Napříč časem - 6. díl

8. července 2012 v 11:00 | Luli(na) |  Napříč časem

Vzdávám to. Vážně. Já to kašlu. NEUMÍM napsat normální krátkou povídku. Takže z téhle udělám cyklu. Myslím, že víc, než 15 dílů to mít nebude, ale i tak. Je to lepší, než kdybych to měla nechávat v povídkách na přání a ostatní by pak museli čekat další půlrok, než to dopíšu, abych mohla psát další. Stejně si myslím, že ty ostatní taky skončí jako romány a ne jako krátké povídky na přání... ale budu se snažit krotit a scvknout to do takových 3 dílů :D No... snít je moc hezká vlastnost, že? Taky si myslím. No, tak si užijte tenhle díl, upozorňuju vás, že jsem zase dostla takové to nutkání posrat, co se dá, ale Eli mě seřvala, tak jsem to nějak zakecala :D A taky nechci být ukamenována. Na to vás až moc miluju... (chabá výmluva, řekla bych...)


"Co jsi zač?" zašeptá Jonghyun tiše do ticha.

Obezřetným pohledem sleduje každičký pohyb muže, jež sedí v křesle vedle něj a aniž by mu věnoval pozornost, čte si nějakou knihu bez názvu v kořené vazbě, která je místy otrhaná a vypadá, že se každou chvíli pod náporem stránek roztrhne. Chvíli má pocit, že jej muž vůbec neslyšel a tak sebou polekaně trhne, když se na něj upře pohled krvavě rudých očí. Celým jeho tělem přejde třes, okamžitě lituje, že se vůbec ozval. Ten pohled… je tak děsivý, až mu tuhne krev v žílách. Peřinu, pod kterou si tiskne kolena k tělu, si přitáhne až ke krku a odvrátí pohled stranou. Neměl na něj mluvit. Nejlepší bude, když si jej nebude všímat vůbec a nepoutat na sebe žádnou pozornost. Pak jej ten muž ignoruje a on může chvíli volně dýchat.

Siwon sleduje, jak si chlapec skousne ret a mírně se přikrčí a vypadá, že po ničem netouží víc, než po tom, být neviditelný. I přes tu vzdálenost cítí jeho strach i to, jak mu splašeně tluče srdce a jak zrychleně dýchá. To se jej opravdu tolik bojí? No, když si to tak vezme… jeho se bojí všichni. Jenže oni k tomu mají důvod. On ne. Siwon mu nechce ublížit a řekl mu to. Tak proč? To vážně vypadá tak děsivě? Pohled stočí k velikému zrcadlu, které se nachází u velké almary z tmavého dřeva, pohlédne do té skleněné věci, která jej nenávidí snad ještě víc, než všichni lidé v tomhle zatraceném městě.

Adrenalin se v něm zvedne, musí zaťat ruce v pěst, aby nevylítnul z křesla jako čertík z krabičky a nerozmlátil to pitomé zrcadlo na milion kousíčku, které by pak ještě samou zuřivostí zadupal do měkkého rudého koberce. Zavře oči, jen na malou chvíli, aby zklidnil dech a potlačil nutkání zabíjet. Odvrátí tvář od zrcadla. Nesnáší ten pohled. Nenávidí ho ze všeho nejvíc. Ten pohled, který mu dokazuje, jaká je z něj zrůda, který mu pořád připomíná, že již dávno není člověkem. Tolik let… jsou to stovky let, kdy si mohl na ten pohled zvyknout… ale ne. Nedokáže se přes ten pocit přenést. Pocit, že když se podívá do zrcadla, nevidí nic. Vůbec nic. Už si ani nepamatuje, jak vypadá. Nedokáže si vybavit svůj vlastní obličej, je to, jako by vůbec neexistoval. Připadá si jako veliké nic, tvor, co přežívá jen z utrpění jiných… nebylo by lepší zemřít?

Ušklíbne se. Jistě, zemřít. I kdyby chtěl zemřít sebevíc, nepůjde to. Kolikrát se chtěl nechat zabít, dovolit lidem, aby jej prostě zničili, zbavili se jeho existence a tím skoncovali s jeho utrpěním. Jo, pokoušel se. Ale co zmůže pokus proti touze zabít toho, jež jej ohrožuje na životě? Je jako zvíře, které i přese všechno zoufale touží žít. Pokaždé to končí stejně. Krveprolitím. Kdyby to dokázal, kdyby jen ještě dokázal plakat, slzy by už dávno vytékaly z jeho očí. Takhle… jeho bolest není vidět. Nikdo ji nevidí, všichni si myslí, že je jen krvelačná bestie, která touží po jejich životech. Nikdy se jej nikdo nezeptal, zda tohle chtěl, nikdo se jej nezeptal… Neměl na výběr, předtím, ani teď.

Vzpomínky jej udeří do očí v jasných barvách, způsobí mu bolest, jakou již dlouho necítil. V mrtvém srdci vzplane jiskra života, led pomalu praská, jako střepy se zabodává do nehybného orgánu, co kdysi značil život. Dnes… je ničím, jen pouhým kamenem kdesi uvnitř něj. Zaklapne knihu, která už několik minut nehybně leží na jeho klíně, s bouchnutím ji položí na noční stolek a svůj pohled opět upře na chlapce. Plamen v jeho očích zazáří. Je to jeho vina. To ten chlapec může za jeho bolest. Kdyby se neobjevil, kdyby tady nebyl, Siwon by pořád žil jako předtím. Neměl by žádné výčitky z toho, co dělá, nevzpomněl by si na nic z toho, co zapomínal tak dlouho. Kdyby tady ten kluk nebyl, nemusel by teď přemýšlet nad věcmi, které byli pro něj po celá ta staletí nepodstatná.

Ne… takhle to není. Vzpomínky jsou podstatné, jsou stejně důležité jako život sám. Bez vzpomínek by ztratil naprosto vše. Proto je všechny uzamknul kdesi v hlouby své mysle, uschované v bezpečí, nikým neodhalené a jím zapomenuté. Naučil se nezabývat se tím, co bylo kdysi… když byl člověkem. Další hejno vzpomínek přeletí jeho myslí, jako hejno vran prolítává oblohou, trhají jeho nitro na kousky.

Tak dost! Pěstí praští do opěradla, jeho dřevěný rám nevydrží náraz nadlidské síly, zlomí se vejpůl s hlasitým křupnutím stejně jako led, který pomalu opadává z jeho srdce. Prudce vstane, rychleji, než měl v plánu, nevnímá vyděšený křik chlapce, který s hrůzou v očích sleduje, jak se jeho mohutné tělo rychle blíží k posteli se smrtícím výrazem v tváři. Jonghyun má pocit, že umře snad už jen při pohledu na vzteklého démona. Ani jen netuší, co se stalo, proč najednou takhle běsní? A proč se tváří, jako by ho chtěl zabít? On ho chce zabít! Uvědomí si Jonghyun zděšeně, další výkřik se vydere z jeho hrdla, však zanikne dřív, než se stihne rozlehnout místností, když jej umlčí pevný stisk kolem krku. Žhavé plameny se odrážejí v jeho vyděšených očích, hrůzou není schopen se bránit, přes stisk na jeho krku nedokáže ani jen promluvit.

Siwon vidí rudě, vztek se v něm vzbouřil jako přívalová vlna, která má jediný účel. Zabít všechno živé. A jediný živý tvor právě teď leží pod jeho mohutným tělem, zoufale lapá po dechu, v jeho očích se odráží hrůza a děs. Cítí celým svým tělem, jak se to drobné tělíčko pod ním třese, jak mu splašeně tluče srdce, jak se jeho drobné ručky snaží už jen ze samotného pudu sebezáchovy vymanit z pevného sevření, ačkoli ví, že nemá nejmenší šanci, stisk jeho rukou je tak slabý, je jako pohlazení a ne jako zoufalý pokus odtáhnout Siwonovy mohutné ruce ze svého krku.

Horké slzy začnou vytékat z chlapcových očí a v proudech dopadat na polštář. Tak takhle vypadá to jeho, neublížím ti? Takhle vypadají jeho sliby? Věděl to… že nemá věřit slovům zrůdy. Nikdy. Zklamání, bolest, strach, zoufalství, odevzdání, to vše může Siwon spatřit v čokoládově hnědých očích zalitých slzami.

Křupnutí, hlasité a bolestivé se ozve v jeho nitru, jak se další kus ledu odloupne z jeho chladného srdce. Zalapá po dechu, teď jeto on, kdo má pocit, že se dusí, ačkoli vzduch je něco, co již staletí nepotřebuje ke svému posmrtnému životu. Vytřeští oči hrůzou, zděšením, které cítí při pomyšlení na to, co právě v tuhle chvíli vyvádí. Okamžitě pustí chlapcův krk a sleze z jeho roztřeseného těla. Jonghyun zalapá po dechu, drží se za krk, snaží se potlačit záchvat kašle, který jej dáví a natahuje jej k zvracení.

Sípavé zvuky, které se derou z jeho krku, jen pramálo připomínají vzlyky, kterými by měli být. Otočí se na bok a zkroutí se do klubíčka. Jeho tělem lomcují vzlyky, přes pochroumané hrdlo jej bolí každý nádech i každý z těch vzlyků a ta bolest jej nutí brečet ještě víc a tím si způsobovat bolest ještě větší. Siwon to vše sleduje s hrůzou. Zhluboka dýchá, křečovitě svírá prostěradlo postele a snaží se pochopit, co to do něj ksakru vjelo. Vždyť jej právě málem zabil! Jeho svědomí, o kterém si myslel, že již dávno nemá, se teď ozývá a krutě mu předhazuje všechny sliby, které tomu chlapci ještě před pár dny dal. Slíbil mu, že mu neublíží, že mu nikdo neublíží. A co teď udělal? Vjede si dlaní do vlasů a sevře je v pěsti. Co to provedl? Proč to vlastně udělal?! Tiše zaúpí, skrz zaťaté zuby to zní spíš jako vrčení, které chlapce ještě víc vyděsí. Siwon se otočí k třesoucímu a vzlykajícímu klubíčku, pohled na něj zabolí. Moc. Ani jen netušil, že může cítit jako člověk. Po tom všem…

Natáhne k chlapci dlaň, jemně se dotkne jeho vlasů. Jonghyun sebou trhne a polekaně vykřikne. Dlaněmi si zakryje tvář a skrčí se ještě víc, vypadá jako kulička. Kdyby se nacházeli v jiné situaci, Siwon by řekl, že vypadá neskutečně roztomile. Teď ale… na něco takového ani jen nepomyslí. Povzdechne si a přesune se za chlapce, který se krčí téměř na opačném konci postele. Lehne se na bok a natáhne svou paži k chlapcovu pasu. Rychleji, než by to mohl Jonghyun zaregistrovat, jej uchopí za bok a rychlým škubnutím jej otočí k sobě. Jonghyun vykřikne, prudce otevře oči a kopne do prostoru ve snaze se vymanit ze sevření. Siwon jej nenechá, přitáhne jeho zmítající se tělo do své ledové náruče, přitiskne si jej ke své hrudi, dlaněmi začne přejíždět po jeho zádech v pokusu uklidnit jej. Skloní k němu svou tvář, rty se otře o jeho ucho.

"Omlouvám se," zašeptá téměř neslyšně.

Chlapec v jeho náručí ztuhne a na pár vteřin přestane dýchat. Omlouvám se… ta slova se v jeho hlavě promítnou ještě několikrát, než si uvědomí, že je opravdu slyšel.

"Omlouvám se ti," zopakuje Siwon ještě jednou a přitiskne k sobě chlapce ještě víc.

Neví, zda budou ta slova k něčemu platná, přesto však má potřebu je říct. Dlaní se posune po chlapcových zádech až k jeho krku, vpluje do jeho heboučkých vlásků a jemně jimi začne proplouvat. Druhou rukou jej k sobě pořád tiskne, kdyby chtěl chlapec utéci. Ten však nevypadá, že by se někam chystal, odevzdaně leží v náruči muže, který se jej právě pokusil zbít a téměř bez dechu se nechává unášet jemnými doteky, které mu dopřává. I jeho dech se brzo uklidní, stejně tak i splašené srdce a nekontrolovatelný třes těla. Muž jej hladí po zádech, víská jej ve vlasech, tiskne jej k sobě. Opět si chce získat jeho důvěru, aby ji pak mohl zase zbourat jako domeček z karet a způsobit mu bolest? Hraje si s ním? Je to nějaký zvrácený způsob, jak se bavit na jeho utrpění? Pokud ano… byl by mnohem vděčnější, kdyby jej teď v tuhle chvíli zabil a zbavil jej tak veškeré bolesti.

 


Komentáře

1 Shio Elisha Siwonnie-chan Shio Elisha Siwonnie-chan | Web | 8. července 2012 v 11:19 | Reagovat

Buéééééééééééééééééééééééééééé!!! To bylo dokonaléééééééééééééééééééé!! TT_TT Chudáčci moji malí! Oba dva trpí.. Buéééééé!! >_< Lulino!!! Co jim to kruci děláš, jako? Jako?!!! Jsi zláááááááá! >_<
Ale miluju tě... buhuééééééééééé T_T

2 Anete Anete | 8. července 2012 v 11:33 | Reagovat

Tak tohle je móóóc zajímavý!!! A takový ňuňííí jak se Wonnie snaží bý na Hyunnieho hodnej:))) Miluju ho:33 Moc se těším na pokráčko:))) A cyklus mi vůbec nevadí:D

3 Park Haney Mi ♥ Park Haney Mi ♥ | Web | 8. července 2012 v 12:49 | Reagovat

Jůůů!!! Chudáček... Siwonek, lituju ho.. takhle trpět, nezaslouží si to... ale krásně se to představuje :) Opravdu povedené, jsem zvědavá jak to Hyunie překousne a určitě pak budou za dobře ;) tím jsem si naprosto jistá :D.. tedy.. doufám

4 Luczaida Luczaida | Web | 8. července 2012 v 13:18 | Reagovat

Ty máš fakt jediný štěstí, žes to tak zakecala :-D Děkuju Eli za to, že tě seřvala, jinak nevím, jak by tohle dopadlo :-D

5 Mai Mai | Web | 8. července 2012 v 14:44 | Reagovat

Woaaa ako sa Siwonieho srdiečko pomaly pri tom "koťátku" roztápa... To bolo tak sladké....:D Síce ma tam Siwon chvíľami desil, ale ten koniec...:D:D Aj ja chcem byť v jeho objatííííííí...WOaa teším sa na ďalší diel.

6 Hatachi Hatachi | 8. července 2012 v 15:04 | Reagovat

To bylo tak strašně smutný,zase sem bulela jako želva.
Jak...jak to mohl Siwon Jongiemu udělat. Napřed mu slibuje,že mu už nikdo neublíží...a pak je to právě on,kdo mu ublíží nejvíc. Vůbec se nedivim že z něj má Jongie strach. Siwon se bude muset hooodně snažit,aby si získal Jongieho křehkou důvěru. A doufam že Jongie ten strach(nejen ze Siwona)brzy překoná a bude zase šťastný. A tím pomůže Siwonovi,aby i jeho srdce se zahřálo a byl konečně šťastný i on...
Moc se těšim na další díl...

7 Nataly ^ ^ Nataly ^ ^ | Web | 8. července 2012 v 15:53 | Reagovat

Ou...Siwon mal nejakú svoju slabú chvíľku.. Preboha, keď sa tam po Jonghyunovi vrhol..takmer som odhodila notebook zo stola..:D *wrrr* Chudák..malý Hyunnie... Byť na jeho mieste, už ma trafí 99. infarkt. Toľko si toho vytrpel.. Žeby terapia šokom? Šlahla by som každému.. kto by si na neho ešte niečo dovolil. Doprdele, Siwon mu sľúbil..že ho bude chrániť. Lenže najprv by ho ma ochraňovať pred sebou samým.. pretože je zatiaľ jediná hrozba široko-ďaleko. Etto, ale som rada, že sa v ňom prebudili nejaké emócie. Pocity nie sú nikdy na škodu. Alebo...ehm.. aspoň väčšinou nie.
Netuším, či toto môže skončiť dobre, ale aspoň v to budem dúfať. Niekedy som až prehnaný optimista :D Ale palec hore..a sprav tomu happy end xD

8 Syrinox Syrinox | Web | 10. července 2012 v 2:27 | Reagovat

Muhuhuhueeeee!!! To bylo také krásně smutné, až se mi z toho chce brečet... Týý jo, vážně bych neměla číst také smutné povídky, když mám náladu, kde brečím skoro furt... Chjo... Asi to ze sebe potřebuju nějak dostat TT TT jen nevím jak... Asi jdu něco napsat... Bo jinak neusnu... Chjo...

Ten dílek byl vážně dokonalý. Miluju tě Lulí, jen doufám, že to mezi nimi zpravíš... Chudinka Jonghyunnie... Trochu mu v tom strachu rozumím... :( Miluju tuhle povídku. Snad tě dokopu napsat další díl co nejdřív :D Hehehehehe... No nic, jdu číst dál XD Dokonalost hehehe :D

9 Saia Saia | 13. července 2012 v 16:07 | Reagovat

Ale no tak Siwonie,desíš ho bobíška...

10 Akiko Akiko | 30. července 2012 v 13:27 | Reagovat

tedy,nemám slov,dusím se pláčem,rychle další pokráčko než se udusím:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama