Hořkosladké || 18. díl

15. října 2013 v 18:56 | Kim Lula |  Hořkosladké



Leeteuk tiše zamručel, když po jeho páteři přeběhlo příjemné chvění. Pevněji stiskl chlapce, co svíral v náruči a mírně zaklonil hlavu. Takhle tam s Renem seděli na matraci už dobrou půl hodinu, mlčky. Renovy rty něžně, nenásilně klouzaly po Leeteukově krku, lehce jako motýlí křídla, s plnou opatrností někoho, kdo po sobě nechce zanechat žádné stopy. A Leeteuk dokázal jen sedět, nechat se hýčkat a nenuceně hladit Rena po zádech.

Ren žárlil. Leeteuk nevěděl, jestli se má smát nebo křičet. Na jednou stranu ho to pobavilo. Na tu druhou...to hnulo něčím v jeho nitru, něčím mohutným, co mu právě teď iracionálně vhánělo slzy do očí. Protože... Když Ren žárlí, neznamená to, že...jsou ty city oboustranné? Aspoň trochu? Mohli bychom chtít jen pro sebe někoho, koho nemilujeme? Protože když něco nebo někoho doopravdy chcete... A zabíjí vás, kdykoli se toho dotkne někdo jiný... Když žárlíte... Musíte to aspoň trochu milovat, ne? A Ren žárlil. Tím si byl Leeteuk jistý. Ta jeho náhlá odtažitost při večeři, ten zoufalý polibek, jeho slova, objetí, co si vynutil, ty něžné doteky rtů, ke kterým by se jindy neodhodlal, jako by si z něj snažil vzít co nejvíc, dokud jsou jen spolu...

"Zlobíš se na mě?" ozval se tichý šepot a citlivou kůži krku ovanul horký povzdech.

Leeteuk zajel prsty do jeho vlasů a donutil ho k němu zvednout pohled. Na jeho rtech si pohrával úsměv, který nabral hluboký nádech něhy, když spatřil ty obavy v Renových očích. Ren měl strach. Viděl to na něm. Bál se, že přivlastňovat si ho a ožužlávat ho je něco, co by v Leeteukovi vyvolalo hněv? Občas zapomínal, jak moc nezkušený ohledně citových vazeb Ren je. Znovu nechal proplout několik pramenů nepřirozeně světlých vlasů skrze své prsty, než rukou sklouzl až na jeho tvář, kterou téměř maminkovsky pohladil.

"Copak jsem se na tebe někdy zlobil?" odpověděl také šeptem. Promluvit nahlas by bylo příliš násilné, nevhodné, jako kus kamene mezi skleněnými figurkami. Vzduch byl nasáklý nevyslovenými city a Leeteuk tu atmosféru nechtěl narušit. Na to byl ten okamžik příliš krásný. A zranitelný.

Ren jen stiskl rty, sklopil pohled a zakroutil hlavou. Ne, Leeteuk se na něj nikdy nezlobil. Vždycky se jen usmíval. Ale tentokrát se bál, že to vážně přehnal. To to Teukovi vážně nevadí? Má tu rodinu, kterou bůh ví jak dlouho neviděl. Ať už mluví o jeho matce, nebo o jeho synovi. Má tu přátelé, u kterých je tomu zrovna tak. Měl by si to užít, strávit s nimi veškerý svůj čas, když má tu příležitost. A to Ren nechce. Šílí už jen z představy, že by měl jít Leeteuk za nimi a Ren by měl někde zůstat sám. Leeteuk je jeho. Alespoň on to tak cítí. A chce. To Leeteukovi vážně tyto materialistické sklony nevadí? Jemu by to vadilo. Vždycky si připadal jak vzteklý pes, když o něm Heechul mluvil jako o svém majetku. Ať už byl na tom psychicky jakkoli, nikdy se nevzdal té hluboko zaryté touhy být sám sebou, přestože byl naprostá troska. Chtěl se rozhodovat sám, zuřil, když ho někdo bral jako věc, kterou by mohl vlastnit. Přestože to dělali všichni. A on jim to dovoloval. Věc, kterou by mohl omezovat... Tak jako on omezuje Leeteuka.

Nenápadně pohled pozvedl, ovšem úsměv z tváře staršího muže nezmizel. A ještě rychleji než předtím oči zase sklopil. Strach zalomcoval jeho tělem, ale tentokrát to nemělo co dělat s Leeteukovou reakcí. Zděsily ho vlastní myšlenky. Protože ve chvíli, kdy se podíval do jeho očí si uvědomil... že on chce, aby ho Leeteuk chtěl vlastnit. Aby žárlil, aby chtěl Rena jenom pro sebe, aby se zlobil, když bude Ren trávit moc času s někým jiným... Ren se otřásl. Co se to s ním proboha děje? Teda... Věděl, že ho vztah s Leeteukem mění. Ale až natolik, že mění jeho osobnost od úplných základů?

"Tak vidíš," usmál se Leeteuk, aniž by měl nejmenší tušení o Renových myšlenkových pochodech. "Je normální žárlit, když ti na někom záleží..." dodal opatrně a doufal, že to neznělo moc arogantně. Pohled, který k němu Ren zvedl, mu moc na sebedůvěře nepřidal. Ovšem slova, co splynula z Renových rtů, ho odrovnala úplně jiným způsobem, než čekal.

"Takže ty taky žárlíš...?" nedokázal se zastavit Ren. Chtěl to vědět. Moc. A ta poslední Leeteukova věta mu k té otázce dala skvělou příležitost. Vždyť Leeteuk pořád opakuje, jak mu na Renovi záleží, ne? Nebylo to od něj fér. Věděl to. Dostal tolik a i přesto chtěl víc. Nemohl si ovšem pomoct. On chtěl víc. A on má právo něco chtít, ne? Leeteuk mu to řekl. Takže to je pravda, že ano? Musí být.

Leeteuk se uvolněně zasmál a pak na Rena spiklenecky mrknul. "Na každého, kdo se k tobě jen přiblíží." Renovo čelo se trochu trucovitě nakrčilo.

"Já mluvím vážně," zašeptal a ta podivná vlna sebevědomí, co se vzala kdoví odkud, zase rychle mizela. Leeteuk znovu zajel prsty do jeho vlasů, připadal si jak feťák.

"Žárlím," řekl tiše, tentokrát vážně. "Jsem od přírody dost majetnický tvor... Jen jsi ještě neměl moc příležitostí to pocítit, protože si tě nenápadně držím u těla tak, aby k tobě nikdo nemohl," zasmál se. Pak se zamračil. "Měl jsi mě vidět v té restauraci, když jsi mluvil s tím parchantem."

Renův obličej o odstín zbledl. Heechul? Ale... To Ren viděl Leeteukovu reakci, ne? Byl necelý metr od toho. I když to mu moc žárlivě nepřipadalo. Spíš tak nějak ochranářsky. Zuřivě. Nepříčetně.

"Než jsem za váma přišel," vysvětlil Leeteuk, když viděl Renův zmatený pohled. "Nevěděl jsem, co je zač, myslel jsem, že tvůj známý z práce, nechtěl jsem rušit... Chvíli jsem tam jen tak stál a vraždil ho pohledem... Pak jsem si řekl, že je mi jedno, jestli to je tvůj známý. Prostě mi na tebe sahat nebude," zazubil se Leeteuk nevinně.

I přes ne zrovna milou vzpomínku nabraly Renovy tváře růžový nádech a v dětských očích se objevil téměř dětský lesk. Leeteuk vážně žárlil, když je s Heechulem viděl? Dobře, je dost těžké myslet na ten den s nadšením... I když tak špatný zase nebyl, ne? Ten den mu Leeteuk poprvé řekl, že ho miluje. Je trochu paradox, že to peklo, kterým si ten den procházel, se tak rychle změnilo v jeden z nejlepších dnů, co zažil.

"Chlapci?" ozvalo se najednou tlumeně za dveřmi, spolu s tichým zaklepáním. Ren sebou cuknul, jak se chtěl vymanit z Leeteukovy náruče - přece se tu po něm nemůže takhle válet, když přijde jeho matka! Leeteuk byl ale asi očividně jiného názoru, protože jeho stisk ještě zesílil.

"Pojď dál, mami," houkl jen Leeteuk. Ren sklopil hlavu, když se dveře otevřely, odhodlaný se na ženu nepodívat.

"Už se čeká jen na vás," začala rovnou káravě, nijak zaražená scénou, co se jí nabízela. "Půjdete?"

"Samozřejmě," přisvědčil Leeteuk a lehce zatlačil na Renova ramena, aby mu naznačil, že je na čase vstávat.

"Kam?" zeptal se potichu Ren, když spolu s Leeteukem následovali ženu chodbou a poté dolů po schodech.

"Fotit se," zazubil se Leeteuk. "Menší rodinná tradice."

"Fotit...?" zopakoval trochu nechápavě Ren. Co chtějí fotit? Nemohl nad tím přemýšlet dlouho, protože odpověď se mu naskytla okamžitě, co vstoupili do obývacího pokoje, kde bylo kolem vánočního stromku namačkané celé současné osazenstvo domu. Leeteuk táta zrovna nastavoval fotoaparát na stole, jak pravděpodobně plánoval nastavit samospoušť.

Ren se zarazil u dveří. Leeteuk, ani jeho matka, kteří šli před ním, si toho nevšimli. Renovou myslí proběhlo hlavou slovní spojení "rodinné foto" - ano, určitě o tom už někdo mluvil, pravděpodobně při večeři. Nenápadně se opřel o futro a snažil se nedívat na Yoonu, která ihned na Leeteuka mávla, aby šel k ní. Tiše zaskřípal zuby. No co, prostě počká, než se Leeteuk vyfotí a pak půjdou zpátky do pokoje, kde bude Leeteuk jen jeho.

"Co tu tak postáváš, chlapče, utíkej si najít místo," usmál se na něj najednou Leeteukův táta, když se mu povedlo konečně nastavit samospoušť a pokojem se rozlehlo pípání odpočítávání.

Ren zazmatkoval. Proč by tam měl jít? Je to rodinné foto. Jen se donutil k náznaku úsměvu a zakroutil hlavou. Vážně oceňoval, jak se všichni snaží. Ale on nechce být na obtíž. Sice žárlí, ale tak daleko by nezašel. Polkl, když k němu Leeteuk s úsměvem natáhl ruce. Jak má odolat tomuhle? I tak si ale stál tvrdošíjně na svém. Nepatří tam. Nemá právo na té fotce být. Znovu pokroutil hlavou.

Leeteuk se zamračil. Co Ren zase vyvádí? Je to rodinná fotka, ne? Tak proč nejde k němu? Už mu tolikrát řekl, že on je teď jeho rodina. Takže má stát na fotce vedle něj, ne někde mimo záběr. Už se chtěl zase zvednout a jednoduše si pro Rena dojít, když ho někdo předběhl. Neubránil se smíchu nad Renovým výrazem, když ho Teukova sestra jednoduše vzala a násilím strčila do Leeteukovy náruče. Tam, kam patří. A právě včas, protože pípání zrychlilo, do focení zbývalo pár vteřin.

"Usmívej se," zašeptal ještě Leeteuk Renovi do ucha a políbil ho na tvář zrovna ve chvíli, kdy místností problesklo bílé světlo blesku.


Ren vylezl z koupelny, z vlasů mu ještě odkapávala voda. Nemohl spát. Probudil se ještě před svítáním, sám nechápal proč. Obvykle to byl Leeteuk, kdo se probouzel první. A tak prostě jen ležel a pozoroval Leeteukovu spící tvář, dokud ho tlak v močovém měchýři nevyhnal z postele. Tak to rovnou spojil se sprchou, protože získat pro sebe v takto přeplněném domě koupelnu, je malý zázrak.

"Co se tu plížíš, takhle brzo?" ozvalo se za ním vesele, až sebou leknutím trhnul. Prudce se ohlédl, ale hned se zase uvolnil, když za sebou spatřil laskavý obličej Leeteukovy matky.

"Nemohl jsem spát," zašeptal, protože mu přišlo nemístné mluvit nahlas v domě plném spících lidí. Navíc byl těsně u dveří Leeteukova pokoje. Toho chtěl probudit ze všeho nejmíň.

"A nepomohl bys mi trochu v kuchyni?" usmála se na něj žena.

Ren přikývl dřív, než si to stihl promyslet. Upřímně doufal, že po něm nebude chtít, aby vařil, v kuchyni zvládne možná tak umýt nádobí. Ale chtěl být aspoň trochu užitečný. Chtěl být potřebný. Proto nemohl odmítnout.

"Tak pojď," usmála se znovu žena a zamířila po schodech dolů. Až teď si Ren všiml, že nese jakousi krabici, pravděpodobně odněkud z půdy. Už se nadechoval, že nabídne, že to vezme, ale pak si to rozmyslel. Se svou fyzickou kondicí měl teď rozhodně v pažích méně síly, než ona a vážně nerad by obsah krabice rozbil. Ať už je v ní cokoli.

Tak ženu jen mlčky následoval. Až teď mu došlo, že je to poprvé, co je s někým z rodiny sám, bez Leeteuka. Ale... Neměl strach. S někým jiným by byl alespoň nejistý, ale s Teukovou mámou se cítil dobře. Kdo ví, možná za to mohlo to, že měla stejně laskavý úsměv jako Leeteuk. A on už se naučil, že od tohohle úsměvu nic nehrozí.

Kuchyň příjemně voněla syrovým těstem a vypadala jako po boji - vše bylo přestěhované, všude byly plechy, pravděpodobně připravené na pečení, vedle mísy s plné žlutého těsta byl dřevěný vál posypaný moukou a prakticky vzato se tam nedalo hnout. Svůj zvyk držet vše ve stoprocentním pořádku Leeteuk rozhodně nezdědil po své matce.

Zachrastilo to, když žena položila krabici na stůl. Teď Ren mohl konečně spatřit její obsah - desítky kovových formiček na cukroví.

"Zvládneš vykrajovat? Já bych se zatím pustila do vánočního dortu," usmála se žena. Ren polkl.

"Nikdy předtím jsem to nedělal."

Nechtěl se vymlouvat. Jen chtěl ženu upozornit, že to taky může skončit katastrofou. Nechtěl to zkazit. Nervozitou se mu třásly ruce. Tak moc to chtěl udělat dobře...

"To vůbec nevadí, na tom nejde nic pokazit. Alespoň bude každý kousek originál," zasmála se. "A stejně to většina osazenstva sní, aniž by se podívala, jak to vypadá. Občas mám tendenci to prostě nakrájet na čtverečky a vyšlo by to nastejno. Jenže to by pak nebylo ono, že?" mrkla na něj.

Pracovali mlčky, jen do pozadí hrálo tiše rádio, kde Ren poznával některé vánoční písně, co jim ještě kdysi pouštěli v dětském domově nebo co slyšel u pěstounů. Vykrajoval zrovna srdíčka z těsta a skládal je na plech. A uvnitř cítil podivným mír. Byly to první Vánoce, kdy ho doopravdy zasáhla vánoční atmosféra. I když mu těsto vždycky musela vyválet Leeteukova máma, protože se o to pokusil jednou a zoufalstvím se málem rozbrečel, protože těsto bylo všude, jenom ne tam, kde ho chtěl. Připadal si jako malý kluk v mámině kuchyni, když mu žena s laskavým úsměvem vzala váleček, setřela z něj těsto, ze kterého následně sama vyválela ukázkově tenkou placku, podala Renovi první formičku a ještě ho pohladila po vlasech. Červenal se. Po očku na ní zahlížel. Takové to je, mít opravdovou mámu?

"Máma..." zašeptal a hned si skousl rty, když mu došlo, že to řekl nahlas. Oddechl si ale, když žena nijak nezareagovala. Nejspíš to přes rádio ani nezaslechla. Raději se vrátil zpátky k cukroví. Jejího jiskřivého úsměvu si už proto nevšiml.

Seděl u stolu a popíjel kakao, které mu žena doslova vnutila. Dlaně ho pálily, jak se mu do nich do nich několik hodin zarýval kovový obrys formiček, ale i tak se nedokázal ubránit měkkému úsměvu, co mu pohrával na rtech. Kuchyň byla prosycena sladkou vůní cukroví.

"Tak, teď už to všechno jen upéct," mlaskla si žena a posadila se naproti Renovi, sama s hrnkem kávy. "Děkuji za pomoc, jsi vážně šikovný," usmála se a Ren sklopil pohled a začervenal se. "Aspoň někdo, kdo nenechá Jungsooa vařit samotného," zasmála se. "S Yoonou byl v tomhle ohledu vážně zoufalý."

Ren sklopil hlavu, to jméno se do něj zabodlo jako nůž. Teď už to navíc nebyla jen žárlivost. Před Leeteukovou matkou to byl i...stud? Asi. Sám si nebyl jistý proč. Asi proto, že pocit, že si Leeteuka nezaslouží, byl teď o moc silnější. Co je on v porovnání s Yoonou? Je krásná, rozhodně má víc, než základní školu, netřídí objednávky v kosmetické firmě, mohla dát Leeteukovi opravdovou rodinu, Leeteuk ji mohl vzít k sobě domů, aniž by mu dělala hysterické záchvaty, pochyboval, že ji Leeteuk musel živit, tak jako Rena...

"Copak?" podivila se, žena, když si všimla, jak se Ren při zmínce o jejím synovi zachmuřil. "Trápí tě něco?"

Ren uhnul pohledem. Nechtěl o tom mluvit. Ne s ní. I Leeteukovi má problém něco takového říct. Natož někomu...ne zrovna cizímu, ale prostě někomu, kdo není Leeteuk. Stud, co cítil, ještě narostl, když si uvědomil, že ona to ví. Ona přece zná jeho minulost. Ví, jak se seznámili. Ona ví...

"Nejsem pro něj dost dobrý," šeptl, aniž by si to pořádně uvědomoval. K jeho překvapení se žena zasmála.

"Chlapče, jsem Jungsooova máma - pokud jde o mě, nikdo pro něj není dost dobrý," mrkla na něj. Ren jen sklopil hlavu. Žena si povzdychla.

"Víš, co se týče tebe... Musím uznat, že jsem byla...překvapená," volila opatrně slova. Nechtěla se Rena nijak dotknout. "Upřímně, když mi to řekl, myslela jsem, že zešílel. Měla jsem o něj obrovský strach, že se zase jednou zakoukal do někoho, kdo ho využívá jen proto, jaký je trouba," nadhodila a Ren v tom jasně slyšel otázku, pod kterou mu poklesla ramena. On nikdy nechtěl Leeteuk využívat. Jenže to neznamená, že to nedělal.

"Nikdy jsem neměl v plánu zůstat," hlesl Ren. "Ani ho využívat. Odešel jsem hned po tom, co... Hned druhý den ráno. Onemocněl jsem... A když mě Leeteuk z nějakých neznámých důvodů zase našel, neměl jsem sílu se bránit. Když jsem se uzdravil, chtěl jsem mu to, jak se o mě staral, nejdřív nějak splatit, než zase odejdu... A on vypadal tak šťastný, když kolem mě mohl pobíhat, i když jsem nechápal proč... Až když jsem se dozvěděl o tom rozchodu, co našemu setkání předcházel, tak jsem to pochopil - když si člověk připadá odkopnutý, vždycky ho naplňuje o někoho se starat... V každém případě...jsem ho nechal. Nemůžu tvrdit, že to bylo čistě kvůli němu, to bych lhal... Ono mít najednou někoho, kdo se stará, kdo se zajímá... Nešlo odejít. Ale zároveň jsem nehodlal zůstat. Dokud... No... Dokud prostě... Nikdy mě nenapadlo, že... Že bych..."

"Že by ses zamiloval," doplnila s potlačovaným úsměvem žena, ve které se zase zvedla vlna mateřského citu, když Ren mluvil o své minulosti. Chlapec si skousl spodní ret.

"Já... Já nevím," zašeptal. Bylo tak nějak jednodušší mluvit o tom s někým, koho se to netýkalo, i když to nečekal. Leeteukovi by tohle nikdy neřekl.

"Nevíš, jestli ho miluješ?" pozvedla žena obočí a její úsměv trochu povadl. "To by ses ale asi měl rozhodnout, protože Jungsoo to s tebou myslí naprosto vážně."

"Já vím!" skoro vypískl Ren. "Já... Já s ním taky, ale prostě... Ještě jsem nikdy... Nevím jaké to je, když.... Jako... Moc mi na něm záleží," plácal Ren tiše jedno přes druhé. "Ale ani o něm pořádně nic nevím..."

Úsměv se ženě na rty vrátil. "Tak to musíme napravit, že?"


Leeteuk sbíhal schody, začínal pociťovat lehkou paniku - Rena pohřešoval od chvíle, co se probudil. Sice zatím prohledal jen horní patro, ale i tak... Nebylo zrovna časté, aby se Ren někam vydal sám. Většinou se držel blízko u něj, ať už spal nebo byl vzhůru. Obzvlášť tady, v domě plném pro něj cizích lidí, pochyboval, že by se sám vydal s někým si jen tak posedět.

"A tady je na svém prvním školním představení," zaslechl mámu z kuchyně a automaticky tam odbočil. Bylo až k nevíře, jak může být dům plný lidí tak...vylidněný.

Ve dveřích kuchyně přimrznul na místě a lehce mu poklesla čelist, oči zabodnuté do Rena, který si skousával rty, aby se nesmál nahlas, a jeho mámy, která měla na stole před sebou rozložená snad všechna rodinná fotoalba a zrovna Renovi ukazovala jedno z období, kdy byl Leeteuk asi v první třídě.

"No a tady mi se Zhoumim vybrali šatník a převlékli se za děvčata," pokračovala máma vesele, aniž by si jeden z nich Leeteuka všiml - a to už Ren nevydržel a vážně se nahlas rozesmál.

"Mami!" zavyl Leeteuk ublíženě.

Ren sebou cukl jako vždycky, když poblíž zazněl nečekaný hlasitý zvuk, a jeho oči našly Leeteuka, úsměv ze rtů ale nezmizel.

"Ah, Jungsoo, konečně vzhůru?" obrátila se na něj máma a bez nějakých ohledů na Leeteukovu rudnoucí tvář nechala album otevřený zrovna na fotce, kde sedí Leeteuk asi v pěti letech nahý ve vaně.

"Mami, co to děláš?" zaúpěl Teuk a album zaklapl.

"Ukazuju Renovi fotky," odpověděla, jako by to byla úplná samozřejmost.

"Ještě se se mnou rozejde," zamumlal Leeteuk a rychle dostával všechna alba z mámina dosahu.

"Tohle ne, to jsem ještě neviděl!" chňapl Ren po jednom z nich, ještě než ho mohl Leeteuk zabavit a nahodil vítězoslavný výraz, když si ho majetnicky přivinul na hruď. Leeteuk jen třeštil oči. Kdo to je a co mu udělal s jeho Renem? Tenhle výraz... Ačkoli by to neřekl nahlas, jeho srdce začalo zrychleně tlouct už ve chvíli, kdy vešel do kuchyně. Ren vypadal jednoduše...šťastně. Ale to nebylo to jediné, co s ním tak zamávalo. Nejvíc ho dostala ta změna. Během takové krátké chvíle. A s ní ruku v ruce naděje...že vážně bude stačit jen trochu delší doba mezi správnými lidmi a Ren už šťastný zůstane. Na druhou stranu bylo trochu děsivé, jak snadno ovlivnitelný Ren je. Protože pokud se na delší dobu naopak dostane mezi špatné lidi... Ne, ne, to se nestane. O to se on postará. Sám pro sebe si přikývl, aniž by tušil, jak se plete.

"Tak si ho prohlídni, no," rezignoval Leeteuk a nahodil poraženecký pohled, i když se neubránil úsměvu. Prostě mu neuměl říct ne.

"A ty to rovnou můžeš odnést, když jsi to tak iniciativně posbíral, stejně tu musím udělat prostor, až začnou ostatní chodit na snídani," kývla žena bradou k obývacímu pokoji a Leeteuk se poslušně vzdálil.

Ren listoval posledním fotoalbem a nedokázal potlačit úsměv, co se mu dral na rty. Leeteuk byl jednoduše sladký. Až teď si všiml té podobnosti mezi ním a jeho synem. A už kvůli tomu z něj tak nějak opadávala ta zášť, co se v něm objevila, když malého Junseoa poprvé spatřil. Jak by mohl nemít rád miniTeuka?

"Tak co, pořád nevíš, jestli ho miluješ?" ozval se před ním vševědoucí hlas Leeteukovy mámy. Neodpověděl, jen se spokojeně usmál. To jí jako odpověď stačilo.


Ren si nervózně poposedl a snažil se soustředit na časopis, co mu Leeteukova máma vrazila, aby se neunudil. Jedna věc je, být tu s ní, když ví, že všichni ostatní spí a stačilo by hlasitěji zakřičet, aby Leeteuk přiběhl... Druhá věc je, když sem každou chvíli přijde někdo "cizí" a Leeteuk je pryč ve městě. Dobře, to on sám ho přesvědčoval, ať klidně jde shánět dárky, že on to tady zvládne - pod podmínkou, že jemu nic nekoupí, Vánoc se klidně zúčastní, ale dárky žádné nechce. Už jenom proto, že on pro nikoho nic nemá. Prostě s tím nepočítal. Navíc kromě Leeteuka nikoho z nich pořádně nezná - jak jim pak má něco shánět? Ani Leeteukovi by nevěděl, co dát. Takže se už předtím s Leeteukem dohodli, že Rena z tohohle vynechají.

Teď ovšem toho, že mu dovolil odejít, litoval. Dlaně se mu potily nervozitou. Měl zůstat v pokoji. Jenže jak mohl odmítnout Leeteukovu mámu, která ho požádala, ať tam zůstane s ní a dělá jí společnost? Pohledem střelil po hodinách. Leeteuk byl pryč teprve půl hodiny. Ještě tolik dlouhých minut...

"Tak já půjdu," ozval se vysoký ženský hlas ode dveří a Ren jen sklopil hlavu, jak se snažil být neviditelný. "Junseo, poslouchej babičku, ano?"

"Neboj se, my se pohlídáme," usmála se Leeteukova máma na chlapce, který tam pravděpodobně byl taky, ale Ren nezvedl pohled, aby se přesvědčil.

"A ne, že se zase přejíš cukrovím a pak nebudeš jíst večeři," řekla ještě Yoona, než se otočila k odchodu. "Tak papa, miláčku. Nashledanou. Ahoj, Rene," houkla ještě zvesela, než zmizela.

Ren zůstal konsternovaně sedět, s pohledem upřeným do časopisu, neschopný odpovědět. Což vlastně ani tak nevadilo, protože Yoona už byla pryč. Ona... Ona vážně...

"Budeme si hrát?" přerušil jeho proud myšlenek dětský hlas a koutkem oka zahlédl Junseoa, jak tahá Leeteukovu mámu za zástěru.

"Musím vařit oběd, broučku, co kdyby sis kreslil?" usmála se na něj žena a pokynula ke stolu, kam mu už předtím nachystala papíry a pastelky.

"Ale já si chci hrát..."

"Až za chvíli, ano?" pohladila ho žena po střapaté hlavičce a vrátila se k hrnci, ve kterém to začalo nebezpečně bublat.

Renovi proběhla hlavou iracionální myšlenka, jestli ho Leeteuk sem dal taky na hlídání, vzhledem k tomu, že oba teď s prckem sedí u stolu a koukají do papírů. Nějakou dobu bylo ticho, bylo slyšet jen pravidelné klapání nože, jak jejich dozor krájel zeleninu na salát.

"Vypadáš jako panenka," ozvalo se z druhé strany stolu téměř zamyšleně a Ren si uvědomil, že ho Leeteukův syn upřeně pozoruje. Panenka? Aniž by si to uvědomoval, jeho tváře nabraly rudý nádech, když zaslechl od kuchyňské linky ženský smích.

"Nevypadám," zamumlal Ren trucovitě a vrátil se očima k časopisu.

"Vypadáš," stál si na svém Junseo.

"Ne."

"Jo."

"Ne."

"Jo."

"Ne," zamračil se Ren.

Chvíli bylo ticho.

"Budeš si se mnou hrát?"

Ren trochu zmateně zamrkal a naprázdno klapl pusou. Nejdřív se tu hádá s malým dítětem a teď...si má jít hrát? V duchu se hořce zasmál. Tahle dětská nevinnost byla skoro až výsměch jeho vlastnímu životu a dětství.

Už už se nadechoval, aby odmítl, když si všiml prosebného výrazu, co po něm ten malý házel. V duchu zaklel - kdyby nevypadal jako miniTeuk, bylo by rozhodně snazší ho odmítnout. Ovšem asi váhal moc dlouho, protože to už Junseo vyskočil ze židle, chytl Rena za zápěstí a táhl ho směrem do obýváku.

"Pojď, ukážu ti svoje autíčko!"

Ren vrhnul jen poslední zoufalý pohled po Leeteukově mámě, která se jen vesele smála, než byl násilím odtažen z kuchyně.


Leeteuk stál ve dveřích, opíral se o rám, rty pevně stisknuté, po tváři mu stékala jedna opuštěná slza, pohled zamlžený. Několikrát zamrkal, aby mohl zase zaostřit a jeho rty zbrázdil něžný úsměv, srdce mu hlasitě bilo. Sice bylo asi jen něco po sedmé hodině, ale venku už byla neprostupná tma, obývací pokoj ozařovala jen obrazovka televize, ve které běžela nějaká animovaná pohádka. Dům byl téměř prázdný, protože dámská a pánská jízda nakupování dárků se nakonec sešly a zakotvily na večeři v místní útulné hospůdce. Jen on vyrazil domů, aby Ren nebyl sám. Očividně... Byly jeho starosti zbytečné.

"Co ty tady, Jungsoo?" ozvalo se za ním tiše, Leeteuk ale i tak jasně slyšel v hlase své matky stejnou něhu, co právě prostupovala jeho vlastní nitro. Jen násilím se donutil odtrhnout pohled od scény před sebou, i když Ren s Junseoem v náruči, oba dva rozvalení a spokojeně pochrupující na pohovce u pohádky, se mu vyryli na vnitřní stranu očních víček a upřímně doufal, že nikdy nezmizí. I když... Fotka by byla trvalejší.

"Vrátil jsem se dřív," řekl, když se s konečnou platností otočil. "Trochu jsem měl starosti," dodal a kývl k obývacímu pokoji. "I když asi zbytečně."

Žena se zasmála. "Nejdřív vypadal trochu ztraceně. Ale Junseo na něj má podle všeho dobrý vliv. Nejdřív ho přesvědčil, aby si šli spolu hrát a když jsem šla po půl hodině zkontrolovat, jestli Ren ještě žije, zrovna se předháněli, kdo rychleji postaví věž z kostek a pak budovali pevnost z lega... V tu chvíli Ren vážně nevypadal, že prožil to, co prožil," řekl s náznakem smutku v hlase.

Leeteuk se jen usmál, nějak mu došla slova. Nevěděl, jestli z toho kousku dítěte, co v Renovi stále přetrvává, se mu chce smát nebo brečet. Asi obojí. Raději se otočil zpátky k dvojici a opět do něj uhodila vlna dojetí. Měl tak hrozný strach, že se s tím Ren nesmíří. Nejen proto, že mu Leeteuk o své bývalé ženě a synovi neřekl dřív, ale i kvůli té žárlivosti, co se tak nečekaně objevila. Takže ten strach byl stejně zbytečný jako ty starosti? Alespoň to tak vypadalo. Protože takhle spolu vypadali rozkošně. A neodolatelně. A... A... A kašle na to. Za tázavého pohledu své matky proběhl chodbou, vzal to po schodech nahoru a než se nadála, byl zpátky i s fotoaparátem. Tiché zahihňání jeho matky zaniklo v cvaknutí spouště.

"Jsou kouzelní, že?" usmála se jen.

"To si dám na noční stolek," přikývl Leeteuk spokojeně.

"No, měli bychom je každého dostat do své postele, co?" koukla na hodiny. Junseo už měl svůj čas. A Ren taky vypadal dost unaveně. Aniž by čekala na odpověď, přešla pokoj a lehkým zatlačením odtáhla Renovy paže, kterými chlapce svíral. Leeteuka skoro až bolelo, že tu scénu musí zničit. Ale jeho máma měla pravdu - Junseo musí jít spát. A Rena tam nemůže nechat, sám ví, jak z té pohovky bolí záda, obzvlášť, když spí v takhle krkolomné poloze.

Počkal, než máma zvedne Junseoa do náruče a zmizí s ním ve vedlejší místnosti, než se sám sklonil k Renovi. Na okamžik ho napadlo, že by si ho taky mohl odnést, ale pak to zamítl. Není Rambo a když vezme v úvahu ty schody, co je dělí od postele, ještě by riskoval zdraví jich obou. Dobře si pamatoval, jak ho nesl domů v ten deštivý den, co od něj Ren utekl. Dva dny se pak nemohl pořádně narovnat.

"Rene," zašeptal a pohladil ho po vlasech, zatímco se sklonil k jeho rtům, aby jim věnoval jeden měkký polibek. Ren jen něco spokojeně zavrněl, ale nevypadal, že by se chystal probudit.

"Je čas vstávat... No tak, jenom kousek popojdeš a pak budeš moc spát dál..." přemlouval ho šeptem, zatímco prsty klouzaly blonďatými vlásky. Skoro až Leeteukovi přišlo, že Ren vychází jeho ruce vstříc, ale pořád nejevil větší známky vědomí.

"Jen pojď, vstávej, dostaneš čokoládu..." pokračoval Leeteuk a neubránil se smíchu, když sebou Ren cukl a pootevřel oči.

"Čokoládu?" ozval se ospalý hlas.

"Velkou," přikyvoval horlivě Leeteuk, zatímco ho tahal na nohy. Hodil si jeho ruku přes rameno, čímž na něm spočívala většina Renovy váhy, ale pořád to bylo jednodušší, než kdyby ho nesl.

Nějakým záhadným chemickým procesem doklopýtali až do ložnice, kde Leeteuk musel Rena chytit, aby nedopadl na matraci moc prudce - přeci jen byla tvrdší než postel. Po tom, co ho zachytil, s ním jednoduše sklouzl do peřin. Jemu se sice spát nechtělo a začínal mít hlad, ale chvíli se s ním přece pomazlit může, ne?

"Kde je Junseo?" zeptal se Ren o něco přítomněji, chůze ho asi konečně trochu probrala.

"Ve svém pokoji, máma ho odnesla," vysvětlil Leeteuk, zatímco jeho dlaň v pomalých tazích klouzala po Renových zádech.

"Porazil mě ve všech závodech... Ale já za to nemohl, měl rychlejší autíčko..." postěžoval si Ren ospale a Leeteuk se s potlačovaným smíchem v duchu opravil - vůbec se neprobírá, naopak.

"To od něj vůbec nebylo hezké," přikývl Leeteuk a ještě pořád dusil smích. "Tak teď se vyspi, ano? Ani se nedivím, že jsi unavený, když tu ráno strašíš takhle brzy," věnoval mu ještě jeden něžný polibek. "Miluju tě."

V tu chvíli se svět zastavil a přetočil o tři sta šedesát stupňů, když z Renových ospalých rtů sklouzlo tiché "Já tebe taky."

 


Komentáře

1 Cam Cam | Web | 15. října 2013 v 19:37 | Reagovat

*sype se jí cukr z uší* to bylo sladkýýýý... *trpělivě čeká na pokračování*

2 Carolajn Carolajn | 15. října 2013 v 19:46 | Reagovat

uňuníkovaná k smrti...:3 doslovně

3 Hatachi Hatachi | 15. října 2013 v 20:51 | Reagovat

Ježíši...Kami co mi to děláš?
Tywe...cukr se mi sype z nosu...lupení mi roste z uší...v mým věku je to hodně moc rizikový. Mohla bych klidně dostat cukrovku...víš?
Jinak to byl naprosto ůžasný díl.
Ren je tak sladký, hlavně když se hádal s Junseem o tom, jestli je panenka nebo když žárlil na Teukiho a nebo jak spolu s Junseem spinkali na pohovce u pohádky.
Doufam, že takovýchhle sladkých dílů bude ještě více, než se to totálnš zesere...
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl.

4 Karin Karin | 15. října 2013 v 21:12 | Reagovat

Krásna kapitolka honem pokračování doufám že nebude smutné.

5 Lení Lení | Web | 15. října 2013 v 21:45 | Reagovat

AAA! :** Nyuu :*♥ Dokonalost.! To bylo tak sladké a roztomilé a... nemám slov.. x)
čekám na pokračování ^^

6 Barica Barica | E-mail | Web | 16. října 2013 v 18:06 | Reagovat

Nyu nyu.
(rozpustila se mi tak velka cast tela, ze nejsem schopna vydavat jakekoli identifikovatelne zvuky, haha.)

7 muj-svet-s-r-o muj-svet-s-r-o | Web | 16. října 2013 v 18:57 | Reagovat

úplně jsem vyděla ty dva na gauči a dostala mě to stěžování Rena na to že prohrál :) byli sladcí :)

8 Tina Tina | Web | 16. října 2013 v 19:26 | Reagovat

Já. Umřu. Tohle je tak strašně krásný! Ňuníí! Strašně. Moc. <3

9 dg-entertainment dg-entertainment | E-mail | Web | 16. října 2013 v 22:25 | Reagovat

Kyaaaaaaa super sladký!!! Celou dobu se u toho tlemim jak debil a ňuňínkuju. Chci domů miniTeuka!

10 Jannie Jannie | 17. října 2013 v 17:22 | Reagovat

*málem se uňuňíkovala*
........*sekla sebou o zem* ÁÁÁŇÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ RÉÉÉNÍÍÍÍÍK

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama