I Remember

24. července 2012 v 0:15 | Luli(na) |  Crossover
Tak nejdříve - JSEM DOMA! JÁ JSEM DOMÁÁÁÁ!!! MUHAHHAHAHAHA!!! VRÁTILA JSEM SE VÁM! MÁTE RADOST? ŽE ANO?! *padla*
Fajn, to bychom měli. A teď k věci. Hned, jak jsem došla domů, začala jsem si odsedávat svůj trest za zločin, jež jsem spáchala tím, že jsem nebyla schopna předepsat si povídky a klidně jsem to tady hodila na krk holkám, které mě musí nenávidět jako nikoho. No, takže jsem opkamžitě sepsala povídku, která mě napadla v autě cestou domů. Mělo to být drabble... no, tak jako, chápeme. Nebudu se vyjadřovat. Ale zas tak dlouhé to není, jen přes 1000 slov a absolutně nesmyslné. No, pár mi nějak sestavily Kami a Syrinox, šikovné to holky, no... miluju je, to víme. Takže, název... je od věci, jiný nevymyslím, jelikož spím a navíc, stejně jsem tu povídku vymyslela, když jsem poslouchala písničku s tímhle názvem. Taky ji tady hodím místo coveru, protože na ten vážně nemám sílu. Jako,ujet pětihodinovou cestu za... *počítá*... za 14 hodin, to je konec. My jsme snad objeli *to zní divně* celé Slovensko, měli jsme několik zastávek, potkala jsem divné lidi a ještě divnější psy bez brzd (ten čokl fakt neměl brzdy, on se rozběhnul proti brance, jako by tam žádná nebyla! A prostě do ni jebnul tak, že ji přehodil přes zarážku... no konec. A to má tak maxa 70 cm na výšku! Ten pes je magor, co neví ani, k čemu jsou schody! Ale je tak sladký a přitulný... už jste viděli mini rotvajlera s čumákem vlčáka? No... vypadá to dokonale, ale asi mu s čumákem natáhli i mozek...) Hej, jako, ok ok, nebudu se tady vykecávat, stejně umírám, musím spát, jinak zdechnu :D Tak se mějte, děti, miluju vás a užijte si tuhle povídku.


Název: I remember
Fandom: Crossover Nu'est/Block B
Pár: Minhyun/Zico
Autor: Luli(na)
Varování: É- smutné?
Věnování: Kami a SyriUke, za to, že jsou tak ochotné a hodné a milé a ňu a úžasné a postaraly se mi o blog, když jsem tu nebyla a taky za to, že mi pomohly s párem a taky za to, že je miluju a pak ještě za to, že je hodně miluju a pak ještě zato, že je totálně MYLUJU!!!



Nabije zbraň. Jeho kroky se odrážejí od zdí v děsivých ozvěnách, jediný zvuk v tom prokletém tichu, jež se rozprostírá všude kolem něj, jen jeho myšlenky, které mu víří v hlavě rychlostí světla, jedna přes druhou, jako skleněné kuličky, jenž někdo vysypal ze skleničky na zem. Ve spáncích mu tepe nepříjemná bolest, silná a téměř nesnesitelná. Nabytá zbraň v jeho ruce jej pokouší jako nikdy nic, myšlenka na to, že by stačilo tak málo, jedno stisknutí spouště a bylo by po všem. Po bolesti, po zmatku, který má v hlavě. Není zcela při smyslech, ví to, ještě pořád nevystřízlivěl, pořád se mu před očima dělají mžitky. Vzpomínky na jejich poslední rozhovor se mu vkradou do mysli tak rychle, tak nečekaně, že jim nedokáže zabránit. Jeho slova se mu v hlavě pořád dokolečka a pokaždé hlasitěji, má pocit, jako by stál před ním a křičel na něj stejně jako naposled.
"Všechno jsi zničil! Nenávidím tě! Slyšíš?! NENÁVIDÍM TĚ!"
Bolí to. Tak moc. Nechtěl, aby to takhle dopadlo. Nikdy… nikdy nechtěl slyšet tolik nenávisti z jeho hlasu… chtěl být šťastný. Chtěl, aby byli šťastní oba. A jak skončili?
Jen z dálky slyší zvuk sirén a hučení motoru. Výstřel. Zatmí se mu před očima. Strach se rozlije jeho tělem tak rychle, až se mu zakroutí hlava a on musí na chvíli zastavit. Je to jen vteřinka, nemůže si dovolit přijít pozdě, prostě ne. Pevněji sevře zbraň, kterou třímá v ruce, zatne zuby a zhluboka nasaje do nosu noční vzduch. Na chvíli má pocit, že jeho plíce pokryla vrstva ledu, jeho tělo se otřese zimou, avšak jeho podvědomí ji jen stěží vnímá. Jediné, na co se soustředí, je temná ulice před ním. Několik málo kroků stačí k tomu, aby do jeho uší dolehly první zvuky, hlasy… Všechny jeho smysly zbystří, krev v žílách mu ztuhne, když pozná JEHO hlas. Je tam. Věděl to, věděl, jaké jsou to kurvy, věděl, že tohle udělají, věděl, že jim nemá věřit, že s tím má skoncovat dřív, než se tohle stane. I on, prosil ho, tolikrát. Ne… nemohl přestat. Byl v tom namočený až po uši, nešlo vycouvat. Nejde vycouvat. Už ne. Do očí se mu nahrnou slzy, ale zamrká je rychleji, než vyplují na povrch. Teď nemůže brečet, ne… musí vydržet… musí si pospíšit. Rychlé kroky jej nesou pořád blíž, začíná rozeznávat modrá a červená světla, zvuk policejných houkaček je stále hlasitější.
"Vzdejte se!"
Ušklíbne se, když uslyší hrubý mužský hlas. Vzdát se? Oni? Nemožné. Oni se nevzdávají, vždy všechno dotáhnou do konce, vždy zničí jakoukoli překážku, vždycky… Ale on se taky nevzdává, nedovolí jim-… Zastaví se. Ne? A jak jim zabrání? Je sám. Další výstřel protne ticho, tlumený výkřik, bolestný a vyděšený se zařízne do jeho uší a přinutí jej přidat. Před očima se mu rázem dělá rudo, najednou je až moc střízlivý, jakoby strach vyhnal z jeho krve všechen alkohol a drogy a nahradil jej čistý adrenalin. Zloba a nenávist se v něm vzedme jako tsunami, vzteky ani neví, jak se dostal na místo, najednou je v centru dění, uslyší něčí hlasy a těsně před ním se mihne něčí postava. Aniž by nad tím přemýšlel, vrazí muži, jež se jej snaží zastavit, pistolí rovnou do čelisti, dalšího trefí do spánku, třetí policajt se jej snaží zastavit a vzít mu zbraň, vzápětí s bolestným zaúpěním padne k zemi.
Kopne do dveří policejného auta, které mu stojí v cestě, ignoruje křik policistů, ignoruje jejích varování i vyhrůžky, jediné, na co se soustředí, jsou postavy před ním.
První výstřel.
Očima zatěká po všech přítomných, hledá jen toho jednoho, musí ho vidět, musí vědět, že je v pořádku, musí…
Druhý výstřel.
Kolena se mu podlomí, na nohou se však udrží. Ani jej nenapadne zastavit ce, dokud nespočine pohledem na něm.
Třetí výstřel. Pak další, a další.
Pohled do vyděšených očí plných bolesti a nepopsatelné hrůzy bolí víc, než kulky, jež se zařezávají hluboko do jeho těla. Ne, bolest, kterou mu způsobují střelní rány, je v porovnání s krvácejícím srdcem tak nicotná, tak bezcenná, tak zbytečná…
"Zico…"
Jeho rty se zkroutí v něžném úsměvu, v tak krásném, že se chlapci před ním podlomí kolena. Zděšení, jež se zračilo v jeho očích, se v tu chvíli změní v naprostou oddanost, důvěru, úlevu a i když cítí na bradě chladnou hlaveň pistole, nebojí se. Už ne. Teď už bude všechno dobré. Minhyun je tady. Vyřeší to. Vždycky to vyřešil…
Chce se mu brečet, tak moc se mu chce brečet. Ta důvěra, se kterou se na něj chlapec kouká… tak moc mu věří. A on… dává mu plané naděje, jediným úsměvem jej ubezpečuje o tom, že je všechno v pořádku, že to bude dobré. Nebude. Ví to a… Zico to ví taky. V hlouby duše to ví a přesto… Polkne vzlyk deroucí se mu z hrdla… Přesto se na něj usmívá. Šťastně… Proč? Cožpak to nevidí?
Zatočí se mu hlava a před očima se mu na pár okamžiků udělá černo. Natáhne ruku se zbraní, jediným výstřelem sejme chlapa, který drží hnědovlasého kluka v pevném sevření. Jeho výstřel působí jako řetězová reakce, další a další rány lítají nočním vzduchem, který je již dávno nasáklý kovovou vůni krve symbolizující smrt.
Ticho.
Minhyun ztěžka dýchá, plíce se mu zalívají krví, její chuť cítí na jazyku, zvedá se mu žaludek, pohled má zamlžený, celé jeho tělo se chvěje, pistol vypadne z jeho ruky…
"Minhyunnie…" roztřesený hlas jej přinutí vzpamatovat se. Aspoň na chvíli. Vytřeští oči, krev vytékající skrze Zicovy rty nemůže přehlédnout…
Zalapá po dechu, když jeho pohled sklouzne o něco níž, k Zicově hrudníku. Krev… KREV… Ne…
"Z-Zico…"
Neudělá ani krok. Jeho tělo se zhroutí na zem, padne na kolena, do celého těla mu vystřelí bolest, ostrá, palčivá, neskutečná, celé tělo má jako v ohni. Kdyby mohl, křičel by, nemůže však. Krev se hrne do jeho úst i nosu, dusí jej, nedokáže se nadechnout. Pár vyděšených čokoládových očí se na něj zadívá, drobné tělo padne k zemi stejně jako tělo jeho přítele. Zicovy oči se naplní slzami, pohled na zakrvácené tělo svého přítele… bolest, kterou cítí při jediném pohledu na něj, se nedá rovnat s ničím… co kdy zažil. Pohne se. Pomalu, téměř nepatrně, do dlaní se mu zařezávají ostré kamínky, krev z jeho hrudníku dopadá na černý asfalt pod ním, tvoří za ním rudou cestičku, jak se pomalu plazí k Minhyunovi.
Sleduje Zica, sleduje každičký jeho pohyb, natáhne k němu ruku a otevře pusu ve snaze něco říct... Krev okamžitě vyteče z jeho úst, místo hlasu z jeho hrdla vyjde jen tichý bublavý zvuk, topí se ve vlastní krvi a bezmocně sleduje, jak se k němu jeho přítel snaží dostat. Tak moc mu chce říct, ať toho nechá, ať leží, ať se nehýbe, ať počká na pomoc. Pomůžou mu, určitě mu pomůžou, nemůže umřít. Ne, nezemře, Zico prostě nesmí… nesmí…
"H-hyunnie…"
Musí mu říct, jak moc ho to mrz, musí mu říct, že to nemyslel vážně! Miluje ho! Tak moc ho miluje! Tolik lituje těch slov, co mu tehdy řekl. Nic z toho není pravda… Miluje ho. Musí… musí mu to říct!
"H-hyunnie, já… já…"
Ne! Slzy ztékají po jeho tvářích, mísí se s rudou krví. Zoufalství pohlcuje jeho nitro, tak moc chce křičet. Tak moc…
Alespoň na chvíli… na chvilinku… jediný nádech by mu stačil. Tak moc mu chce říct, jak jej miluje. Jak neskutečně a hluboce jej miluje. Nemůže. Nejde to. Nemůže se nadechnout, nemůže nic… umírá. Cítí, jak z něj spolu z krví vytéká i život.
Prosím… Zico...
Každá myšlenka, každičká vzpomínka, každý okamžik, každé mrknutí, každý pohled i úsměv, který zůstane na Minhyunových rtech i dlouho po tom, co lesk v jeho očích vyhasne, patří chlapci, jehož tělo se již taky přestalo hýbat a teď jen s prázdným zaskleným pohledem natahuje svou dlaň k mrtvému tělu…
"…miluju tě."
 


Komentáře

1 Syrinox Syrinox | Web | 24. července 2012 v 2:56 | Reagovat

Fajn... Nebudu tady dělat tečky, protože hrozí, že mi odejde klavesnice, a to by bylo pěkně v prdeli, když vemu v potaz, že ji potřebuju, což? Ale.. to nic nezmění na tom že...

DĚLÁŠ SI ZE MĚ SAKRA PRDEL?!!!

Já se držela, vážně jo... Držela jsem se...Skoro až do konce. Chladná maska zapůsobila. Srdce z oceli! V hlavě: Nebudu brečet! Ne nebudu! Jo jasně... ha ha ha... Můžeš mi říct, komu jsem to tu jako nalhávala?! No... asi sobě co. Jako... Prostě... Konec...

Začátek byl v poho, jasně... snaží se někoho zabít, pooohodáá, to bude fajn, hrálo mi do toho to I remember, ale verze s Daehyunem. Spokojeně si tu broukám a čtu, no a jak utichá píseň, utichá i broukání a já jen tupě čumím na ten text a v hlavě mi bliká maják: A kurva a kurva... Tohle je v prdeli...
Jo jo... Mno... a tak ti chci jako říct...

Ty víš, že tě miluju že?
Jasně že to víš, ještě aby ne...
Mno.. ale za tohle..
Tě prohodím zavřeným oknem a vykopu po schodech nahoru abych tě pak mohla utopit v polívce, co nebudeme mít na oběd. *padla*

Víš jak blbě se píše, když jeden nevidí na klávesnici? Víš! No jako... chjo... Co s tebou... Bylo to moc krásně napsaný... Jak jinak že? A i ten pár byl taký... Muhuhuá. Kekekek... nakonec se mi to stejně líbilo. I ten konec. Kekekekek.

Btw: Jasně, uplně tě nenávidíme... Twe ty si pako... Však počkej, zbiju tě dvakrát... Heheheh... Tsk... Už se vážně těším na sobotu.. He he he... Bude srandáááá (a někdo přijde k úrazu...)
Btw2: SyriUke?!! What the Hell?! Děláš si srandu?! To je ještě horší, než to přiteplený jméno, co mi dali ty paka! (ty víš jaké!) Brrrr... Fakt... já tě sežeru... A je mi jedno, že sem vegetarián. Udělám vyjímku... No... A teď bych možná měla jít... Bo to bude zas dlouhý jak 14 dní..
No... jakože... Hups?
(Jasně, vždycky to je hups, jak jinak... *padla*)
No jo už jdu už jdu... *odchází* Však počkej na skype! *řve z dálky* Já si tě najdu! *upadla a dál už nejde* Fajn... odložíme to na dobu neurčitou, asi jdu spát.. Goodbye goodbye (Matokííííííííííí)
...
Asi bych si měla zajít na psychinu nebo tak něco... bude to tak lepší..
Jo to udělám, ale teď jdu počítat matoki.. papa... *huráááá jde pryč*

2 Mií-chan & (e)M-Chan Mií-chan & (e)M-Chan | Web | 24. července 2012 v 9:24 | Reagovat

Páni!  T 3T Doslova ma to zabilo OO" Krása!

3 Jolly the Sad Jolly the Sad | Web | 24. července 2012 v 12:16 | Reagovat

nesmim bulet, nesmim bulet, nesmim! (dospeli by se asi divili..). Buhuee! Jden milasek, druhej milasek, jeden mrtvej a druhej polomrtvej. PROC, kurva?! ja NESMIM brecet! *slzy uz vyschly* mas stesti, ze mam tak silnou vuli!  nesnasim te! (Moc jsi mi chybela, miluju te)

4 Saia Saia | 24. července 2012 v 13:21 | Reagovat

Kedže som nasratá ako polárny medved v africkej džungli bez tučniakov..tak mi táto poviedka absolútne vyhovuje.

5 Nataly ^ ^ Nataly ^ ^ | Web | 24. července 2012 v 14:17 | Reagovat

Hohoho..vitaj ty cestovateľ prichádzajúci zo strastiplnej cesty naprieč krajinou na konci sveta..:D Nie že by Slovensko bolo niečo viac xD *zrazu si uvedomí, že ona sama tu žije..a tak sa jej len nad hlavou zjaví čierny mrak frustrácie..*

Čas mojej klinickej smrti bol presne 01:48 miestneho stredoeurópskej času..keď som dočítala túto poviedku. Myslím, že prečítať druhú polovicu bolo pre mňa dosť náročné, keďže slzy sa mi už tlačili do očí.. Takže som ledva v tme žmúrila na obrazovku tabletu a fufňala nad tým koncom T.T .. Dokonalé.. Absolútne dokonalé..a absolútne smutné..
Mám pocit, že keby si to prečítam ešte druhýkrát..tak ma to rozplače znovu.. Bože, zo mňa je sa stáva sentimentálny mäkkýš T.T .. Aj keby si to prečítam tretí, štvrtýkrát ..aj tak ma to dojme.. Presne ako klip k pesničke Haru Haru od BB. Videla som ho asi 20x a vždy pustím z očí Niagáry T.T

6 superjuniorstories superjuniorstories | 24. července 2012 v 17:54 | Reagovat

Ahoj jesti nevadí podívej se ke mě na stránky: http://superjuniorstories.blog.cz/.

7 Hatachi Hatachi | 24. července 2012 v 20:59 | Reagovat

To bylo smutné,ale nádherné. Dohnalo mi to až k slzám. Bulela sem jak želva. Opravdu to bylo nádherně napsané...

8 Nikla Nikla | 12. února 2013 v 23:09 | Reagovat

*hltá každé slovo, větu po větě* *dočte a tupě, skoro se slzami v očích, zírá na obrazovku*
Bwuha, a tohle má být co? T_T Proč to takhle muselo skončit? *dělá jak kdyby musely existovat jen happyendy*
Ale líbilo se mi, a ta písnička se k tomu akorát hodí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkujeme, že navštěvujete náš blog. V případě jakéhokoli dotazu či připomínky klidně kontaktujte kteroukoli z nás - kontaktní údaje naleznete zde.
|
Pokud si chcete přečíst starší články nebo si vyhledat něco konkrétního, můžete využít archiv článků nebo vyhledávání.
|

Veškeré povídky i grafika jsou autorským dílem, proto prosíme, abyste tuto skutečnost resperkovali a kopírovali pouze se zdrojem.

Využíváme youtube | google | tumblr | instagram | facebook | ask.fmlayout by lula | purple-line.blog.cz