Hořkosladké || 8. díl

20. listopadu 2012 v 11:00 | Kami |  Hořkosladké



Šli domů. Pomalu, líně. Leeteuk pozoroval Renův výraz a měl sto chutí si nafackovat. Tohle neměl dovolit. Mělo mu...mělo mu to dojít. Že si to Ren automaticky spojí s tím, co se stalo jejich první noc. Jiné vysvětlení jeho chování totiž nenacházel. Neměl ho políbit. V mysli se mu to opět promítlo...horké rty, sametově hebký jazýček, Renův smích... Tak počkat. On ho přeci nepolíbil. Ren políbil jeho a -

Ne. Prostě to neměl dovolit. Tiše si povzdychl. Je jedno, kdo to začal, on to měl skončit. A to neudělal. Tak moc křehká důvěra mezi nimi byla...je teď pryč? Netušil. Ren nemluvil. Což vlastně nebylo nic neobvyklého...a Leeteuk ho protentokrát nechával mlčet. Nehodlal to podělat ještě víc. Když on fakt myslel...Ren vypadal, že by chtěl...ale... Ne. Prostě ne. Ren je pořád zraněný. Ne na těle, na duši. Pořád ho to bolí. A Leeteuk to musí respektovat. Chce to prostě čas.

Ren se mlčky brouzdal sněhem. Ten pocit znechucení ještě neodezněl, ale už to nebylo tak zlé. Nesnášel se. Nesnášel ty protichůdné pocity, co se s ním hrály jako s loutkou. Když ho Leeteuk hodil do toho sněhu, všechno bylo v pořádku. Všechno bylo nádherné. A pak přišly vzpomínky. Temnota ho opět vtáhla zpět do své náruče a všechno...zmizelo. Jen ty zlověstné pohledy zůstaly, to opovržení, které musel pociťovat celý život. A hlasy, co mu připomínaly, kým je. A kým nikdy nebude.

Po očku sledoval Leeteuka, který od té doby nepromluvil. Ren mu za to byl vděčný, ale...bylo to zvláštní. Leeteuk obvykle mluvil. Hodně. Většinou až příliš, Ren byl nervózní z jeho otázek, zmatený z jeho myšlenkových pochodů a často také vyděšený z jeho nápadů. Ale teď bylo ticho. Přikrčil se. Zlobí se na něj moc? Co si o něm teď asi myslí? Vždyť Ren po něm jednoduše vyjel. A na to jsou jen dvě možné reakce. Buď je naštvaný a nebo se na něj po příchodu domů vrhne. Ren cítil, jak mu z tváře mizí barva. Ani jedna možnost se mu nelíbila. Přijal fakt, že si z něj Leeteuk z nějakého jemu neznámého důvodu udělal podnájemníka. Ale když teď čím dál víc zjišťuje, co je Ren zač...zůstane pořád tak tolerantní? Nepřemýšlí právě teď, jak se ho zbavit?

Ta druhá možnost...byla rozhodně přijatelnější než promrzlá ulice, ale také se mu nelíbila. Chtěl ho. Chtěl ho moc. Ale ta představa...když už jen z jednoho pitomého polibku se cítil znechucený...jak by po tom dopadl, kdyby spolu něco měli? Kdyby opět cítil po celém těle něčí doteky, rty násilně se dobývající do těch jeho -

Zarazil se. Vždyť je to Leeteuk. Leeteuk, co ho krmil polévkou, když nemohl zvednout ruce. Leeteuk, co ho objímal, když se bál zlých snů. Leeteuk, co ho nenechal umřít hladem a zimou. Leeteuk, kterému záleželo na tom, co cítí. Tak proč o něm najednou uvažuje jako o jednom z nich? Nikdy by mu neublížil. Alespoň ne takhle. A i když si sám nebyl jistý, kde se v něm ta jistota brala...věděl, že ho Leeteuk nevyhodí. Nebude se zlobit. Vždyť Leeteuk to snad ani neuměl.

Z myšlenek ho vytrhnul pevný stisk na jeho paži. Zmateně vzhlédl k Leeteukovi, který upíral soustředěný pohled někam mezi popelnice. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že ho Leeteuk asi nechytá jenom tak. Zvědavě se natáhl - a uviděl špinavého vychrtlého psa, co je pozoroval od pytlů s odpadky a skrze pysky poodhalujcích žluté zuby vycházelo výhružné vrčení. Renovi po zádech přeběhl mráz. Jak už dřív říkal, měl zvířata rád...ale těch, co mu mohly ublížit, se bál. Obzvlášť divokých psů, se kterýma se několikrát popral o kus jídla...a nikdy nevyhrál. Ale ty ledové drápky, co se mu zarývaly do páteře a způsobovaly nepříjemný mráz, co mu přebíhal po zádech, nebyly způsobeny jen strachem. Poprvé...poprvé to teď viděl z druhé strany. Je tohle to, jak ostatní viděli dřív jeho? Špinavý, otrhaný, nebezpečný...zbytečný? Jen temná postava mezi pytli s odpadky? Chytla nějaká máma své dítě pevně za paži, když viděla Rena, jak se v zimě ve zmrzlých odpadcích snaží najít něco k jídlu?

Lítost. To bylo to, co se rozlévalo Renovým tělem. Lítost k tomu stvoření, co tu mrzlo, mělo hlad a...nechtělo ublížit. Jen se bránit. Lítost nad vlastním životem. Lítost nad všemi, co nikdy nepotkali někoho jako je Leeteuk.

"Pojď." vybídl Leeteuk Rena, zatímco ho systematicky schovával za sebe. Ten čokl se mu nelíbil, nejspíš byl něčím nakažený a on nechtěl riskovat, že se Renovi něco stane. Člověk nikdy nevěděl, co tahle zvířata udělají. Byli už jen kousek od bytu... Leeteuk se zhluboka nadechl. Jo, to se zvládne.

Ren se nechal zatlačit za Leeteukova záda, moc nepobíral situaci. To...to ho Leeteuk skutečně chrání před potenciálním nebezpečím? Občas si fakt není jistý, jestli si Leeteuk nemyslí, že je jeho máma. Ale vždyť ten pes není nebezpečný, copak to Leeteuk nevidí? Má jen strach. A hlad. Chce jenom...přežít. Ne, Leeteuk to nevidí. Ani nemůže. Nikdy takhle nežil. Netuší, co ten tvor cítí. Ren sklopil hlavu a další střípek lítosti se zabodl do jeho srdce. Nikdo netuší, co oni cítí.


Ren přešlápl ve dveřích do kuchyně, v zimní bundě mu bylo nepříjemné horko. Ale on se ještě nechtěl svlékat. Nemohl. Musel...ještě něco zařídit. A kdyby bundu sundal, už by se k tomu neodhodlal.

Bojácně pozoroval Leeteuka, co kmital po kuchyni a něco si tiše broukal. Chystal na linku zeleninu a maso, zatímco ze skříňky vyndával velkou pánev. Musí se ho zeptat. Ale...jak začít? Opět ten kámen úrazu. Otázky. Říct, že něco chce. Neuměl to. Neměl se to jak naučit. Jak se to taky měl naučit, když to nikoho nezajímalo? Nikdo se nestaral, o to, co Ren chce. Takže nikdy nebylo potřeba se ptát.

"L-Leeteuku?" knikl tiše a na jednu stranu doufal, že ho Teuk neslyšel. Pak by se tomu možná i ještě vyhnul. Co vlastně nechtěl... Zase ten nepříjemný schizofrenní pocit.

Leeteuk se lehce pousmál a otočil se k Renovi. "Ano?" zeptal se s laskavým výrazem v očích. Celou dobu čekal, kdy se Ren ozve. Přímo z něj sálala touha na něco se zeptat...ale Leeteuk mu to nehodlal usnadňovat. Ren si musí začít zvykat. Tak prostě čekal.

Ren se zhluboka nadechl a zabodl pohled do podlahy. Už zjistil, že se pak mluví jednodušeji. "J-já...n-no...víš ten pes..." dostával ze sebe. Leeteuk při té zmínce nakrčil obočí. Co se psem? "Nemohl...nemohl b-bych mu tam...d-donést...něco k jídlu?" vymáčkl ze sebe Ren rozklepaně a bojácně pozvedl pohled, aby zjistil, jak se Leeteuk tváří.

Leeteuk se mračil. Ren cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Ne, Leeteuk se neměl mračit. Proč je dneska všechno špatně? Leeteuk se měl usmát a kladně odpovědět. Neměl se mračit. Neměl se zlobit... Proč? Ren několikrát zamrkal a natiskl se ke stěně, aby potlačil touhu utéct. Proč se neusměje?

"To není dobrý nápad." promluvil Leeteuk nesouhlasným tónem. Vůbec se mu nelíbilo, že by se Ren měl k té potvoře přibližovat. Navíc byl vždycky proti krmení toulavých zvířat...akorát se tam pak usadila, ochcávala auta a trhala pytle se smetím, takže odpadky byly po celé ulici. Leeteuk byl mírumilovný tvor, ale tyhle potvory by střílel.

"P-proč?" odvážil se zeptat Ren. Potřeboval to slyšet. Nechápal, proč by Leeteukovi mělo vadit něco takového. Vždyť...co mu udělá trocha přebytečného jídla, co by stejně vyhodil? Potřeboval vědět, proč se mračí. Potřeboval vědět, kam zmizel jeho úsměv. Nelíbilo se mu to.

"Je to nebezpečné." vysvětlil Leeteuk. Pak jeho hlas o něco zhrubl. "A navíc z toho nikdy nevznikne nic dobrého. Dáš tomu nažrat a už to neodejde."

Ren si ta slova musel několikrát přehrát v hlavě, než pochopil jejich význam. A taky než mu uvěřil. Jeho zornice se samovolně rozšiřovaly, spodní čelist o pár centimetrů klesla. Neviditelná ruka svírala jeho vnitřnosti v drtivém stisknu, zatímco srdce bušilo jak pominuté a způsobovalo nepříjemné hučení v uších. Tohle Leeteuk neřekl. Nemohl. Zašmátral rukou za sebou, aby našel nějakou pevnou oporu, a pevně v dlani sevřel futro dveří. Cítil, jak ho pálí oči, které se postupně plnily slzami. Tohle neřekl. Prostě nemohl. Svět se lámal na střepy a padal do prázdnoty. Bolelo to. Tak šíleně moc... Proč to říkal?!

"Jako já?" hlesl a hlas se mu zlomil.

Už se mu nepovedlo zadržet slzy, které si razily cestičky po jeho tvářích. Tak takhle ho Leeteuk bere? Tohle si myslí? Vždyť on a ten pes...jaký je mezi nimi rozdíl?! Jsou stejní...tak zatraceně stejní... Proto mu Ren taky chtěl donést to jídlo. Ale nemyslel si...nenapadlo by ho...že Leeteuk...jeho Leeteuk... Těžce polkl, aby potlačil vzlyk.

Leeteuk vytřeštil oči. Ale vždyť tak to nemyslel! Ren je úplně něco jiného! Je to člověk a...a... Leeteuk si měl sto chutí jednu vrazit. Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a ihned stiskl Renovu tvář v dlaních, aby mohl palci setřít slzy, co má stékaly po tvářích. Ren zavřel oči. Leeteukovo srdce vynechalo úder. To se na mě ani nepodíváš, štěňátko?

"Rene...neplač...tak jsem to přece vůbec nemyslel..." šeptal, zatímco se na něj celým tělem tiskl, jako by s ním chtěl splynout. Cítil, jak se Ren třese. Trpěl. Kvůli Leeteukovi. A Leeteuk to věděl.

"Jsme stejní..."vzlykl Ren. "...dal jsi mi najíst a já zůstal..." linulo se z jeho rtů, aniž by sám chtěl. Nechtěl. Nechtěl říct nic, chtěl se zahrabat do sněhu a už odtamtud nevylézt. Tak hrozně moc to bolelo. Jak moc můžou zranit jedna slova? Nejsou to nože, neměly by umět řezat. Ale když je řekne špatná osoba... Z Renova hrdla se vydral další vzlyk. Bolelo to o to víc, že to byl právě Leeteuk.

"Dáš tomu nažrat a už to neodejde."

Ren se přikrčil ještě víc. Chtěl prostě jen zmizet.

"No tak, Rene..." pokračoval zoufale Leeteuk, jednou dlaní vjel do jeho vlasů, zatímco druhou nepřestával stírat jeho slzy. "Nemyslel jsem to tak...promiň...promiň, že to tak vyznělo...omlouvám se, upřímně se ti omlouvám, nic z toho jsem nechtěl...prosím...podívej se na mě aspoň."

Zoufalství v Leeteukově hlase donutilo Rena otevřít oči. A stejné zoufalství v jeho pohledu ho donutilo oči zase zavřít. Slzy nepřestávaly téct z jeho očí, ale bolest podezřele polevila. A Ren si totálně zděšeně uvědomil, že mu věří. Důvěřuje mu - ačkoli se zapřísáhl, že k tomu nikdy nedojde. Věří mu. Leeteuk tím nemyslel jeho. Jen...má prostě až moc slušnosti, než aby ho vůbec napadlo Rena srovnávat se psem. Vůbec ho to nenapadlo...

Měl by něco říct. Cítil téměř hmatatelně zoufalý pohled, kterým ho Leeteuk ještě pořád častoval, přestože slzy už přestaly téct. Je ale těžké něco říct, když máte ještě stále stažené hrdlo, div se nedusíte.

"Hn..." udělal jen neurčitě, nechtěl, aby se mu hlas znovu zlomil. Nesnášel tu přecitlivělost, která se ho poslední týdny držela jako klíště. Co potkal Leeteuka...nedokázal si některé věci nepouštět k tělu. Občas se mu stýskalo po těch dnech naprosté apatie...

"Mám tu nějaké zbytky od včerejší večeře, chceš mu to tam vzít?" chytal se ihned Leeteuk záchranného lana. Cokoliv, jen aby Ren neplakal. Jen okrajově si uvědomoval, že ho chlapec má naprosto ve své moci.

Ren vytřeštil oči a horlivě přikývl. Leeteuk...mu pro toho psa vážně něco dá? I po tom, co řekl? Po tom, co si myslí? Dá mu jídlo pro psa, jen aby Ren měl radost? Jen proto...že to Ren chtěl? Přestože s tím sám nesouhlasí? Bolest byla pryč v mrknutí oka a nahradil ji podivný hřejivý pocit, který se rozléval po celém těle, ačkoli se Renovi jeho přítomnost dvakrát nezamlouvala. Až moc se mu líbil. A on si nebyl jistý, jestli to je správně nebo špatně.

Leeteuk se od něj odtáhl a otevřel lednici, odkud vyndal několik krabiček. Vždycky zbytky skladuje tam a pak to vyhazuje najednou, nemá rád, když se mu to kazí v koši. Chvíli přemítal jak to udělat, ale nakonec to prostě sesypal do igelitového sáčku, tomu čoklovi je určitě jedno, jestli se mu to do sebe promíchá nebo ne. Udělal na sáčku uzel a podával ho Renovi, který ho pořád od stěny pozoroval vytřeštěnýma uslzenýma kukadlama. Jeho pohled zjihl. Ne, Ren už kvůli němu nikdy nesmí brečet. Na to...na to ho moc miluje.

"Ale nechoď k němu moc blízko, ano?" zeptal se starostlivě. Původně se chtěl zeptat "Mám jít s tebou?", ale nic se nemá přehánět. Nechtěl, aby se Ren jeho přehnanou starost vykládal jako nedůvěru.

"Uhn." přikývl Ren rozzářeně, což Leeteuka donutilo až k lehkému úsměvu. Dřív, než se nadál, byl Ren i se sáčkem pryč. Jen zakroutil hlavou a vrátil se k vaření. Ve chvílích jako jsou tyhle mu Ren opravdu připomínal malé dítě...kterým nikdy nebyl. Leeteuk se zamračil. Opět mu to připomnělo, jak mladý Ren vlastně je. A pozítří má narozeniny. Bude muset sehnat dort. Čokoládový, jak jinak. A taky to bude chtít dárek. A svíčky. Leeteuk pochyboval, že Ren kdy měl možnost oslavit narozeniny. Bude to muset dohnat. V očích mu zaplály plamínky. Ale ten dárek, co vymyslel... (bez nějaké přehnané sebechvály) ...líbil se mu. Hodně.

Zastavil se pohledem u okna a chvíli váhal, jestli se nemá podívat...ale nakonec to neudělal. Renovi důvěřuje. Zvládne to. Tak jen sledoval sněhové vločky, co se opět snášely z nebe. Za poslední dva týdny napadlo velké množství sněhu. Leeteukovi přeběhl po zádech mráz. Potkal Rena právě včas.


Ren se opíral o skříňku, srdíčko mu bušilo jak pominuté. Ohromeně pozoroval vanu plnou horké vody, pokrytou silnou vrstvou pěny. Snažil se pociťovat nějakou zdrženlivost, ale každá buňka jeho kůže se tetelila jen při myšlence na ten pocit tepla... Vždycky to miloval. A navíc pro člověka, co tak často mrznul, je představa naprostého tepla něčím...nadpozemským.

Když se vrátil domů, cítil se tak nějak...nijak. Myslel si, že mu bude líp, že ho naplní jakýsi dobrý pocit z toho, že pomohl někomu, jako je on sám...ale necítil nic. Prostě vysypal jídlo několik metrů od psa, protože se bál přiblížit a odešel. Žádné zvláštní emoce.

...a pak ho ve dveřích odchytil Leeteuk s tím, že mu napustil vanu, aby se zahřál.

Povzdychl si. Některé věci ho stále nutily chovat se jako děcko. Položil na skříňku kupičku oblečení, kterou si instinktivně zakrýval intimní partie a zabloudil pohledem k zrcadlu. Zkoumavě pozoroval své nahé tělo a neubránil se slabému škubnutí rtů, co mělo nejspíš symbolizovat úsměv. Poprvé za kolik let se mu nehnusil vlastní odraz. Což bylo zvláštní, vzhledem k událostem posledních dvou dnů...nejdřív ta nešťastná televize, pak ten polibek... Ale nevypadal tak hrozně. Už to samo o sobě nutilo jeho srdíčko radostně třepetat. Ne nadarmo psychologové říkají, že nejsilnější lidská potřeba je potřeba estetická. Byl čistý. Vlasy nebyly mastné ani podivně křehké, pořádnou stravou získaly na pevnosti a lesku. Ani jeho žebra už nevystupovala zpod nezdravě bledé kůže tak okatě jako dřív. A především...jeho tělo nebylo pošpiněné cizími nechtěnými doteky. A to všechno...díky Leeteukovi.

Ren by tam vydržel stát mnohem déle, ale stydla mu voda a to on nemohl dopustit. Opět se vrátil pohledem k vaně, kterou do této doby jen toužebně obcházel a několika drobnými krůčky se dostal až k ní. S hlubokým nádechem ponořil jednu nohu do horké vody, která mu sahala až ke kolenu. Syčivě se nadechl, když horkost dolehla na jeho kůži ze všech stran a donutila ho slastně přivřít oči. Už bez dalšího váhání vlezl do vody celý a natáhl se do vany tak, že mu z pěny koukala jen blonďatá hlavička. Voda ho pálila na kůži, rozechvívala ji a donutila ho k dalšímu spokojenému výdechu. A poprvé za několik let propadl do stavu, kdy mu bylo naprosto jedno, co bude zítra. Nic nebylo důležitější, než to dokonalé teď, kdy se tu mohl ráchat jako malé dítě a Leeteuk o několik metrů dál dělal výbornou večeři. Svět byl zase jednou fajn.


Ren vylezl z koupelny, z vlásků mu stále ještě kapala voda. Miloval ten pocit naprosté čistoty, kdy ještě kůže byla stále podrážděná horkou vodou a všude byla cítit pára. Bytem se rozléhala vůně smaženého masa, až se Renovi v puse začínaly sbíhat sliny. Opět chvíle, kdy si připadal jako pes. Ale nevadilo mu to. Měl až nepříjemné nutkání zase se usmívat, i když mu zatím odolával. Teď si dá skvělou večeři, možná pak dostane i něco čokoládového coby moučník a pak bude usínat v Leeteukově náruči a -

Jeho myšlenky přetrhlo ostré drnčení zvonku, až leknutím nadskočil. To bylo poprvé, co tu zvonek slyšel. Od jeho...nastěhování? tady Leeteuk neměl ještě žádnou návštěvu. Srdce se mu prudce rozbušilo v neblahé předtuše. Když byl jen s Leeteukem, bylo to v pořádku. Ale teď ho svíral strach z neznáma. Ale...Leeteuk by se nepřátelil se špatnými lidmi, ne? Bude to v pořádku. Nikdo mu neublíží. Leeteuk to nedovolí. Po zádech mu přebíhal nepříjemný mráz. Co když...bude překážet? Neměl by si zalézt do ložnice? Nechtěl Leeteukovi způsobit žádné nepříjemnosti, ani ho dostat do trapné situace. Co když...co když se za něj bude Leeteuk stydět?

"Rene?" ozval se hlas z kuchyně a přetrhal jeho myšlenkové pochody. "Mohl bys jít prosím otevřít? Nemůžu teď od vaření."

Nebo taky ne, pomyslil si Ren a podivná tíha spadla z jeho srdce. Kdoví proč ho možnost, že by se za něj Leeteuk styděl, podivně tlačila v hrudi a způsobovala nepříjemné mrazení.

Ren se zhluboka nadechl a překonal tu krátkou vzdálenost, co ho oddělovala od domovních dveří. Prostě jen otevře. Co má být? Leeteuk mu řekl, aby zůstal. Tak tu teď taky bydlí, ne? Nemá důvod být nervózní. A fakt...že byl poslední dobrou až podezřele šťastný...a že se má určitě něco podělat...s tím rozhodně neměl co dělat. Natáhl ruku po klice, snažil se ignorovat, jak moc se mu třese. Další hluboký nádech. A pak, dřív než si to stihl rozmyslet, prostě kliku stiskl a otevřel.

Pohled mu padl na černovlasého mladíka se znuděným výrazem. Ren nechápal proč, ale měl tendenci couvnout. Už od pohledu se mu ten člověk nelíbil. Obzvlášť, když do něj zabodnul své tmavě hnědé oči a podezřívavě si ho měřil. Ren se cítil, jako by byl přistižený při něčem nedovoleném, celá tahle situace byla špatně a on nechápal proč. Proč je sakra tak nejistý?!

"P-přejete si?" zeptal se a snažil se uklidnit rozechvělý hlas.

Černovlasý muž, který asi na Renovi, dle jeho úšklebku, nenašel nic extra, jen pohodil vlasy a nakoukl přes Rena do bytu.

"Jsem Leeteukův přítel." pronesl hladkým hlasem s lehkým arogantním podtónem. "Je tady?"

Ren na něj zíral jako na zjevení, neschopný slova. Jako by mu někdo vrazil facku. Cítil, jak je jeho dýchání čím dál mělčí, kolena se mu roztřásla, v hlavě mu opět začínalo hučet. Dneska už podruhé, ale tentokrát mnohem hlasitěji. Leeteukův přítel. Ta dvě obyčejná slova se mu opakovala v hlavě pořád dokola. Leeteuk má přítele. Jeho mysl pomalu zahalovala mlha, emoce ustupovaly do pozadí. Tohle nemohla být pravda. Ren...není zbytečný, nemůže tu jenom překážet... To, co Leeteuk dělal nemohl být jen projev jeho dobré povahy... Musí mu na Renovi záležet. Ren sice neznal jediný důvod, ale prostě musí. Odmítal si vůbec připustit, že by... že by...

Ne. Tohle prostě nebere. Mužův nevrlý výraz ho dlouho nenechal utápět se v myšlenkách.

"Je v kuchyni." hlesl prázdným hlasem. "Mám ho zavolat?"

"Ne, díky, trefím." prohodil muž a prosmýkl se kolem Rena, který zůstal němě zírat na večerní chodbu. Pořád si to odmítal připustit. Zoufale se zahalil do té mlhy obklopující jeho mysl, do sladkého ničeho, které provázelo odmítnutí reality. Ne, tohle prostě nemohla být pravda. Leeteuk...Leeteuk byl jeho.

Otočil se. Nelíbila se mu představa, že by měl být Teuk s tím mužem sám. Vůbec se mu nelíbila. Zabouchl dveře a rychlým krokem mířil v zádech neznámého do kuchyně. Kdyby už nic jiného...chtěl, aby Leeteuk viděl jeho ublížený výraz, chtěl, aby Leeteuk viděl bolest v jeho očích. Ne, nechtěl, aby měl výčitky. Ale byl to jediný způsob...jak mu mohl říct co cítí. Co cítí...k němu. I když sám nevěděl, jestli chce scénu v kuchyni vidět. I přesto tam ale proklouzl hned za mužem, bez ohledu na to, jak nezdvořilé to je.

"Leeteuku!" rozzářil hned ve dveřích do kuchyně tvář neznámého úsměv. "Tak moc se mi stýskalo..."

Ren polkl. Tohle...tohle vážně nechtěl vidět. Proč sem vlastně chodil? Co si myslel?! Nechtěl vidět, jak se mu bortí iluze. Nechtěl vidět, jak se mu Leeteuk vrhne kolem krku a -

Renovo srdíčko poskočilo a dech se mu zadrhnul v hrdle, ale z úplně jiné příčiny, než očekával. Ten Leeteukův výraz, když se otočil čelem k návštěvě...ta nepopsatelná zlost, co křivila jeho krásnou tvář... Ren o krok couvl a opět se natiskl ke zdi. Nelíbilo se mu, když se Leeteuk tvářil takhle.

Leeteukovy oči hořely hněvem, svaly v těle napnuté jako šelma přes skokem, zatímco v ruce křečovitě svíral držadlo pánve, kterou nejspíš právě sundal z plotny.

"Eunhyuku?" procedil Leeteuk skrze zaťaté zuby. "Co...co tady děláš?"

Neznámý se vesele zasmál a trochu se zhoupl, jako by chtěl vyjít Leeteukovi vstříc, ovšem Teukův výraz ho donutil si to rozmyslet. "To ani nemůžu navštívit svého přítele? Odjel jsi tak rychle...a bez rozloučení..." dodal ublíženě.

Leeteukovi přeběhl přes tvář ohromený výraz. "A to jsem k tomu neměl důvod?"

"Teukie, vždyť jsem se ti omluvil." zaskučel Eunhyuk. "A tys mi neodepsal ani na jednu smsku, ani telefon jsi mi nebral..."

"Eunhyuku..." prodralo se znovu skrze Teukovy zuby, o něco zlostněji než předtím.

"Za tohle jsem vážně nemohl, pilo se...a...a...nevěděl jsem, co dělám, nikdo to nevěděl! Už to neudělám...slibuju. Vážně...hrozně toho lituju..."

"To už jsem několikrát slyšel." zavrčel Leeteuk. Nechápal, proč se s ním vůbec vybavuje. Stejně jako nechápal, co tady dělá. To jel takovou dálku jen proto, aby tu udělal scénu? Hyuk je uzavřená kapitola. Jediné pozitivum, které zpětně viděl na jejich vztahu, bylo, že když zdrhal od Eunhyuka, potkal ve vlaku Rena.

"Ale notak, Leeteukie, vždyť víš, že tě miluju." usmál se černovlásek a postoupil o něco blíž k Leeteukovi.

Renovi, který celou situaci z povzdálí sledoval, přeběhl po zádech mráz, když po těchto slovech viděl Leeteukův rozzuřený výraz, ještě temnější, než ty předchozí.

"Vypadni, Hyuku..." zasyčel jen Leeteuk. "Ještě kvůli tobě připálím večeři."

"Nikam nejdu, nenechám tě znovu odejít." řekl vzdorně Hyuk a svůdně zamrkal.

"To tys zničil náš vztah."

"Leeteuku -"

"Podvedl jsi mě. Několikrát. To ti na mě asi fakt musí záležet, co?!"

"Nechtěl jsem -"

"Jo tak ty jsi nechtěl!" přerušil ho znovu Teuk.

"Prosím, dej mi ještě šanci." nevzdával to Hyuk.

"Vypadni."

"Ne."

"Dělej!" zařval už Teuk, načež jeho výraz zkrotl a omluvně se podíval na Rena...až moc si uvědomoval, že ho chlapec celou dobu pozoruje a snažil se krotit, ale tohle prostě nešlo. To ovšem přesunula na Rena i Hyukovu pozornost.

"Jo aha." prohodil sarkasticky, jako by to všechno vysvětlovalo, veškerá zamilovanost, se kterou se do teď snažil působit byla pryč v mrknutí oka. "Tak ty už sis našel náhradu, hm? Tos teda dlouho nečekal."

Ren akorát třeštil oči, pod tíhou situace nebyl schopný vydat hlásku. Vůbec se mu to nelíbilo...nelíbilo se mu, že Leeteuk křičel...nelíbilo se mu, že se pozornost přenesla na něj...chtěl utéct...někam daleko...do bezpečí...

Leeteuk se tak třásl zlostí, že se divil, že obsah pánve sám ještě nevypochodoval na podlahu. Nechápal, jak do tohohle člověka mohl být dva roky tak bláznivě zamilovaný.

"Nech ho na pokoji." zasyčel nebezpečně.

"To bych do tebe neřekl." prohodil s výsměchem Eunhyuk. "Mě vyčítáš nevěru a sám skočíš po první kurvičce, co ti zkříží cestu?"

Kuchyní se rozlehla ohlušující rána, Leeteukova ramena se prudce nadzvedávala ve zlostném oddechování. Eunhyuk třeštil oči a těkal očima po svém ex-příteli, jako by nechápal, co se vlastně stalo. S němým zděšením se ohlédl na stěnu za sebou, jen asi půl metru vedle jeho hlavy, kam před několika sekundami přistála rozžhavená pánev i s veškerým jejím obsahem. Srdce mu bušilo v uších, jak mu docházelo...že to po něm Leeteuk vážně hodil.

Teuk nechápal co to do něj vjelo...ale on prostě nemohl skousnout, že někdo takhle uráží Rena. Jeho Rena. Ren -

Jako by mu až teď znovu došla přítomnost chlapce. Ren byl namáčknutý v rohu kuchyně, krčil se na zemi u zdi a dlaněmi si zakrýval obličej. Leeteuka bodlo v hrudi. Tak tohle podělal.

"Vypadni, Hyuku." řekl hlasem stále se ještě třesoucím zlostí, aniž by se na něj znovu podíval.

Vytřeštěný Hyuk se už neodvážil protestovat, naposledy sjel pohledem mastný flek na stěně, než se obrátil a zamířil rovnou ke dveřím. Tak tohle bylo uzavřené. Leeteuk...má očividně jasno, co chce. Skrze rty mu unikl povzdech. On...ho vážně chtěl zpátky. Záleželo mu na něm. I když to moc nedával najevo...to je pravda no. Ale kdyby ho nechtěl zpátky, tak za ním nejezdí ne? Naposledy se ohlédl. Teď ale bude vážně lepší zmizet. A doufat, že jestli ještě někdy Leeteuka potká, nebude mít po ruce pánev. Rty mu zkroutil lehký úsměv. Aspoň...že je šťastný. Ihned ale úsměv zase skryl za arogantním úšklebkem a praštil za sebou dveřmi.

Ren se krčil a snažil se dělat, že neexistuje. Strach naprosto pohltil jeho tělo, přestože zlost ani rány nebyly mířeny na něj. Ale když Teuk hodil tou pánví...

Zhluboka oddechoval. Hlavně se uklidnit. Což se snadněji řeklo, než udělalo. Před očima stále viděl ten Leeteukův zlostný výraz...výraz, který ovšem nepatřil jemu. Pořád nemohl utišit své srdíčko, které bilo splašeně jako křídla uvězněného ptáčka. Tady...tady se zatraceně spletl, když si myslel, že se Leeteuk umí jen usmívat. Umí i zuřit. A to pořádně. Nekontrolovatelně...jako všichni ostatní. Umí ubližovat. Dech mu syčivě unikal skrze rty, do očí se mu opět hrnuly slzy. Tlak na hrudi byl čím dál silnější. Nechtěl...nechtěl, aby tohle byla pravda...

"Rene, neplakej." rozlehl se mu najednou hlavou hlas a na spodní straně víček spatřil tu důvěrně známou, usměvavou tvář, tak blízko, až mu srdce poskočilo. Ten úsměv... Renovým nitrem se opět rozlilo to podivné teplo a potlačilo slzy, co ještě nestihly vytéct z očí. A donutilo ho otevřít oči a vyhledat...jeho. Toho, kdo byl toho tepla zdrojem. Potřeboval vědět, že to zlé už je pryč. Jeho dech byl stále zrychlený, ale hučení v uších začínalo ustupovat. Sám nechápal, jak se stihl tak rychle uklidnit, když předtím i několik slov zvládlo vyřadit jeho mysl z provozu na půl hodiny...asi to bylo prostě v tom...že Leeteuka se nešlo bát. Ne takhle. Představa, že by ho Leeteuk uhodil...byla obzvlášť po dnešku prostě...nesmyslná. Nebo taky mělo podíl to, že víc jak dva týdny v teple a bezpečí z něj dokázaly vysát alespoň část jeho starého já...?

Teuka viděl hned, co oči otevřel, ještě pořád stál u kuchyňské linky a propaloval Rena pohledem, ze kterého přetékala...lítost. Stál tam, podivně roztěkaný, jako by chtěl jít k Renovi a zároveň ho něco varovalo, aby to nedělal. Ren se vpíjel do jeho hlubokých očí, teplo bylo čím dál silnější. Tohle byl jeho Leeteuk. Ten, kterého měl rád. Ten hodný. Ohleduplný. Opatrný. Šílený. A jemu najednou docházelo...že nemá strach. Nebojí se. Ani po tom, co se tu před chvílí stalo...křik...pánev...on věděl, že Leeteuk by mu nikdy neublížil. A naprosto paradoxně...pociťoval i podivnou radost. Protože teď, když věděl, že se Leeteuk umí i zlobit...cenil si jeho úsměvu ještě mnohem víc. Protože nebyl automatický. Ten úsměv patřil Renovi. Jen jemu.

Chtěl vstát. Chtěl obejmout Leeteuka a schoulit se v jeho náručí. Přestože ještě nebyla noc a on nepotřeboval odhánět zlé sny. Chtěl jen cítit jeho blízkost. Teplo. Slyšet pravidelný tlukot jeho srdce, znamenající bezpečí. Ať už kvůli vlastní bolesti...tak kvůli té, co teď pravděpodobně cítil Leeteuk...přeci jen si i on před chvílí zažil své. Ale Ren to nedokázal. Tělo bylo příliš zesláblé emociálním vypětím a mysl stále blokovaly vzpomínky na strach a pozůstatky šoku. Navíc...i přesto, že se nebál...by tohle na něj bylo až příliš osobní gesto. A i když zmizel strach jeho odtažitost a vzpomínky na doteky zůstaly neporušeny.

Tak tam jen seděl a pozoroval Leeteuka, který to konečně vzdal a s hlubokým povzdechem se otočil ke dřezu na nádobí, kde se chopil hadru, aby uklidil tu spoušť. Prolomil ticho, aniž by se na Rena znovu podíval.

"Tak dneska budeme mít k večeři asi sendviče."

 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 20. listopadu 2012 v 11:42 | Reagovat

Muhííí...to byl tak úžasně skvělý díl...
Tak to bych do Teukieho neřekla,že dokáže takhle vypěnit. Nechtěla bych být na Hyukovo místě...nechtěla. No ale je fakt,že se Hyukie ošklivě zmínil o Renovi. O jeho malým sladkým Renovi...
Je skvělé,že po tom incidentu Ren stále Teukiemu věří.
No a sendviče k večeři taky nejsou špatný...
Těšim se na další díl,protože tahle povídka se mi líbí čím dál víc...

2 Anete Anete | 20. listopadu 2012 v 13:15 | Reagovat

On to po něm fakt jebnul:DDD A já si myslela, že je to jen mé zbožné přání protože takhle nikdo Reníka nazývat nebude!:D Jen ať mu dál věří, protože hodnější a laskavější člověk na světě neexistuje:)
Táák strašně se těším na pokráčko!:D

3 Nataly ^ ^ Nataly ^ ^ | Web | 20. listopadu 2012 v 13:37 | Reagovat

A ja čučím na ten úvod.. že kde je.. doprdele..aká panvička.. xDD Tak už viem! Panvica, čo letela vzduchom :D Ja osobne som už dostala do hlavy kadečím..od tenisovej loptičky až po basketbalovú loptu.. či..éé..medicimbal *na teline šiková ako vždy*.. ale ako.. panvicou by som dostať nechcela xD To by mohlo.. uch.. trošku viac bolieť :D
A škoda, že toho Hyuka netrafil.. Aspoň obsahom tej panvice :DD Pfff.. takto škaredo nazývať to malé blonďáté koťátko.. -.-
Som rada, že Ren Leeteukovi dôveruje.. Čakala som na to od začiatku..a dočkala som sa ^^

4 Siw. Siw. | Web | 20. listopadu 2012 v 14:05 | Reagovat

Pánvička.....muhahahaha,teraz už chápem...
Rychle další díl protože tahle povídka je droga a já jsem závislák:D
Obdivuji tě že dokážeš psát takovou spoustu vět které mě naprosto dostávají:D

5 Jannie Jannie | 20. listopadu 2012 v 15:26 | Reagovat

Pánvička*padla* On to po ním fkt mrštil:DDD Jako ale ,Hyuku, tos po*ral, ne?!:/ Chudáček Reník s tebe má šok:/ Teukie je borec:):D A Ren mu věří! To je ta nejlepší zprava dneska:):D Tak rychle další díl:D

6 Ruby Ruby | E-mail | Web | 20. listopadu 2012 v 15:45 | Reagovat

Nechce mi tu pánvičnu pučit? Na matikářku *odumřela*

7 Barica Barica | Web | 20. listopadu 2012 v 15:47 | Reagovat

Mně ta pánvička celou dobu vrtala hlavou... A pak najednou vidím "Ještě kvůli tobě připálím večeři." A... uvědomila jsem si, že drží v ruce tu PÁNVIČKU. A dostala jsem šílenej strach, že ho s ní umlátí a bude po Hyukkiem :D Aspoň, že ho netrefil. Úžasnej díl ^^

8 Romanka Romanka | E-mail | 20. listopadu 2012 v 18:05 | Reagovat

Krása, boží nádhera, to je tak ňuňu..

9 Luczaida Luczaida | E-mail | Web | 20. listopadu 2012 v 19:06 | Reagovat

Ty brďo, ta Teuk, ten se nezdá :-D Přišlo mi to podezřelý s tou pánví, a pak jsem jen čuměla, jak s Hyukem zatočil :-D Paráda :-D
Miluju Kami a její dlouhý kapitoly :-D

10 katka katka | 21. listopadu 2012 v 16:16 | Reagovat

to je teda díl jen jsem zírala ale že to umí v kuchyni roztočit

11 Saia Saia | 21. listopadu 2012 v 18:07 | Reagovat

No co..čo funguje to sa počíta!!..A Hyuk si koledoval.

12 주자 주자 | Web | 5. prosince 2012 v 17:35 | Reagovat

Jakože to utneš tady?! Sis uprdla, ne? :D Honem, honem další díl, nechtěj mít na svědomí smrt nedočkavostí jednoho nevinného člověka.... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama