'," přerušila ho žena. "A teď, kdybyste nás omluvil, máme tady práci. Děkujeme vám za vaši pomoc, ale už vás nepotřebujeme."

Poručíkovi očividně nevadilo, že doktorka rozhodla za něj. Pravděpodobně s ní souhlasil. Leeteuk na ně ještě několik sekund zíral, než se postavil na vratká kolena. Tak nepotřebují? Udělal všechno, co bylo v jeho silách, tak může v klidu jít? Nohy ho samy nesly chodbou, on se musel až příliš soustředit na to, aby se nezhroutil.

Domů jel taxíkem. Nebyl by schopný řídit. V jeho hlavě bylo tak nějak...prázdno. Pořád to nemohl pochopit. To musel být nějaký omyl, ne? Nemohla ho prostě vyhodit nějaká stařena, jen proto, že má lékařský diplom. Třeba si jen vymýšlela. Chtěla ho odradit. Nebyl jí prostě sympatický. Chtěla policii poskytnout prostor na vyšetřování. Ostrá bolest v hrudi mu ovšem napovídala, že jeho teorie nebudou příliš blízko pravdě. Nejspíš mu prostě na rovinu vypověděla, jak to je. Jak se dohodli. Jak se sám chlapec rozhodl. Bez něho. Takže... Ren ho už prostě...nechce? Taky ho nepotřebuje? Jako oni? Protože udělal vše, co se dalo? V hlavě mu proběhlo desítek obrazů, kdy se Ren hroutil, že už ho Leeteuk nebude chtít. Tenhle konec...ho nenapadl. Ano, někde se stala chyba. A Leeteuk nechápal kde.

Netušil, jak došel až do svého bytu. Uvědomil si to, až když stál uprostřed ložnice. Prázdné. A konečně si dovolil se zhroutit. Padl do měkkých pokrývek. Prázdných. A ještě pořád to nechápal. Vždyť ještě včera tady leželi ráno spolu. Ren ho líbal na rozloučenou. Bylo to v pořádku. Bylo to kurva v pořádku! Nebo si to alespoň myslel.

"Slíbil si, že se brzy vrátíš," zašeptal do ticha prázdné ložnice. Pokud se jejich příběh měl vážně vrátit na začátek, něco bylo špatně. Protože teď si připadal jako děvka on. Využitý a odkopnutý. A nechápal proč.

 


Komentáře

1 Ronia Ronia | 26. prosince 2013 v 2:04 | Reagovat

Já normálně komentáře nepíšu, ale teď mám prostě nutkání to udělat (dárek k Vánocům?).
Tohle je tak... vehnalo mi to slzy do očí. Už od začátku povídky mi Ren připomíná mě a teď... Prosím, ať se dostane do dobré léčebny, protože tam je to snesitelnější než v té špatné.
Skvělá povídka, úžasná kapitola. Jsem ráda za tenhle blog, za Lulu, Kami a další, co sem zveřejňují svá díla, protože jinak bych už asi 2 roky neměla co číst. Děkuji. ^_^
A nechci rýpat, přeci jen je už dávno po půlnoci a stát se to může i neunavenému člověku, ale nějaký blogařský šotek ti zaměnil s za d v názvu kapitoly ;) =)

2 Kami Kami | 26. prosince 2013 v 2:54 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za komentář, opravdu si toho cením :) Další díl bude brzy (ano, opravdu brzy, v porovnání s tím, že mi to většinou trvá tak měsíc, tohle bude do týdně, už mám díl napsaný :D). A autorce článku jsem se už vloupala na blog a chybu opravila, děkuji za upozornění ^.^

3 Lení Lení | E-mail | Web | 26. prosince 2013 v 9:12 | Reagovat

Pane Bože.. musím se poklonit před Kami protože tohle je snad jediná povídka u které vždycky bulím jako želva... Dokonalost sama♥
Rene... Teukie... ne já už nechci aby jeden nebo druhý trpěli.. Doufám že to spravíš...
Těším se na další díl... ^^ Super povídka :**

4 Evelien Evelien | 26. prosince 2013 v 10:23 | Reagovat

Oni dva brzy spolu musej bejt jasné? Jinak budu brečet ještě několik dní ....:(

5 kaspareq582 kaspareq582 | Web | 26. prosince 2013 v 10:32 | Reagovat

Oukej...Tohle je opravdu úžasná povídka.Povídka která má skvělý příběh a...jsou z ní cítit emoce.Tohle je jedna z těch nejlepších povídek, které jsem kdy četla.

6 Carolajn Carolajn | 26. prosince 2013 v 11:50 | Reagovat

opovaž se zase tak šííleně dlouho nepsat ju? Psosím :/ mocmocmoc prosíím?

7 Kami Kami | 26. prosince 2013 v 13:19 | Reagovat

[6]: Neboj, jak už jsem psala výš, další a zároveň poslední díl bude do konce roku :)

8 Hatachi Hatachi | 26. prosince 2013 v 16:58 | Reagovat

Ach bože...jak můžeš trápit anděla? Chudáček Teukie, tohle si nezaslouží. A v podstatě ani Ren.
Oni mají být spolu a šťastný.
Mrzí mě, že už ta povídka bude končit. I když nemam ráda Rena, tak sem si tuhle povídku hodně oblíbila.
Nevím, jestli se mam těšit na další a zároveň poslední díl povídky.
Doufam, že to skončí dobře...

9 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 26. prosince 2013 v 17:26 | Reagovat

Kami.... kde že to bydlíš?  *evil smile* *just kidding * Holka jestli to skončí blbě tak si mě nepřej!
Na jednu stranu si Heechul návštěvu policie zaslouží, ale Minkiho zhroucení ublíží nejen Teukovi ale i jemu samotnému. Jestli nebudou spolu, tak se vážně hodně rozčílím... A to já moc nedělám..
Jinak jsem šokovaně zírala na začátek kapitoly a přemýšlela kde se to sakra posralo. A konec mě rozbrečel. Ubližovat mému biasovi není fér!

10 Blair Blair | 26. prosince 2013 v 20:39 | Reagovat

a tohle jste si připravili na vánoce?! že já vás zabiju..... OMO já sem mrtvá.....krásná povídka, ale tohle mě zaskočilo, jinak super pletka :D sice mě ostatní asi zastřelí, ale tohle je fakt skvělej díl a dodává tomu na zajímavosti a nedočkavosti.... prostě skvělý :DDD

11 Choi Tina Choi Tina | 26. prosince 2013 v 23:20 | Reagovat

C-Co?? Tak počkat...um..Kami?!
Jestli to dopadne špatně...máš mě na svědomí ^^
Ty (a Lula taky) vy.....vy jste můj vzor *^* Tak hrozně nádherně píšete!! Miluju vás ^o^
Odteď všichni víte že nemám ráda smutný konce....a teď mě omluvte já si asi taky skočím do blázince...

12 Romanka Romanka | E-mail | 27. prosince 2013 v 9:42 | Reagovat

Jako co to mám být? Maličký Reník chudátko  se uplně zhroutilo a co jako Teuk?? Takhle to nesmí skončit vážně ne..Jako příští díl už je poslední?? To snad ne...má oblíbená povídka končí :-( A jako doufám, že skončí happy endem jestli ne, tak si tě najdu a budu házet cihly :-D Je mi z toho smutno..

13 cHloe cHloe | E-mail | Web | 27. prosince 2013 v 18:51 | Reagovat

Já... Ty... Já... On... Oni... Ty... Já... On... On... Ty... Ty... Já... Ty... Oni... AK TO NEDÁŠ DO PORIADKU TAK SI ŤA NÁJDEM! Sľubujem! Môj najnovší novoročný sľub!
... *calming down* ...
Já nechcu aby bol Reník ublíženýýýýýý. A ani Teukieeeee. No táááák. (Heechula do basy na doživotie.) A to, že nechce nikoho vidieť... Kami~~~

14 ČiČi x) ČiČi x) | Web | 27. prosince 2013 v 19:28 | Reagovat

NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE !
PROSTE NIE !
JA TO ODMIETAM. Proste... však  ... joooooooooooooj TT.TT
Reník... Leeteuk ... A TA SUKA STARÁ ŽENA ! Zabijem ju. Teda keby bola skutočná už by nežila. A Heechul taktiež. Q,Q
No tak ! Daj to do poriadku ! *modlí sa*
Omo.
Autor je vlastne boh v poviedke, že jo ? (je divné zlučovať Kami a Boh do jedného slova) Nechajme to tak. Proste staviam modlu, oltár a pálim sviečky.

15 Suri-chan Suri-chan | 28. prosince 2013 v 20:20 | Reagovat

Ehm....Kamííí...já jenom... víš že tě zabiju? Že jo? Tohle se dělá? Takhle mi ubližovat! Doufám že to napravíš! Já bych to totiž nepřežila... *smutně kouká*(Etto..proč mi to připadá jakobych právě seřvala psa? He...hehe...já  to tak nemyslela...)Prosím, naprav to...

16 Kim Lula Kim Lula | Web | 28. prosince 2013 v 23:19 | Reagovat

[15]: Lula: *drbe Kami za ucham* To je můj pes...! Takže NEBÍT!

17 ewik97 ewik97 | 29. prosince 2013 v 19:24 | Reagovat

...HE?...děláte si ze mě prdel?!?!....jako-no...ani nevim co na to napsat, páč mi nějak docházej slova a fakt nevim, co na to říct.TO JE HROZNÝ!!!!!....já vim, že se tu něco dít musí, ale tohle jsem opravdu nečekala.....je mi líto jak Teuka, tak i Rena, maj to fakt komplikovaný.....ale stejně pořád doufám, že to dopadne dobře,že se to zlepší.....fakt  by si to zasloužili....

18 Karin Karin | 11. ledna 2014 v 23:12 | Reagovat

Běhá mi mráz po zádech jsem zvědavá co se stalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama