Hořkosladké || 10. díl

16. ledna 2013 v 11:00 | Kami |  Hořkosladké



Ráno probíhalo ve znamení šedé. Ren se probudil s pohledem upřeným k oknu a několikrát zamrkal, aby se mu šedá šmouha rozjasnila do bělavé oblohy a kouřově zbarvených mraků, které se po ní zlověstně proháněly. Ospale na oblohu mžoural, než se probral natolik, aby dokázal vnímat. Na jeho tváři se mezitím usadil hořký úšklebek - zlatavé východy slunce hold existují jen v hloupých romantických filmech.

Zavrtěl se, aby ulevil tlaku v přeleženém krku a až v tu chvíli si uvědomil silné paže, pevně ho svírající kolem hrudi, přičemž jedna mu ležela na boku, druhá mu procházela pod hlavou a spojovaly se někde ve výšce jeho srdce. Unaveně zamrkal a podvědomě se o paži pod hlavou otřel tváří. Asi by měl být vyděšený, podstrkovalo mu jeho podvědomí, ale…po těch třech týdnech, nebo jak dlouho u Leeteuka je, už si na něco takového prostě zvykl. A na téhle náruči byl doslova závislý. Spokojeně přivřel oči a plně si vychutnával horko, které z náruče za ním vycházelo. Spalovalo ho jako oheň. A on si neuměl představit lepší pocit.

Při vzpomínce na včerejšek raději skryl hořící tvář do kůže Leeteukovy paže. Hlasitě polkl. To…se mu lehce vymklo z kontroly. Pořád nemohl uvěřit, že Leeteuk…že ho Leeteuk…

Ošil se a křečovitě zavřel oči. Ne, za tohle Leeteuk nemohl. Ren si o to říkal. Vlastně…doslova. Další vlna studu prolétla jeho tělem a nepříjemně mu stáhla žaludek v ocelovém stisku. Bože, choval se jako děvka. Nejdřív po Leeteukovi (Leeteukovi, který ho krmí a dává místo ke spánku, v teplé, voňavé a měkké posteli) chtěl, aby ho políbil a jako by už tohle nebylo příliš, Ren po něm doslova…vyjel. Ne, že by se Leeteuk bránil. Leeteuk…byl prostě Leeteuk. Nikdy Renovi ještě neřekl ne…když nepočítá případy, kdy ho Ren automaticky přesvědčoval, že je podřadná existence, které by se měl co nejrychleji zbavit.

"Není nic děvkovského na tom něco chtít. Každý má na to právo. I ty," rozlehla se mu hlavou Leeteukova slova. Pomalu, téměř s rezignací, oči zase otevřel. Proč všechno, co Leeteuk řekne, nebo udělá, na něj má tak obrovský vliv? Něco v jeho slovech ho doslova nutí jim věřit…alespoň částečně, tím zbytkem své naivní části osobnosti. Přestože ví, že až se tenhle sen rozplyne…on dopadne na tvrdou zem ještě z větší výšky.

Jenže to, co udělal Leeteuk včera…když se o něj…uhn…postaral, ale nechtěl nic na oplátku…což vlastně dělá celou dobu, jak Renovi právě došlo…je něco…nepochopitelného. Tak takový to je pocit? - zamyslel se Ren. Být…milován? Samozřejmě to znělo strašně přehnaně, na něco takového v pravém slova smyslu by se ani neodvažoval pomýšlet, ovšem…aspoň trochu ho Teuk mít rád musel, ne? Sám řekl, že mu na Renovi záleží. Ren si jen matně uvědomoval splašeně bijící srdce. Skousl si spodní ret. Ano, takový to je pocit…brát a nemuset dávat.

Tělo za ním se zavrtělo a Ren jako na povel strnul v nepřirozeně křečovité poloze, oči pečlivě zavřené, dech násilím srovnaný do co největšího klidu. Bez ohledu na to, jak moc na něm Leeteukovi záleželo, a bez ohledu na to, jak moc Renovi záleželo na Leeteukovi, nebyl psychicky připravený na trapný ranní rozhovor. Co mu jako měl říct?! Dobré ráno, včerejšek byl fajn, mohl bys mě zase někdy vykouřit? Už jen při takové myšlence rudnul Ren až za ušima jako nějaká nevinná puberťačka, přestože on sám už hodně dlouho nevinný nebyl. Hold…s Leeteukem občas zapomínal na bolestnou stopu, co na něm zanechala jeho minulost.

"Rene, spíš…?" ozvalo se u jeho hlavy tichým šepotem.

Ren sebou lehce cukl leknutím a náhlým přívalem spokojenosti, co způsobil známý hlas, ale jinak nedal najevo, že by byl při vědomí - a upřímně doufal, že si Leeteuk toho cuknutí nevšiml, nebo že to prostě přičítal k přerozeným pohybům spícího člověka. A pro tentokrát se asi i trefil, protože se Leeteuk nijak nesnažil navázat konverzaci, jen - až s přehnanou opatrností - vyprostil své paže a v další vteřině už teplo jeho náruče zmizelo, přičemž měl Ren problém, aby zklamaně nezaskučel. Nechtěl, aby Leeteuk odcházel. Ještě je moc brzy na návrat do reality. Teda…do toho šíleného snu, co si teď na realitu hraje. Ale ani přesto se neodvážil pohnout a hořce se smiřoval se ztrátou toho milovaného tepla - aspoň do okamžiku, kdy jeho proud myšlenek nepřetrhnul jemný horký dotek na jeho tváři, jak ho Leeteuk něžně pohladil hřbetem ruky, a jemnější dotek na jeho čele, jak se Teuk něžně otřel rty o jeho čelo. Ren zkameněl a jeho srdce vynechalo úder - Leeteuk ho políbil. Jenom tak. Sám od sebe. Veškerou svou sílu soustředil do toho, aby to polknutí, které nedokázal zastavit, nebylo tak hlasité, aby ho Leeteuk zaslechl. Dělá…dělá tohle často, když Ren spí?

Ren pootevřel oči, když si byl jistý, že Leeteukovy kroky zmizely až někde za hranicemi koupelny, a lehce nepřítomně si bříšky prstů přejel po místě, kam mu Leeteuk před chvílí věnoval ten motýlí polibek. Ještě nikdy k němu nikdo nebyl tak něžný. A ohleduplný. A laskavý. A…a všechno ostatní. Jen jediná věc mu vadila - že odešel. Mrzutě se přetočil na druhý bok, čelem ke dveřím a hlavu si podepřel rukou. Samozřejmě, že nemůže Leeteuka zdržovat od ranní hygieny nebo od práce, to plně chápal. I tak ovšem tak nějak doufal, že…že se vrátí. Vlastně si tím byl až nepochopitelně jistý. Netušil, kde se to v něm vzalo…nebo co bude dělat, když se vážně nevrátí…ale na tom nezáleželo. Užíval si toho pocitu jistoty, bezpečí a očekávání další dávky tělesného tepla…nehodlal si připouštět, že tu existuje i nějaká méně příjemná možnost. Aspoň ne v tuto chvíli.

Nejspíš musel upadnout do mikrospánku, protože když se probral z mlhavých myšlenek, vcházel zrovna jejich hlavní objekt do dveří. Ren na něj zůstal němě zírat, Leeteuk na sobě měl černé upnuté kalhoty, bílou rozepnutou košili, která dokonale odhalovala jeho vypracované tělo, mokré vlasy mu rozcuchaně splývaly až ke krku, kde se do košile vpíjely kapičky vody. Když si navíc všiml, že je Ren vzhůru, jeho oči se rozzářily a rty se roztáhly do jeho typického úsměvu, přičemž se mu na tváři utvořil ten rozkošný dolíček.

"Dobré ráno," zářil Leeteuk a téměř tančil k posteli, kde Ren stále ještě ležel s pusou pootevřenou, neschopný odtrhnout pohled od krásy jeho strážného anděla.

"Dobré ráno." Zamumlal tiše v odpověď a stydlivě uhnul pohledem. Nějak se při pohledu na Leeteuka nemohl zbavit toho obrazu, kdy Leeteuk seděl mezi jeho koleny a pohlcoval do úst téměř celou jeho erekci a -

Ren se oklepal. Žádné další úchylné myšlenky! Včera to dopadlo katastrofálně…v jistém slova smyslu.

"Jsem rád, že jsi vzhůru," usmíval se dál Leeteuk a posadil se vedle Rena. "Vystydla by ti snídaně do postele," zazubil se.

Ren zmateně zamrkal. Jaká snída-

"He?" vyšlo z něj akorát, když si všiml obrovského talíře, co Leeteuk se šibalským úsměvem držel v jedné ruce jako profesionální číšník. To byl fakt až tak zaujatý Leeteukem, že si nevšiml něčeho…takového?

Leeteuk ignoroval Renův překvapený pohled, počkal, než se posadí, a pak mu položil talíř na klín. Renovi samovolně klesla spodní čelist, když si všiml asi šesti velkých palačinek smotaných do ruliček, přičemž každá z nich na okrajích přetékala čokoládovou polevou. K tomu na nich byla šlehačkou vytvořena jakýsi klikatá čára, jasně vypovídající o tom, jak se kuchař nudil. Ren zamrkal. To Leeteuk zešílel? Něco takového se přece do něj nikdy nemůže vejít! Ale i tak…palačinky…čokoláda…šlehačka… Renova kukadla zářila téměř dětským nadšením, když se za Leeteukova pobaveného smíchu vrhal na první palačinku.


Ren div spokojeně nezavrněl a plnými doušky vdechoval vůni Leeteukovy kůže. Film skoro nevnímal, i když nebyl tak špatný...když Leeteuk totiž viděl Renův znechucený pohled při nabídce nějakých komedií, jedné pohádky a nějaké romantické slátaniny, automaticky sáhl po jednom z mála katastrofických filmů co doma měl. To Renovi vyhovovalo. Žádná přehnaná fikce s přehnaným happyendem. Ale co mu vyhovovalo víc...bylo to lidské teplo, co k němu prosakovalo skrze tenkou látku Leeteukovy košile. Stále ještě rozepnuté košile. Taky díky tomu byl trochu na rozpacích, když Leeteuk automaticky nabídl svou náruč při začátku filmu...ale Ren byl na ní až moc závislý, než aby se nechal přebít strachem, studem a nedůvěrou.

Pohledem střelil nahoru k Leeteukovi, který s náznakem zaujetí upíral pohled na obrazovku, zády opřený o zeď za postelí. Ren se ještě teď nemohl ubránit podivnému teplu u srdce, když si vzpomněl, jak Leeteuk sám po snídani nabídl, že by mohli den spolu nějak proflákat, že se mu stejně pracovat nechce. Spolu.

"Pokud se ti to nelíbí, můžeme tam dát něco jiného." zabodl se do něj najednou Leeteukův pohled a Ren zrudl, když mu došlo, že Teuk celou dobu věděl o tom, že na něj Ren zírá. Jako dítě přistižené při tom, jak schválně zmuchlalo papír a vesele maluje po stole.

"Uhn...ne. Film je fajn." dostal ze sebe trochu koktavě Ren a násilně vyhledal očima širokoúhlou obrazovku, přičemž si až moc byl vědom Leeteukova zkoumavého pohledu.

"Jo, ty mrtvoly jsou fakt fajn." zakřenil se Leeteuk a Ren se schoulil ještě o něco víc, jako by se snažil v jeho náruči ztratit. Fajn, měl by si to promyslet, něž něco řekne. Ale...i tak se mu to zpracování líbilo, přestože nevěděl, o co tam jde.

"Mám rád lodě." zašeptal Ren a sám ani nevěděl, proč to říká - Leeteuka to určitě nezajímá.

"Rád se plavíš?"

A nebo možná zajímá, povzdychl si v duchu Ren. Pořád nedokázal odhadovat jeho reakce.

"No...to ne." připustil Ren a na čele se mu objevila vráska soustředění, zatímco pohled neodtrhával od obrazovky. "Já...vlastně jsem ještě na žádné lodi nikdy nebyl." šeptal a snažil se tím aspoň trochu zastřít ten nezvyk mluvit. "Ale...vždycky jsem je rád sledoval v přístavu."

"Aha." řekl jen Leeteuk a znovu se věnoval filmu. Ale Ren se ani z toho krátkém "aha" nemohl zbavit pocitu, že Leeteuk něco chystá. Zase.

Ne, že by mu to teď vadilo. Tváří se otřel o jeho paži, už mu to ani nepřipadalo hloupé, i když se pořád cítil jako kočka. Ale Leeteukovi to nevadilo. Vždycky se akorát tak hezky něžně usmál. Ren se vrátil pohledem zpět k němu. Leeteuk o tom věděl. Ale nic neříkal. O to lepší to pak bylo.


"Co takhle si někam vyjít?" zeptal se Leeteuk a protáhl se.

Ren zmateně zamrkal. "He..?" udělal jen nechápavě. Jak jako vyjít? Vytřeštil oči. Rande?! Rychle se ale oklepal...kam na tyhle myšlenku vůbec chodí?

"Nechce se mi vařit." zasmál se Leeteuk. Aha, řekl si v duchu Ren. "Asi jsem po tom dni válení stihl pěkně zlenivět." zazubil se Teuk. "Tak bych tě chtěl pozvat na večeři." dodal přehnaně galantním tónem.

Ren se ošil. Jak zná Leeteuka, určitě vybere místo, kde by si Ren za normálních podmínek nemohl dát ani pití. Spíš by ho vyrazili hned, co by vešel. Ne, že by Leeteuk nemusel platit za jídlo, co Ren sní u něj doma - při té myšlence se mu opět udělalo lehce nevolno - ale rozhodně to nebude tolik jako v nějakém podniku.

Ale co říct Leeteukovi? Mohl by uvařit on, napadlo ho. Ale rozmyslel si to dřív, než to vůbec stihl vyslovit. Umí sotva uvařit čaj a namazat si chleba. A představa, jak Leeteukovi devastuje kuchyň... Povzdychl si. Je vážně k ničemu.

"Já...nevím." zamumlal Ren.

Leeteuk mu odhrnul vlasy z čela a prsty sklouzl po jeho tváři. Už si stihl všimnout, jak moc se Ren rád takhle tulí. Jak moc se mu líbí Leeteukovy doteky, i když by to nikdy nahlas neřekl.

"Bude ti to chutnat." vydechl jen do jeho vlásků.

Ren si znovu povzdychl. No jasně, jak jinak by se na to Leeteuk taky měl koukat, že? I když...možná to nebude tak špatný nápad. Bude fajn jít ven. Navíc by to stejně dopadlo jako vždycky a šli by, i kdyby Ren sebevíc protestoval. Přivřel oči. Nemohl popřít, že ten nápad se mu líbí. Hlavně pro ten pocit...že Ren takhle ví...že se za něj Leeteuk nestydí. Nevadí mu ukazovat se s Renem na veřejnosti. Ten pocit...byl neskutečný.

Ale i tak se mu nechtělo z jeho náruče. I ta chvíle bez tělesného tepla, když byl Leeteuk k obědu udělat sendviče nebo když si jeden z nich musel odskočit, byla šíleně dlouhá. Položil hlavu na Leeteukovo rameno a tiše zavrněl spokojeností.
"Tak dobře." řekl jen nakonec, s lehkou stopou rezignace v hlase. Stejně by si to Leeteuk udělal po svém, kdyby odmítl, tak proč vzdorovat, ne?

Leeteuk fascinovaně sledoval Renovu uvolněnou tvář a rty mu opět jemný zbrázdil úsměv. Znovu ho pohladil po tváři, palcem sklouzl po jeho rtech, nosem něžně sklouzl po jeho čelisti. Cítil, jak na něm Ren leží téměř celou svou vahou a už dlouho mu nebylo takhle dobře. Ren jen spokojeně vrněl, jako šťastné kotě a užíval si každý dotek. Pohledem vyhledal Leeteukovu tvář. Mohl by ho znovu políbit, prolétlo mu hlavou. Hned nato ale zrudnul. Kdy přesně jeho myšlenky nabraly tenhle směr?! Děsilo ho to. A co ho děsilo ještě víc...že mu to vůbec nevadilo.

"T-to je..." hlesl Ren s vytřeštěnýma očima a stiskl Leeteukovu paži, jako by se chtěl ujistit, že neupadne.

"Restaurace." usmál se Leeteuk a táhl Rena dál po mostě směrem k nábřeží. "Nemohl jsem odolat, když jsi říkal, že máš rád lodě." vysvětlil trochu omluvně.

Ren se uchichtl. Až to jeho samotného překvapilo - ale fakt se uchichtl. No jasně. Jak by se taky Leeteukovi mohlo nechtít vařit, že? Mělo mu dojít, že má vedlejší úmysly.

Leeteuk využil toho, že Ren stále ještě svírá jeho paži a sklouzl po jeho té jeho, aby ho mohl chytit za ruku. Neuniklo mu, jak Ren stydlivě uhnul pohledem, ale nevytrhnul se mu - tak to bral jako souhlas.

Ren trochu omámeně následoval Leeteuka a nemohl pohled odtrhnout od nádherné a poměrné velké lodi, ze které - jak pochopil - někdo udělal restauraci. Chytrý nápad. Nevěděl, na co se má soustředit dřív, jestli na to nádheru, sen, který se za chvíli měl stát skutečností a nebo Leeteukův horký dotek, jak svíral jeho ruku. Nemohl se zbavit lehkého nádechu rudé ve tvářích, obzvlášť když vešli do restaurace, která zevnitř působila víc nóbl než zvenku, a Leeteuk ho stále ještě odmítal pustit. Držel ho, i když je číšník vedl ke stolu, na Leeteukovu žádost u okna. Až když si sedali, tak ho pustil a Ren byl v té chvíli už rudý jako rajčátko, díky tomu, jak na ně všichni koukali. Srdce mu několikrát prudce zabušilo strachem. Nezná ho někdo z těch lidí? Neviděl ho někdo venku na ulici? Nebo hůř...není někdo z nich jedním z Renových zákazníků? I kdyby ne, Ren vyčníval jak vzhledem, tak oblečením. Nikdy ho netrápilo, co si o něm lidi myslí. Ale teď to bylo jiné. Teď dělal ostudu Leeteukovi. Leeteukovi, kterého to očividně vůbec nezajímalo a spokojeně listoval jídelním lístkem. Ren ho nervózně napodobil.

Už při prvním pohledu na ceny následoval šok. Fajn, čekal to, ale...i tak...

"Co si dáte k pití?" ozvala se mladá usměvavá číšnice, která se zastavila u jejich stolu.

Leeteuk jí úsměv oplatil. "Pro mě ledový čaj. Broskvový." řekl, než pohlédl na Rena. "Co ty?" zeptal se ho a věnoval mu jeden ze svých něžných pohledů.

Ren zmatkoval, snažil se zachovat klidnou hlavu, ale nešlo to. I pití bylo hrozně drahé. Nejraději by si řekl jen o vodu. Kolik může stát voda z kohoutku? Rozhodně míň než ostatní nápoje. Jenže...to mu Leeteuk nedovolí. Ren by se vsadil, že jen co by objednávku řekl, Leeteuk by ho zastavil a řekl by mu, že si má dát něco normálního... Ale co?! Všechno to bylo drahé. Nechtěl...nechtěl být přítěž...

"To samé." hlesl jen nakonec, protože ho vůbec nenapadalo, co by měl říct.

Dívka si to zapsala a zase odcupitala k dalšímu stolu s tím, že se brzy vrátí pro objednávku jídla. Rena polilo horko. Jídlo bude ještě dražší...

"Copak?" zeptal se starostlivě Leeteuk, který si všiml změny v Renově výrazu.

Ren zarytě mlčel a pohledem propaloval stůl. Nemohl mu přiznat pravdu.

Leeteuk naklonil hlavu ke straně, natáhl k němu ruku a prohrábl mu prsty vlasy, u čehož se Ren neubránil spokojenému vydechnutí a zároveň snaze o zmizení, když přemýšlel, jak se asi musí tvářit ostatní hosté.

"Trápí tě něco?" zeptal se Leeteuk a jeho hlas už byla jen čistá starost.

Ren si povzdychl. To poslední co chtěl, bylo nějaké starosti Leeteukovi vůbec přidělávat.

"Já jen..." hlesl. "...je to hrozně drahé." přiznal barvu šeptem a odmítal se na Leeteuka podívat.

Což se mu moc dlouho nedařilo, když Leeteuk prsty sklouzl až k jeho bradě a donutil ho zvednout hlavu. Vážný výraz v Teukově tváři ho překvapil.

"Pozval jsem tě." řekl vážně, možná trochu naléhavě. "A přestaň už konečně koukat na ty ceny... Já peníze mám. Víc, než bych sám potřeboval."

Ren stáhl hlavu mezi ramena, v očích zoufalý pohled. "Jenže takhle čím dál víc roste ten pomyslný dluh, co u tebe mám...a já ho nemám jak splatit...jedině...jenom..." nedokázal ani doříct větu. Proč se mu najednou ta myšlenka tak příčila? Dělal to běžně. Víc jak rok se tak živil. Tak proč to teď nemohl ani doříct?

Leeteukovu tvář rozjasnila něha, kterou tam ovšem její původce dostal lehce násilnou cestou, protože věděl, jak moc ji teď Ren potřebuje. Jemu samotnému z té myšlenky bylo nevolno.

"To si vážně myslíš, že jsem s tebou jen kvůli tomu?" zeptal se smutným tónem.

"Ne!" vyjekl Ren okamžitě, až příliš hlasitě. "To ne! Já...já...promiň, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo! Já jenom..." koktal, touha nafackovat si byla čím dál větší.

Leeteuk se usmál. "Peníze tě vážně nemusí trápit, Rene."

"Není snadné najít tenhle úhel pohledu." zamumlal, pohled opět sklopený. "A...bojím se si na to zvykat." přiznal ještě tišeji. Kdy začal být tak upřímný?

Leeteuk si slyšitelně povzdychl. "Tak tohle tě trápí?" zeptal se s částečnou úlevou v hlase, že konečně po tolika dnech pochopil, proč se Ren chová tak zdrženlivě, i když se mu vůbec nezamlouvalo. "Rene, prosím, pochop to." upřel na něj prosebný pohled. "Já netvrdím, že spolu budeme navždy nebo nějaké podobné bláboly...ale ať už se stane cokoliv, já prostě nedovolím, abys skončil tam, kde předtím." řekl vážně, odhodlaně.

Renovu tvář zbrázdilo ušklíbnutí plné hořkosti. "A jak to chceš udělat? Práci neseženu. Nemám ani střední školu. Nic neumím. A svět tam venku není tak růžový jako ten tvůj, víš?" řekl poměrně ostře a nenáviděl se za každé slovo. Proč to tu Leeteukovi vyčítá?! Vždyť to nechce! Leeteuk je jediná osoba, která se k němu neotočila zády! A on mu i přes to říká něco takového. Už se zase chová jako nevděčný spratek... Bolest ho zasáhla tlakovou vlnou. Proč od sebe odhání někoho, na kom mu tolik záleží?

"To nevím." připustil Leeteuk, lehce vyvedený z míry Renovým tónem. "Je pravda, že jsem to nikdy nezažil. Ani vědět nemůžu. Ale-... Rene?" zarazil se, když spatřil Renův bolestný výraz a slzy stékající po jeho tvářích. Co se stalo?!

"Promiň." hlesl Ren bolestně. Tak moc se nenáviděl za to co řekl. Ani nechápal, že ho to dohnalo až k slzám. "Já...nechtěl jsem to říct takhle...nemyslel jsem to tak..." pokračoval dál a stíral si slzy.

Tentokrát to nebyl strach, že ho Leeteuk opustí nebo potrestá za jeho drzost. Tentokrát se prostě nenáviděl za to, že je hnusný na jedinou osobu, kterou má. "Promiň..."

"Proboha Rene..." vydechl Leeteuk a ubrouskem ze stolu mu setřel slzy. Uhýbal před ním pohledem. "Přestaň se omlouvat." řekl poměrně přísným tónem. "Vždyť je v pořádku mít vlastní názor. A já ten tvůj respektuji. A sám vím, že nemám nejmenší tušení, jaké to je být tam venku na ulici, máš plné právo na to, zlobit se na mě, když mluvím o něčem, o čem nic nevím." vychrlil ze sebe a opět se narovnal. Na pár vteřin se zamyslel. "Ale jestli tě to tak trápí, mohl bych říct sestře, aby ti sehnala nějakou práci. Má malou firmu...něco s kosmetickými výrobky, nebo tak něco, nikdy jsem se o to příliš nezajímal. Sice bys asi jen třídil někde dokumenty, ale i to-..." zarazil se opět. Nebo lépe řečeno, ten pohled, co na něj Ren upřel, mu sebral veškerý vítr z plachet. Překvapení. Šok. Nadšení. Štěstí. Naděje.

"T-to myslíš vážně?" zeptal se tiše Ren, jako by se bál, že ho zradí vlastní hlas.

"Samozřejmě." usmál se Leeteuk. "O některých věcech se nežertuje. Hned zítra za ní zajdu, bude to bezpečnější, než telefonovat...je těžké se dostat ke slovu, když jí nemůžeš zacpat pusu." zasmál se. "A podle mě bys mohl nastoupit hned. Nejpozději začátkem dalšího měsíce, ale myslím, že to spíš nechá na tom, jak budeš chtít. A pokud tě to tak moc trápí, můžeš mí dávat nějaké to procento na nájem a stravu, aby konečně zmizel ten tvůj pocit viny." plánoval a neubránil se úsměvu, když viděl, jak Renovy oči září čím dál víc. "Co se týče zbytku peněz, budeš potřebovat účet v bance. Tam bychom mohly zajít hned, co to se sestrou dohodnu, co říkáš? A kdyby se něco zvrtlo, budeš mít aspoň jistou práci a nějaké peníze na účtu...a nebudeš muset být tam, kdes byl." dokončil Leeteuk myšlenku.

Ren seděl bez hnutí na židli, očima propaloval stůl, rty se mu lehce chvěly. Leeteuk to nechápal. Je něco špatně? Vždyť...jemu na tom nic špatného nepřipadalo. Naopak. Tak co se děje? Než se ale stihl zeptat, Ren vstal. Dvěma kroky byl vedle nechápavého Leeteuka - oni někam jdou?

"Bude..." zašeptal Ren. "Bude hodně špatné, když tě tady obejmu?" zeptal se tichým, bojácným hláskem.

Vlna něhy zaplavila nepřipraveného Leeteuka jako tsunami a aniž by se obtěžoval odpovědět, zvedl paže a stáhl si Rena na klín. Ten mu okamžitě obmotal ruce kolem krku, obličej skryl do jeho ramene a pevně se k němu přitiskl.

"Děkuju." hlesl a Leeteuk mohl cítit jak se chvěje - Ren pláče? "Děkuju..." zopakoval Ren a přitiskl se k němu ještě pevněji. To, co teď cítil, bylo nepopsatelné. Vlastně poprvé za svůj život mohl vidět svou budoucnost. A nebylo to budoucnost ve chladu a špíně ulice, ani v cizí posteli. Už se tomu nedokázal ubránit, naděje jím prosakovala skrz na skrz a tentokrát...se jí ani nesnažil bránit. Teď tam být mohla. Teď totiž nebyla předzvěstí bolesti.

Cítil na sobě Leeteukovy paže, které se ho snažily uklidnit a on si uvědomil, že se otřásá pláčem. Ani sám nevěděl, proč brečí. Štěstím? Úlevou? Únavou z toho, co bylo? Nevěděl. A v tuhle chvíli mu to bylo jedno.

Ale měl by se vrátit na své místo. Už teď se divil, že je nevyvedli z restaurace. Neměl s podniky tohoto typu žádné zkušenosti, ale na dva tulící se chlapy se nikde netváří moc nadšeně. Trochu se odtáhl a zvedl k Leeteukovi pohled. Až z jeho vytřeštěných očích mu došlo...že se zase usmívá. Pohledem zavadil o odraz v okně a poprvé po kolika letech tak mohl vidět svůj úsměv. Ale i tak mu připadalo...že takhle zářivý ten úsměv ještě nebyl nikdy.

"Děkuju." zopakoval naposledy, než se donutil Leeteuka pustit a zase se vrátil na své místo, přičemž se raději na ostatní hosty ani nedíval.

"Pro tebe vše, co je v mých silách." řekl Leeteuk s úsměvem. Šťastný. I to, co v mých silách není, dodal v duchu.

Ren uhnul pohledem, ale úsměv z jeho rtů nezmizel. Pohled mu padl na jídelní lístek.

"Uhn..." udělal vyhýbavě.

"Copak?" zeptal se Leeteuk a jeho hlas opět přetékal něhou.

"Já jen...nebude ti vadit, když si dám zase to, co ty? Polovina jídel ani nevím, co znamená..." přiznal a doufal, že to, že nechce vidět ty ceny, na tom má taky svůj podíl, Leeteuk neodhadne.

"Samozřejmě, že nevadilo." zasmál se Leeteuk. "Ehm...ale to bych měl asi teda něco vybrat." dodal se smíchem a začal projíždět jídla. Což bylo právě včas, protože slečna se tam objevila během minuty. Leeteukovi bylo jasné, že by přišla už dřív, ale nechtěla přijít v nevhodnou chvíli.

"Máte vybráno?" zeptala se opět mile, jako by nic neviděla, zatímco pokládala na stůl pití.

"Ano." přikývl Leeteuk. "Dvakrát sto dvacet dvojku. A máte nějaké dezerty? Bude to chtít i něco sladkého." řekl a hodil zasvěcený pohled po Renovi, jemuž se v očích zračilo pobavení. Jak moc ho Leeteuk zná...

"Ve speciálním menu, přinesu vám zvlášť lístek. Budete ho chtít ihned?"

"Ne, stačí až po jídle." řekl Leeteuk, čím ukončil konverzaci.

Když žena zmizela, opět upřel pohled na Rena, v jeho očích jiskřilo. "Než nám to uvaří...co takhle si trochu prohlédnout loď?" zeptal se nevinně.

Renova spodní čelist poklesla, v očích čiré nadšení...a poprvé, co ho Leeteuk viděl, vypadal na svůj věk. Dítě. "To se smí?" zašeptal, jako by se chystali provést něco nezákonného.

"No jasně." zasmál se Leeteuk. "Je to také částečně hotel. Můžeme tady i přespat, pokud se chceš zkusit, jak to v noci houpe." dodal a čekal stejnou reakci.

Ren ovšem zvážněl a pohledem zatěkal postele, než se opět podíval na Leeteuka. "Ne... To ne."

Leeteuk pozvedl obočí. "Rene, pokud zase myslíš na ceny, tak-"

"O to nejde." přerušil ho Ren, i když si byl jistý, že jedna noc tu musí stát víc, než půlka jídelního lístku dohromady. Skousl si spodní ret. Jak...jak Leeteukovi vysvětlit, že už má dost probouzení se na cizích místech? V cizích postelích? "Já..." hlesl. "Chtěl bych...se vrátit domů." vypadlo z něj a jeho samotného výběr jeho slov překvapil. Odkdy považuje Teukův domov i za svůj...?

Domů. Leeteuk měl pocit, že teď se rozbrečí on. Ren vážně řekl...domů? A ještě se s tím slovem tak pomazlil...

Jeho překvapení roztálo v tom nejkrásnějším úsměvu, jaký se mu podařilo vykouzlit. "Samozřejmě."

 


Komentáře

1 Siw. Siw. | Web | 16. ledna 2013 v 12:10 | Reagovat

Božínku to bylo to nejsladší co jsem kdy četla, Konečně se Ren usmívá, to je SENZAČNÍ!
Miluju tuhle povídku!

2 katka katka | 16. ledna 2013 v 15:37 | Reagovat

to je skvělé že by konečně uvěřil na lásku

3 katka katka | 16. ledna 2013 v 15:37 | Reagovat

to je skvělé že by konečně uvěřil na lásku

4 Barica Barica | Web | 16. ledna 2013 v 16:21 | Reagovat

Achjo... Nechte toho, lidičky, než se rozpustím... :D *už tak nebezpečně vysoká hladina cukru je ještě vyšší*

5 cHloe cHloe | E-mail | 16. ledna 2013 v 17:23 | Reagovat

Milujem to! <3
krásne, dokonalé, geniálne, úžasne roztomilé :)

6 Hatachi Hatachi | 16. ledna 2013 v 17:40 | Reagovat

Konečně se Ren začal usmívat a už není tak vyplašený,jak byl na začátku.
A konečně už někam patří...svůj nový domov a hlavně nesobeckou lásku našel u Leeteuka. Ale i Teukie po Renovo boku pookřál...
Moc se těšim na další skvělý díl téhle úžasné povídky...

7 Katy-chan Katy-chan | Web | 16. ledna 2013 v 22:02 | Reagovat

Bože to bylo sladké!!!!
*sype se jí cukr z uší*
Celou dobu jsem nevědela jestli se culit na monitor jako blbeček a nebo plakat štěstím...
Ti dva jsou spolu tááák rozkošní!!!
Těším se na pokráčko!!

8 Martyn Martyn | E-mail | 17. ledna 2013 v 13:51 | Reagovat

áááá konečně jsem se dočkala a stálo to za to!!! bylo to tak roztomiloučký a hezoučký jako vždycky... a jestli Reník dostane práci a bude snad ještě šťastnější asi se rozpustím...

9 Saia Saia | 17. ledna 2013 v 17:18 | Reagovat

Je pekné,že mu Teuk nesľubuje možno nesplnitelné,a dáva mu možnosť postaviť sa na vlastné nohy a nemusieť si vyčítať,že sa živí vlastným telom.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama