Hořkosladké || 16. díl

24. července 2013 v 18:26 | Kami |  Hořkosladké



Leeteuk zpomalil, hodil blinkr a aniž by se rozhlédl, zabočil na prázdné odpočívadlo. Nemusel dávat pozor, už dobrých dvacet minut nepotkali jediné auto. Zaparkoval pod zasněženými stromy a vypnul motor.

"Tak povídej," povzdychl si, aniž by se otočil.

Ren si na zadním sedadle nervózně skousnul spodní ret. Upřímně doufal, že je mimo dosah zpětného zrcátka, aby si Leeteuk nevšiml že se celý třese. Polkl. I kdyby si nevšiml toho třesu, jeho bílá tvář, kruhy pod očima a roztěkaný pohled byly nepřehlédnutelné. Ale nebyla jeho vina, že nemohl noc předtím spát. Nemohl usnout ani teď, když ho Leeteuk přesvědčil, aby si lehl dozadu a pokusil se vyspat po cestě. I když sotva udržel oči, spánek nepřipadal v úvahu. Nemohl. V jeho nitru křičel zoufalý hlas, který mu to nedovolil.

"Co?" hlesl Ren vyhýbavě a přitáhl si kolena blíž k bradě.

Leeteukovi unikl skrze rty další povzdech. S cvaknutím se odpoutal a než se Ren stihl zeptat, co to dělá, bouchly za ním dveře a v další chvíli už se soukal dozadu za Renem, přičemž ho probodával vševidoucím pohledem.

"Ty víš moc dobře, o čem mluvím. Už od včerejška skoro nemluvíš. Nechceš spát, jíst a bojíš se. Poznám to na tobě. Co se děje?" zeptal se starostlivě a natáhl k Renovi ruku, aby ho mohl pohladit po tváři.

Nechci tam. Nechci tam. Nechci tam. NECHCI TAM! "Jsem v pořádku," zašeptal Ren a natiskl se tváří do Leeteukovy dlaně. Byla chladná, i když kvůli němu Leeteuk vytápěl auto od prvního kilometru.

"Jsi nervózní?" zeptal se opatrně Leeteuk. Moc dobře věděl, kde asi bude problém. Vlastně to i čekal. Jen chtěl, aby to Ren řekl sám.

Ren polkl. Nervózní bylo slabé slovo. On byl vyděšený k smrti. Nechápal, jak mu to kdy mohlo připadat jako dobrý nápad. Nechápal, jak z toho mohl mít radost. Vždyť to bylo šílené! Nemohl si jen tak nakráčet k Leeteukově rodině! Nepatřil k nim! Určitě Leeteuka ztrapní! Nechtěl, aby se za něj Leeteuk styděl. Nepřežil by to. Navíc, jeho máma to ví. Ví celou pravdu. Ren málem omdlel, když mu to Leeteuk před cestou řekl. Sice to zajistí, že se nikdo jiný nebude na nic ptát, což je samozřejmě dobře...ale proboha, zrovna u ní doufal, že udělá alespoň malinký dojem. Veškerá šance na to se rozprášila v momentě, kdy mu to Leeteuk řekl. Jak se jí má podívat do očí, když ona ví, že on... Ne, prostě to nejde. Byl to necelý týden, co poprvé potkal Henryho. A bylo to poprvé, co měl jednoduše...kamaráda. Takového, co se vás nepokusí podrazit při první příležitosti k vlastnímu postupu. Ren si začínal uvědomovat, co všechno má. Konečně si na plné čáře připustil, že ho Leeteuk nevyhodí. Že má práci, přítele, kamarády, vlastní účet v bance... A taky mu konečně začalo docházet, jak snadno to může všechno ztratit. Stačí jednoduše udělat krok vedle. Nebo dovolit minulosti, aby zničila jeho budoucnost. A to ho děsilo. Zatraceně ho to děsilo. Když nic neměl, nemohl nic ztratit. Teď...to bylo nesnesitelné.

Zavrtěl se obličejem v Leeteukově dlani tak, aby mu překrývala ústa a zavřel oči. Takhle to bylo mnohem jednodušší.

"Nebudou mě mít rádi," zamumlal do jeho dlaně sklesle. Bylo snadnější přiznat barvu, když měl alespoň pocit jisté izolace od Leeteukových pronikavých očí.

Chtěl protestovat, když dlaň opustila jeho ústa, ale jen spokojeně vydechl, když se přesunula zpět na tvář a společně s druhou Leeteukovou rukou stiskl starší mladík jeho obličej.

"Hlupáčku," pousmál se Leeteuk a palce hladil jeho lícní kosti. "Podívej se na mě."

Ren chtěl protestovat, tak jako kdysi, když mu tohle Leeteuk dělal, ale nakonec to vzdal rovnou. Věděl, že by nakonec stejně neodolal. Tak proč to celé zdržovat. Polkl a několikrát zamrkal, aby mohl upřít skelný pohled na Leeteuka. Hlavně nebrečet. Hlavně nebrečet.

Leeteuk se něžně pousmál. "Minki, tebe nejde nemilovat. Budou tě mít rádi. Máma z tebe bude nadšená. Táta taky, rozhodně si spolu budete mít o čem povídat - miluje umění. Ségru znáš. A brácha je totální střevo," zasmál se.

Ren se roztřeseně nadechl a vstřebával Leeteukova slova. I když mu moc nešlo se soustředit, když mu břichem prolétávalo hejno motýlů. Jako vždycky, když mu Leeteuk řekl jeho pravým jménem. Už chvíli zvažoval, že by ho požádal, aby mu tak říkal pořád, ale...to by pak chvíle jako tato naprosto ztratily své kouzlo. Kdyby mu to říkal pořád, už by to nebylo nic výjimečného. Bylo by to obyčejné, jako každá všední věc.

Roztřeseně zvedl ruku a prsty sklouzl po Leeteukových pažích. Potřeboval vědět, že je tady s ním. Že na to není sám. Potřeboval ho vidět, slyšet, potřeboval ho cítit. Prsty sevřel látku Leeteukovy košile a hodil po něm bojácný pohled. Leeteuk pochopil téměř okamžitě a stáhl si jeho křehké tělo do náruče. Ren ho pevně svíral, oči křečovitě zavřené. Nepustím. Nedám. Nikomu. Moje.

"Dopadne to dobře..." konejšil ho Leeteuk. "A pokud by se ti tam nelíbilo, tak prostě odjedeme."

Ren ztuhl a pootevřel oči, které následně zvedl k Teukovi. To myslí vážně? Leeteuk by opravdu jenom tak odjel od své rodiny, kdyby se tam Ren prostě...necítil dobře?

"T-ty bys kvůli mě na Vánoce odjel od své rodiny?" hlesl tiše. Bojácné oči se stále upíraly do Leeteukovy laskavé tváře.

Leeteukovy rty se zkřivily v něžném úsměvu. "Ty jsi teď moje rodina, Rene. Chci být hlavně s tebou."

Vytřeštěné oči se pomalu plnily slzami. Stejná reakce, jako když mu to Leeteuk řekl poprvé. Znovu zabořil obličej do Leeteukovy hrudi, aby tam nechal zaniknout vzlyk, co se mu dral z hrdla. Nepřestával ho svírat. Pořád nechápal...jak se tohle celé stalo. Jak on, kluk, kterého osud nejspíš od narození nesnášel, mohl najít někoho, jako je Leeteuk. Někde pod látkou a horkou kůží cítil bít jeho srdce. Nechápal, proč si nikdy dřív nevšiml, jak to je krásný zvuk. Jak moc je důležitý. Stejně jako nechápal ten pocit, co mu svíral hruď i vnitřnosti v podivném slastném sevření, jako by ho něco táhlo, jako by Leeteuk kolem jeho pochroumané dušičky uvázal záchranné lano a teď ho za něj držel, přitahoval si ho k sobě... A Ren se v tom pocitu topil. Nikdy dřív ho nezažil...a teď byl moc krásný, než aby o něm přemýšlel. Bylo to skoro jakoby-... Renovy oči se znovu prudce otevřely. Bylo... Bylo by to možné? Mohl by to být ten pocit?

"Miluju tě, Minki..." ozvalo se tiché zašeptání do jeho vlasů.

Tlak v jeho hrudi zesílil, že Ren skoro nemohl dýchat, i když v tu chvíli mu to bylo upřímně jedno, jenom slastně vydechl. Ten pocit...

"Já..." hlesl Ren a o trochu pozvedl hlavu. Já tebe taky...vážně to chtěl říct? Vážně to, co teď trhalo jeho nitro na malé zatraceně spokojené kousíčky...byla láska? Polkl. I kdyby ano...dokázal by to říct nahlas? Myslí mu prolétla vzpomínka na první dny s Leeteukem, kdy se nebyl ani schopný zeptat, kde má svůj zubní kartáček. A teď by měl říct něco takového...? Vždyť to bylo fyzicky nemožné. Skoro mu připadalo, že má na jazyku uzel. Leeteuk ho trpělivě a trochu tázavě pozoroval, v očích potlačovanou zvědavost. Což Renovi moc nepomáhalo. Znovu se nadechl, ale nakonec jen zaskučel a svůj rudnoucí obličej skryl v Leeteukově rameni.

"Já...tě mám moc rád..." vypadlo z něj nakonec tiše, jak Leeteukova košile úspěšně tlumila všechno, co řekl. Sice to nebylo to, co měl původně na jazyku...ale tohle bylo taky dobré, ne? Aspoň trošičku z toho, co se mu teď prohání nitrem...

Leeteukovi se zadrhl dech v hrdle, naprázdno klapl pusou. Vlna, co se přes něj přelila, mu sotva dovolovala dýchat. Bože, Rene... Dřív, než si pořádně uvědomil, co dělá, pustil Renovo stále se chvějící tělíčko, ve dlaních opět sevřel jeho tváře, zvedl k sobě jeho hlavu a dřív, než Ren stihl začít litovat ztraceného objetí, se Leeteuk téměř až dravě přisál na jeho rty. Ren jen tiše zaskučel, v prstech pevněji sevřel látku Leeteukovy košile a sám se proti němu rty pohnul. Miloval chvíle, jako byla tahle. Blízkost. Horkost. Leeteuk. Leeteuk... Tisknul se proti jeho rtům, dovolil jeho zvědavému jazýčku vklouznout mezi ně, nechal se až téměř živočišně líbat, ať si Leeteuk dělá co chce, jen ať ho nepouští. Jen ať zůstanou tady.

Po zádech mu přeběhl mráz, když si opět vzpomněl, proč že tady zastavili. Nechce tam. Udělá mu ostudu. Nebudou ho mít rádi. Bez ohledu na to, co Leeteuk říká. On je jiný, on je hodný. Ale neovlivní, co si o něm budou myslet ostatní, i přesto, že jsou jeho rodina. Co si pomyslí jeho máma, až vejdou do dveří? Co jí řekne? Ahoj mami, tohle je ta děvka, o které jsem ti vyprávěl? Polkl vzlyk a zahnal potřebu se odtáhnout a zase se skrýt v jeho košili. A co si pomyslí Leeteukova žena? Při myšlence na ni jeho žaludek opět ztěžkl. Dobře, je to bývalá žena, ale i tak...

Leeteuk se zamračil a odtáhl, ta Renova náhlá strnulost nešla přehlédnout. A to si myslel, že už ty nesmyslné myšlenky vyhnal pryč z té jeho malé blonďaté hlavičky. Povzdychl si. Pohladil ho po tváři a palcem pohladil tmavé pruhy kůže, co se rýsovaly pod jeho vytřeštěnýma kukadlama. Potřebuje se vyspat. Pak by třeba i přestal tolik panikařit. Ale jak ho uklidnit natolik, aby byl schopný vůbec usnout? Unavený musí být, je to na něm vidět, ale takhle vystresovaný-... Vystresovaný. Leeteuk se musel v duchu ušklíbnout nad vzpomínkou, jak on sám vždycky zaháněl stres. I když to bylo lehce...společensky nevhodné. No co, každý má svoje, někdo se přejídá čokoládou, někdo na to jde touhle cestou. A čokoládu s sebou nemá. Zarazil se. Takže svým způsobem nemá na výběr? Proč by to nemohlo fungovat i na Rena...?

Ren nechápavě zamrkal, když v Leeteukových očích spatřil podezřelý záblesk, načež se na jeho rtech zjevil ještě podezřelejší úsměv.

"Teuku...?"oslovil ho nejistě.

Leeteuk se akorát znovu sklonil jeho rtům, ale nepolíbil ho, ne doopravdy, jen se o ně něžně otřel a pak se dětskými polibky prolíbal přes tvář až k jeho uchu, zatímco si jeho dlaně opět našly cestu přes Renův hrudník a kolem jeho pasu.

"Potřebuješ se uvolnit..." zašeptal jen Leeteuk do jeho ucha a Rena zamrazilo, ať už z toho tónu, nebo z horkého dechu, co ovál citlivou lasturu jeho ucha.

"Co chceš dělat...?" vydechl jen, nejistý, co má Leeteuk v plánu.

Leeteuk nechal vyklouznout špičku jazyka a olízl jeho lalůček, ruce si zatím našly cestu pod jeho tričko. Odpovědí se neobtěžoval, věděl, že si to Ren brzy spojí. A taky že jo.

"P-počkej!" téměř vyjekl Ren, když jeho tělem projel další záchvěv. "Leeteuku! Tady ne..." zaskuhral, když Leeteuk jazykem obkroužil lasturu jeho ucha.

"To chceš počkat do domu plného lidí...?" zeptal se Leeteuk se zachichotáním.

"Ne!" vyjekl Ren a pokusil se od sebe Leeteuka odtlačit. Sice byla pravda, že jeho doteky mu způsobovaly chvění podél celé páteře a jeho motýlí polibky nutily srdce bít trojnásobnou rychlostí...ale fakt se nechtěl s Leeteukem vyspat někde uprostřed lesa. I když pak bez něj bude muset vydržet-... Ren zděšeně vytřeštil oči. Víc jak týden?! Dobře, ten les už se nezdál jako tak špatný nápad-... Ne! Ježiši, na co to zase myslí?! Žádný les! I když...

"Proč ne?" zavrněl Leeteuk a dlaněmi stoupal pod jeho tričkem čím dál výš.

Ren polkl. Nebyl si jistý, jak ten nepříjemný pocit dole v žaludku popsat. Nebo teda věděl, ale... Nechtěl to říkat nahlas. Ne před Leeteukem. Pořád tam totiž byl ten iracionální strach, že pokud bude moc mluvit o své minulosti, Leeteuk si konečně uvědomí, co je zač a... a... Ne, nevyhodí ho. Ale prostě... Prostě ten strach tam byl. Jakoby v okamžicích, jako je tento, zapomínal, jak že se s Leeteukem vlastně seznámil. Nebo možná chtěl jen za minulostí udělat tlustou čáru a nemluvit o ní ani s tím, kdo o ní ví. Netušil. Ale to nic neměnilo na to, že o tom prostě mluvit nechce. Což s Leeteukem nešlo, protože ten prostě na odpověď čekal.

"Já prostě..." hlesl. "Po tom všem... Všem, čím jsem musel za ty roky...projít... Nechci se prostě jen tak nechat ojet někde v autě... Já..." hlas se mu třásl, tváře hořely. Nebyl si jistý, jestli to vážně řekl nahlas. Nejspíš ano, podle toho, že se Leeteuk odtáhl.

Leeteuk se díval do jeho očí, které těkaly po jeho obličeji a snažily se najít alespoň náznak toho, co si Teuk myslí. Leeteuk se trochu křivě pousmál, i on po jeho slovech cítil podivnou tíhu v žaludku, nehledě na to, že nic z toho, co Ren řekl, neměl vůbec v plánu. Jednou rukou setrval kdesi na jeho žebrech a druhou vyklouzl zpod jeho trička, aby ho mohl zase pohladit po tváři, po vlasech, palcem sklouznout po jeho rtech...

"Nic takového bych po tobě ani nechtěl," zašeptal a opět se sklonil k jeho uchu. "Dlouze a hluboce tě pomiluju až hezky zase u sebe v posteli..."

Ren po těch slovech zrudnul ještě víc a v tu chvíli byl rád, že na něj Leeteuk nekouká, jinak by se propadl. Ale ta představa...

"Teď ti jenom trochu...pomůžu?" dodal Leeteuk nevinně a Ren si byl jistý, že ta svatozář, co problikává nad jeho hlavou, nebude zrovna pravá. Kousl se do spodního rtu. Tahle představa už nebyla tak špatná...ne? Do tváří se mu hrnulo ještě víc krve. Nad čím to proboha přemýšlí?! Jen sklopil hlavu a mlčel. Na tohle Leeteukovi odpovídat odmítá. Upřímně doufal, že to Leeteuk pochopí.

A taky že pochopil. Když povolily ruce, co se ho snažily odtlačit, jen se pousmál a rukou se vrátil pod jeho tričko, zatímco opět rty takřka pohladil lasturu jeho ucha, načež sklouzl níž a přisál se jimi na jeho krk. Opatrně, aby nezanechal jedinou značku. To by bylo keců...

Rukama zatím klouzal po tom křehkém těle a v hlavě už si připravoval výmluvy, až ho máma seřve, proč toho malého pořádně nenakrmí, že je jen kost a kůže. Ušklíbl se do Renovy horké kůže. Tuhle výčitku čeká do pěti minut od překročení prahu. Prsty jedné ruky zatím vystoupal ještě výš a něžně se otřel o jeho bradavku, zatímco druhou rukou rovnou sklouzl do jeho rozkroku, nehodlal se tady (na té silnici!) moc zdržovat, přeci jen nemají zase tolik času a odmítá pak poslouchat, že přišli pozdě na večeři. Ren tiše zaskučí, když ho Leeteuk začne přes kalhoty hladit a podvědomě se vypne boky proti jeho ruce. Kdoví proč se v sobě snaží veškerý hlasový projev tlumit. Přestože tu nikdo není, pocit, že jsou někde jinde než doma, ho k tomu nutí. Skousl si spodní ret a zaskučel znovu. I když nechtěl, prostě to nešlo. Ne s Leeteukem, který byl schopný dohánět ho k šílenství už pouhými slovy, natož doteky. Leeteuk ještě chvíli prsty klouzal po rychle narůstající bouli pod hrubou látkou džínsů, až se nakonec rozhodl dál nezdržovat a několika zručnými pohyby rozepnul pásek, knoflík i zip, aby mohl vklouznout do jeho kalhot, rovnou i pod látku spodního prádla. Ren překvapeně vyhekl a nehty zaryl do Leeteukových ramen, slast se proháněla jeho tělem a zase se vracela do podbřišku, kde vysílala další záchvěvy a pořád dokola...

"Leeteuku..." zasténal táhle, když Leeteuk stiskl jeho erekci v prstech a několikrát po ní sklouzl. Opět přirazil proti jeho dlani, tentokrát naprosto záměrně a z jeho rtů sklouzl další sten.

Leeteuk tiše zavrčel, jeho vlastní fyzická reakce na Renovo sténání mu moc nepomáhala. A vážně nerad by si ho vzal tady v autě - když už mu jednou řekl to, co řekl... Prolíbal se přes jeho horkou kůži až ke rtům, zatímco zrychlil tempo své ruky a Ren znovu zaskučel, tentokrát do jeho rtů. Leeteuk se pousmál. Bože, jak moc ten zvuk miloval.

"Pořád nechceš?" zeptal se škádlivě Leeteuk - nemohl si to odpustit. Ren na něj jen upřel pohled, jako by se díval na úplného idiota a znovu zasténal, když Leeteuk palcem několikrát obkroužil citlivou špičku, čímž mu odpověď přímo znemožnil. Akorát se jen pousmál když Renovy dlaně, snad nevědomky, opětovně zatlačily na jeho ramena, jako by mu chtěl napovědět, kde by ho právě teď nejraději měl. A Leeteuk neplánoval odporovat, jednak hodlal tomu rozkošnému stvoření dát všechno, co si jen bude přát a jednak odmítal prát potahy.

Podvolil se Renově snaze zatlačit ho dolů a chytl lem jeho kalhot, aby mu je mohl stáhnout i s trenkami aspoň do půli stehen, když už ne úplně - malý prostor auta nějaké rozsáhlé svlékání zrovna nedovoloval. Ren se nedočkavě nadzvedl, aby mu jeho práci usnadnil a jen co dopadl zpět na sedadlo, už ho opět svíraly Leeteukovy dlaně a jeho hlava se vznášela jen pár centimetrů nad špičkou jeho erekce. Ren zaskučel a znovu nadzvedl boky, aby dal najevo, po čem právě v tuto chvíli nejvíc touží. Z jeho rtů se vydralo další zaskučení, když se právě tímhle pohybem neúmyslně otřel o Leeteukovy rty. Leeteuk už nehodlal dál čekat, dlaněmi přirazil Renovy boky zpět na sedačku a sklonil se, aby mohl bez nějakého protahování pohltit Renovu chloubu do svých úst. Ren prudce zaklonil hlavu a v prstech křečovitě sevřel Leeteukovy vlasy, bez ohledu na to, že mu může ublížit, v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Leeteuk hlavou přirážel proti jeho klínu, jen občas se zastavil, aby jazykem podráždil citlivou špičku, zatímco jednou rukou stále svíral jeho boky a druhou bloudil po Renově těle a hledal citlivá místečka, chvíli si jí pomáhal a jen Rena hladil po celé délce, zatímco něžně oždiboval špičku, načež s ní sklouzl níž, klouzal po citlivé kůži varlat a pak ještě dál, kam jen mu to stísněný prostor dovoloval. Ren bořil hlavu do opěradla, dlaně v Leeteukových vlasech nutily staršího zrychlovat, jak se Ren pomalu blížil k vrcholu. Leeteuk se jen v rámci mezí pousmál a zrychlil tempo, zatímco prstem druhé ruky hladil citlivou kůži při vstupu do Renova těla. Stačilo už jen pár chvil, jen pár pohybů a Ren zasténal, hlasitěji než předtím, a propnul se pod ním ve slastné křeči. Leeteuk se trochu odtáhl a začal polykat, sál ho, dokud napětí v těle pod ním nepovolilo a Ren s posledním, úlevným zasténáním nedopadl zpět na sedačku, naprosto vyčerpaný a naprosto spokojený.

Ren si připadal jako v transu. Probdělá noc, stres a teď navíc tohle udělaly svoje. Ani si pořádně neuvědomoval, kdy mu Leeteuk zase natáhl kalhoty a jen se sesunul na sedadlo, pod hlavou polštář, který mu tam Leeteuk právě za tímhle účelem vzal. Než se Leeteuk s rošťáckým úsměvem vrátil na své místo za volantem, Ren už pravidelně oddechoval.


"Rene, jsme tady," ozvalo se odněkud z dáli a něžná ruka mu odhodila z obličeje vlasy. Ren se pomalu vracel do reality, mlhavý opar snění stále obklopoval jeho unavenou mysl, kdesi vzadu v hlavě se mu ještě stále přehrával sen, který už zapomněl. Už jsou tam...? Ren se posadil. To by měl asi vstávat, jinak-...

COŽE?! Ren vytřeštil oči, náhle až moc při vědomí a zděšeně se rozhlédl. Auto stálo zaparkované pod poměrně velkým rodinným domem v tradičním stylu, les byl dávno pryč. Chtěl něco říct, nebo aspoň vyjeknout, zařvat, že se zamkne v autě a nikam nepůjde, ale cosi, co se mu zpříčilo v krku, mu to znemožňovalo.

"Ššš," ozvalo se u jeho ucha, dlaně pevně svíraly jeho obličej. Leeteuk se mu díval pevně do očí. Tu reakci čekal. Ren tvrdě spal až sem, dokonce mu asi na hodinu zastavil ještě před městem, aby si mohl co nejdéle odpočinout, bez ohledu na to, že jedou pozdě. Ale teď už stojí před domem, rozhodně je někdo viděl, nemohou tu zůstat.

"Bude to v pořádku," řekl jen pevně a propaloval Rena pohledem, dokud mu trochu konsternovaně nepřikývl. Leeteuk se pousmál a několika zručnými pohyby Renovi urovnal vlasy.

"Pojď," zašeptal a vyklouzl ven, aby za sebou mohl následně vytáhnout i Rena, kterého chytil za ruku. Ren se otřásl, když se do jeho těla zakousla zima, ale to už na něj Leeteuk natahoval jeho bundu. Ren zůstal zkameněle stát před autem, neschopný samostatného pohybu. Teď už ho neovládala touha utéct, protože věděl, že není kam. Teď...prostě jen čekal, co se stane.

Leeteuk mezitím obešel auto a z místa spolujezdce vzal cestovní tašku s jejich věcmi, aby hned nato mohl zamknout auto, chytit Rena za ruku a táhnout ho k domu dřív, než mu dojde, co se děje a začne se bránit. Ren se nechal vláčet k domu a opět se mu do očí tiskly slzy. Strachu? Nebo snad porážky? To spíš. Porážka. Rezignace. Leeteuk pevněji stiskl jeho dlaň a Ren jen sklopil hlavu. Teuk má pravdu. Bude v pořádku. Dokud ho drží, nemůže se nic st-...

"Jungsoo, ty malej prevíte, kdes byl tak dlouho?!" rozrazily se najednou dveře a než si Ren pořádně uvědomil, co se vlastně děje, prohnala se kolem něj zrzavá šmouha a Leeteuk zmizel ve sněhové závěji. Ren zděšením uskočil, nejdřív hodil jeden vytřeštěný pohled po své prázdné ruce, kde ještě před chvílí Teuk byl, než oči pomalu stočí do sněhu, kam jeho přítel před chvílí zmizel. V tu chvíli byl v takovém šoku, že zapomněl i na svou nervozitu.

"Zhoumi, ty idiote!" ozval se ze sněhu Leeteukův rozesmátý hlas, což Rena alespoň částečně uklidnilo - je naživu. To ale nic nemění na tom, že si pořád není schopný vzpomenout, jak se hýbe. V další chvíli už se ze sněhu vynořila Leeteukova hlava, vlasy rozcuchané a plné sněhu. Hned nato se odtamtud vynořila druhá hlava, pro Rena neznámá, na rtech šílený úsměv. Ještě chvíli se kluci ve sněhu pošťuchovali, než se najednou onen neznámý zarazil a svůj pohled stočil na stále konsternovaného Rena.

"Tak tohle je ten tvůj nový objev?" ozvalo se pobaveně.

Leeteuk se konečně přestal smát. "Asi jsem vás zapomněl představit...?" podrbal se na hlavě a s konečnou platností se vyhrabal ze sněhu úplně. "Zhoumi, tohle je Ren. Rene, můj starší bratr Zhoumi."

"Napůl," opravil ho Zhoumi.

"Vlastně vůbec," ušklíbl se Leeteuk.

"Tak trochu jsem se vetřel..." pokračoval Zhoumi s lehce zasněným výrazem.

"Když mu bylo devět měsíců..."

"Vlastně jsem Číňan."

"Co žije v Japonsku..."

"A taky umím francouzsky!"

"A chodil na balet..."

"Hej!"

"No co?!"

"To je dávná minulost, to ty seš tady ten teplej!"

"Já hrál hokej!"

"To je jedno!"

Ren jen pohledem těkal z jednoho mladíka na druhého, výraz ještě zmatenější, než když mu ta děsivě vysoká osoba tak náhle vyrvala JEHO Leeteuka. Musel připustit...že své první setkání s Leeteukovou rodinou si představoval trošičku jinak...

"Je roztomilý," usmál se Zhoumi a dřív, než se Ren vzpamatoval, jeho ramena sevřely dvě silné ruce a v další chvílí se zmohl jen na zděšené vyheknutí, když si ho Zhoumi přitáhl do pevné náruče. Ren vyděšeně vytřeštil oči a pokusil se od sebe toho takřka cizího muže odstrčit, v jeho současném stavu ale pochyboval, že si toho vůbec všiml. Díky bohu ho v další chvíli zase pustil, takže mohl rychle zacouvat, vykulené oči upřené na muže před sebou. Srdce mu hlasitě bilo, strach se rozléval tělem. Neměl rád, když na něj někdo sahal. Ne někdo, kdo není Leeteuk. Vyjekl, když se kolem jeho pasu obmotaly další, jiné paže a přitáhly si ho na pevnou hruď. Když ale zaklonil hlavu, s úlevou zjistil, že je to jen Leeteuk. Vydechl. Takhle to je dobře. Daleko od cizích lidí. V Leeteukově objetí.

"Ruce pryč, jo?" ušklíbl se Leeteuk.

"Alenoták," protáhl Zhoumi a opřel se o zábradlí.

"Soukromý majetek," vyplázl na něj Leeteuk jazyk a blíž si Rena přitáhl v ochranném gestu, který chápal jen on - držím tě, nedám, nepustím, ochráním tě, nikdo na tebe sahat nebude, neboj. A Ren si dovolil úlevně vypustit zadržovaný vzduch z plic a dokonce se na mladíka naproti lehce pousmát. Svým způsobem...to není tak zlé. Sice ho to děsí...hodně ho to děsí... Ale kdyby jím opovrhoval, bylo by to daleko horší. To by bolelo. A v porovnání s bolestí...strach není až tak hrozný.

"A ten sníh sis mohl odpustit," zamručel Leeteuk, zatímco se ze sebe snažil shodit rychle se rozpouštějící hmotu.

"To máš za to, že jdete pozdě," vyplázl na něj Zhoumi jazyk.

"A proč jsem to schytal jenom já?" našpulil Leeteuk rty. Ne, že by chtěl, aby mu Rena házel do sněhu, ale jako...

"Protože on je sladký!" argumentoval Zhoumi, jako by to byla naprostá samozřejmost.

Ren konečně potlačil nervozitu natolik, aby začal vnímat ten humorný podtón celého rozhovoru. Žádné nebezpečí nehrozilo. Aspoň prozatím. Byl to prostě...nezvyk. Celý svůj život, i co byl s Leeteukem...všechno bylo vážné. Tahle změna byla až moc...prudká. Zase je fakt, že ho Teuk varoval, že je jeho bratr střevo... Teda bratr... Ren znovu zmateně zamrkal. Z toho co pochopil, tak asi...adoptovaný? Nebo překvapivě dotěrný na svůj raný věk... Ren se oklepal. Proč už začíná uvažovat jako oni?! Takhle brzo?! Je tady deset minut a už má pokřivené myšlení. Fakt skvělý. To by ho zajímalo, co bude dělat za ten týden. Pokud bude poskakovat po domě a věšet po zdech růžové andělíčky, asi se raději sbalí a vrátí se zpátky na ulici, než s tím psychopatem, kterého miluje, strávit další den v jednom bytě. A taky-...

Ren zkameněl. Vážně...si před chvílí pomyslel to, co si pomyslel? Jeho hrudník zase sevřel ten známý, nepříjemný pocit a pootočil hlavu, aby mohl do tváře pohlédnout tomu rozesmátému muži, co ho zezadu stále ještě svíral. Jakoby někdo opět zatáhl za ten provaz, co Leeteuk ovázal kolem jeho nitra. Přivřel oči. Vážně to možná nebude tak špatné. Přeci jen... Zhoumiho mu Leeteuk popsal naprosto přesně. Ren po něm zašilhal pohledem. I když je přítulnější, než čekal. Ale i tak... Leeteuk měl pravdu. Neznamená to pak, že by mohl mít pravdu i v tom ostatním? Když tvrdil...že to bude dobré? Opět oči zaostřil na Leeteukovu tvář a znovu ho zděsila jeho vlastní myšlenka. Prostě...mu bude plně důvěřovat.

 


Komentáře

1 Tina Tina | Web | 24. července 2013 v 19:03 | Reagovat

Jak bych to jen řekla.....no... prostě krásný! Úžasný! Perfektní! :3

2 Nagasaki Nicolca Nagasaki Nicolca | Web | 24. července 2013 v 20:31 | Reagovat

*vychechtaná ještě teď* Pako Zhoumi v akci!xD Boží díl toto.

3 Ali Nasweter Ali Nasweter | Web | 24. července 2013 v 20:33 | Reagovat

A furt bude pochybovat, hlupáček. :D
Nádherná kapitola. Z toho rozhovoru Zhoumiho a Teuka nemůžu ještě teď.  :D

Představa, že bude Ren poskakovat po domě a věšet růžové andělíčky... ^.^

4 cHloe cHloe | E-mail | Web | 24. července 2013 v 21:21 | Reagovat

Nepustím. Nedám. Nikomu. Moje. <3
Ňááááááááááááááááááááááá :3 Finally!!!!!! To ti to trvalo! :P Bože to bolo úžasné... Sorry, chybička se vloudila... Shisus to bolo úžasné! A ja som sa normálne dočkala ďalšej kapitoly~ xD A Zhoumíííííííííík :3 Ňuňááááááááááááááá *áno, dneska sa cíti ako totálny psychopat - zapadla by k nim do rodiny.... Počkať ona chce byť Teukova sesternica... Ale to by potom všetko ostatné bolo proti zákonom.... Hmmm... Nevadííííí Teuk má sexy kamarátov, ktorých by mohol jeho obľúbenej sesterničke dohodiť... Kyuuuuuuuuuuuuuuu..... A zas odbáča od témy...*
Ale ... Proste... Ňuííííííííííííííííííí xDDDDDD

5 Stray Neki Stray Neki | 24. července 2013 v 22:28 | Reagovat

AAAAAAAAWwwwwwwwwwwwwwwwwh dokonalé! A Ren nám pořád pochybuje, ale ono je to krásné, jak ho Leeteuk opatruje. A ten jeho bratr je vážně číslo :D Jsem zvědavá na zbytek rodinky :D

6 Karin Karin | 24. července 2013 v 22:44 | Reagovat

krásna kapitolka a ten konec paráda.

7 HyunKi HyunKi | Web | 24. července 2013 v 22:47 | Reagovat

Dokonalý díl ^___^  xDD

8 Anete Anete | 24. července 2013 v 23:37 | Reagovat

Twe, ten rozhovor Teuka se Zhoumim*složila se v křečích pod stůl* To se nedá:D Mi je taký pako!:D
A Reník... ach dítě, ty jsi tak roztomilé telátko:) určitě se nemá čeho bát, věřím v to:)
Já ten cyklus totálně žeru a moc se těším na další díl:)

9 Barica Barica | E-mail | Web | 25. července 2013 v 14:22 | Reagovat

Jste unavení?
Nevrlí?
Nervózní?
Máte potíže se spánkem?
Náš profesionál Park Jungsoo Vám zaručí klidný, ničím nerušený mírumilovný spánek.
Účinky okamžité, již během pár minut se budete vznášet na obláčcích snů!
Nechte se uspávat profesionály.
PJS & spol.

.
.
.

*chcípla*

Toto je tak geniální, že to už ani víc není možné. Áááá, jak já ty dva miluju...
A ZHOUMÍÍÍÍ!! Pako moje zlatý!
Já se Reníkovi ani moc nedivím, taky bych se vyděsila, kdyby se kolem mě prohnalo takové přerostlé (mě ignorujem, jo) cosi a skočilo to do sněhu i s mým panem Opěrným Bodem... xDDD

JÁ SE TĚŠÍM NA VÁNOCE!!!

Proč nemůžou být už teď?! >.<

Nefér, toto.

(fakt si mě radši nevšímejte...)

Ehm, každopádně, už se těším na setkání s ostatními členy smečky :3 xDDDDD

10 CiCi x) CiCi x) | Web | 25. července 2013 v 16:16 | Reagovat

Yeaaaaaaah !
Kurña no Leeteuk vie ako cloveka zbavit stresu *jeho by mi trebalo domov :D*
Zhoumííííík !!! *uskiera sa jak idiot... chuuuuu*
Kurna z tej debaty medzi Teukom a Mim som zgegla XD ...
Ren sa nema coho bat XD mozno ho Zhoumi kus vystrasil ale koho by ne XD
Som zvedava na ostnych clenov rodiny a Renove reakcie XD

11 Hatachi Hatachi | 25. července 2013 v 17:48 | Reagovat

Wow...to byl tak úžasný díl.
Hmmm...Teukie ví,jak Minkiho zbavit strachu a stresu. A že si to Minki krásně vychutnal,no ale nakonec to účinek přeci jen mělo...
No nekecej...Mimísek je Teukieho brácha. Ale za ten jeho výpad na Teuka bych ho pleskla. Chudáček Minki...se divim,že se z toho šoku nesesypal.
Ale jinal je Mimi milovaný zlatíčko...
No...jestli je Mi takový pošuk,tak jsem zvědavá na zbytek Teukovi rodiny. Tam snad bude normální jen taťka...soudě podle toho,že miluje umění...
Strašně moc se těšim na další díl.

12 Kilary no Hanahime Kilary no Hanahime | E-mail | Web | 26. července 2013 v 1:56 | Reagovat

To je naprosto boží!! Už se těším na další díl! :)

13 ayumu ayumu | 29. července 2013 v 20:57 | Reagovat

:DDDDDDD Zhoumi a Teukie v snehu ... vážne? :D :D smejem sa jak retard , úplne to vidím ten Zhoumiho úškľabok a Renov nechápavý pohľad :D :D  júúú každopádne je to skvelé , ako v podstate všetky časti :3

14 Martyn Martyn | E-mail | 30. července 2013 v 17:32 | Reagovat

to byl asi nejlepší díl ze všech!!!! nedám moje :-P prostě dokonalé, moc se těším na další díl :-)

15 Niki Niki | E-mail | Web | 6. srpna 2013 v 20:04 | Reagovat

Bože to je boží... Už dlouho chci komentovat většinu povídek... prostě to co jsem četla ale ostatní to vždy vystihnou dříve. Teď se odradit nenechám. Je to boží, paráda, roztomilé. Ta svatozář nejlepší a prostě totálně blbnu z tvých povídek :D :D :D
*Hrabe mi*
Díky tobě jsem totální psychopat :D
Jsi boží dealer *-*
A Vííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama