Nevrátí se...

23. června 2012 v 0:38 | Luli(na) |  SuJu povídky
Takhle to dopadne, děti, když je moje zvědavost moc velká na to, abych přešla článek bez povšimnutí. A tak se stalo, že jsem u mé milované Jolly našla video... a pustila jsem si ho. A v tu chvíli to bylo v prdeli... Jako, nesnáším depresivní povídky a o to víc mi rve žíly, když je píšu. Ale... tohle jsem napsat musela. Původně jsem myslela, že to bude jen krátký výplod něčeho, sepsaná hromádka pocitů tak maximálně o 800 slovech... Znáte mě. Nakonec to má o 2000 slov víc, než jsem plánovala. Doufám, že mě nebudete chtít zabít, já sama mám chuť skočit z balkonu, jenže to nemůžu, to by mě pak nenávidělo hodně moc lídí. Uhn... Jinak, abyste byli v obrazu... přidám taky to video, které za tohle může. Bude tady místo coveru, protože na ten vážně nemám sílu...
Název: Nevrátí se
Fandom: Super Junior
Pár: Tak nějak... nevím. HanChul, KangTeuk a víceméně SiChul??? To musíte posoudit vy...
Autor: Luli(na)
Věnování: Jolly, protože je to víceméně její vina (miluju tě, zlato), Hatachi, protože vím, že miluju pár HanChul... i když... tady se ho moc nedočká. Pak taky Elince a Syrince, mým zlatíčkám, mamince Jaerce, protože to projednou není ona, ale já, kdo píše depresivní povídku, dále Majce, protože ji miluju, Nataly, protože ji taky miluju a Saii, protože ji taky miluju.
Varování: Depresivní


Slzy stékají po jeho tváři stejně jako dešťové kapky po chladném hladkém povrchu okna, pálí jej na kůži stejně, jako jej pálí hluboké rány v jeho srdci, po kapičkách dopadají na parapet, připomínají mu kapky krve, které vytékají z jeho rozdrásaného srdce, kapou do temnoty, hluboko do černočerné tmy, do prázdnoty, která jej pohlcuje, pomalu, pomaličku svírá ve svých pařátech jeho křehké krvácející srdce, zarývají do něj své ostré nehty, mačkají jej v pevném stisku, způsobuje bolest, která každou vteřinou jeho bytí sílí a sílí. Dlaň přitiskne na svou hruď a pevně zatlačí na místě, kde má srdce, snaží se tu bolest potlačit, zahnat ji někam daleko. Marně. Ať se snaží, jak moc chce, bolest neustoupí. Ba právě naopak, čím víc se snaží, tím je větší, vkrádá se do celého jeho těla, kousek po kousku jako mlha, temná a ledová. Jeho nitro sžírá ostrá bolest, tak neskutečná, tak nesnesitelná, má pocit, že se jeho tělo rozpadne na milion malých kousíčků jako tělo křehké porcelánové panenky, jež někdo surově shodil z vysoké police a poté každý úlomek rozbitého skla, který zůstal, rozdrtil podrážkou boty, krutě a nemilosrdně drtil i to málo, co z něj zůstalo. Bez jediné možnosti na únik, bez šance, že by ještě někdy někdo dokázal slepit rozdrcené kousíčky něčeho… Ne, už nikdy nikdo nedokáže napravit to, co bylo zničeno. Krutě a bez sebemenšího slitování rozdrceno na jemný třpytivý prášek, který proklouzne skrz prsty každému, kdo by se přeci jen chtěl pokusit zachránit jej. Oči jej bolí, jak křečovitě tiskne oční víčka k sobě, kovová pachuť krve v jeho ústech z toho, jak si silným stiskem prokousne spodní ret, mu zvedá žaludek. Dlaněmi vpluje do svých vlasů, sevře je v pěstích, tahá je nedbaje na bolest, kterou vůbec necítí… Naproti bolesti v jeho umírající duši je tahle jen mizivá, nepodstatná, naprosto nesmyslná. Ne, opravdu nic se nemůže rovnat tomu, co cítí. A co nechce cítit. Tak rád by to vyhnal pryč. Všechno, bolest, vzpomínky, které ji vyvolávají, city, které ji ještě víc umocňují. Tolik to bolí. Proč to tolik bolí? Proč je láska taková? Proč přináší jen utrpění? Proč vůbec existuje? Proč?! Nohy jej již déle neudrží, padne na kolena, hlava skloněná, dlaně pořád rvou jeho vlasy, nehty se silně zarývají do kůže, palčivá bolest je však pořád moc malá na to, aby ji cítil, aby poznal, že si vážně ubližuje. Necítí ani krev, která ztéká v pramíncích po jeho čele, mísí se se slzami, dopadají na podlahu v rudých kapičkách. Pořád silněji a silněji zarývá nehty do své kůže, čelist pevně semknutá k sobě, v hlavě mu hučí a třeští, tepavá bolest v jeho spáncích se znásobuje každým nádechem, každým vzlykem, který se dere z jeho hrdla. Ostré drápy zatínající se do téměř zničeného srdce se prořezávají pořád hlouběji, bolest se stává tak nesnesitelnou. Obrazy, jež se míhají v jeho hlavě, kruté vzpomínky, stíny minulosti, ne tak dávné, se mu vysmívají, hlasitě se smějí, šklebí se na něj v každičkém zákoutí jeho mysli, nemá se kam skrýt, nemá kam utéct, je uvězněn ve své vlastní hlavě, jeho vlastní mysl jej zradila a teď jej zabíjí, pomalu, bolestivě… tak moc bolestivě. Hlasitý křik v jeho hlavě zesílí, jen stěží si uvědomuje, že je to jeho vlastní křik, srdcervoucí, hlasitý a zoufalý. Křičí do tmy jeho temného pokoje, křičí tak hlasitě až jej pálí hrdlo, on to však již dávno přestal vnímat. Řve jako raněné zvíře, jako by jeho tělo hořelo v plamenech, škvařilo se jako obyčejný kus něčeho, co nemá právo žít, něčeho, co nebude chybět nikomu a nikdy. Ani jemu… Bolest je ještě silnější než předtím, když se mu před očima zjeví jeho dokonalá tvář, jeho hnědý pohled plný lásky, usmívající se rty, tak krásné, tak dokonalé… Je pryč. To vše je pryč. Zmizel. Odešel bez jediného slova. Nechal ho tady. Raněného, umírajícího, zoufalého… samotného. Hlas jej zradí, křičel až moc dlouho a moc hlasitě, jeho hlasivky dál nedokážou poslechnout jeho zoufalou prosbu o to, aby mohl dál křičet, vyřvat tu bolest ze svého těla. Křičet, dokud jeho mysl neupadne do milosrdné temnoty, dokud všechna bolest nezmizí… alespoň na malou chvíli. Jak moc by si přál usnout a již nikdy se neprobudit. Již nikdy nic necítit. Pořád křičí, bezhlasně, jen tichý sípavý zvuk vychází z jeho hrdla, příval vzlyků otřásá celým jeho tělem, dlaně jsou vlhké od krve, která ztéká po jeho zápěstích až k loktům, vsakuje do látky trička… Chce zemřít, chce tak moc zemřít! Nesnese víc tu bolest. Ten pocit samoty. Nedokáže žít, nedokáže nic… když tady není on. Tak moc mu chybí, tak šíleně moc. Jeho objetí, jeho náruč, jeho polibky, jeho hlas, jeho smích, jeho vůně… Všechno. Další střípek se za doprovodu ostrého zvuku odloupne z jeho srdce, rozpadne se na prach, smísí se s krví a zmizí ve stejné temnotě jako rudá tekutina, se kterou odchází jeho život, jeho naděje, jeho sny… vše mizí, vše je najednou tak nepodstatné ve srovnání s tou bolestí, kterou cítí. Trhavě se nadechne, spalující bolest v plících otřese jeho tělem, způsobí záchvat kašle, který jej dusí. Marně lapá po dechu, marně se snaží dostat do plic alespoň kousíček vzduchu. Další bolest se přidá k té prvotní, pomalu se přimíchává do mísy, tvoří tak směs, která je silnější než jed. Ničí vše, co ji přijde do cesty, pomalu a nemilosrdně… Hannie! Pořád více slz se dere do jeho očí, pálí jej a řežou jako ostrá čepel žiletky, vlastní vzlyky míchající se s kašlem jej dusí, žaludek se mu zvedá, má pocit, že se pozvrací… Jak může člověk vydržet tolik bolesti? Už dávno měl zemřít! Proč si pro něj smrt nepřichází? Proč jej pořád drží při životě a týrá jej s takovým nevýslovným potěšením?! Celé jeho tělo se třese, sevření, ve kterém drží své vlasy, slábne, Už nemá víc síly. Horká krev vytéká z ran na jeho hlavě, slepuje jeho černé vlasy k sobě, zbarvuje je do karmínové barvy, stéká dál, po jeho spáncích, přes tvář, až ke krku… Pootevře oči, ze kterých pořád vytékají slzy, zadívá se na své dlaně, nepříjemně lepkavé od krve, tupě zírá na krev neschopen pochopit, že je jeho vlastní. Horké slzy pořád a pořád vytékají z jeho očí, jsou jako déšť tam venku za oknem, neutichající, dlouhý, jeho mysl řve a křičí, i když jeho hlas víc nemůže. Jeho mysl zoufale volá jeho jméno, prosí jej, žádá jej, zoufale na něj křičí, aby se vrátil. Nemůže jej slyšet, nikdy jej neuslyší, nikdy se nedozví, jak moc jej potřebuje u sebe, jak moc pro něj znamená, jak moc důležitý je pro jeho život. Více než vzduch, po kterém jeho plíce bolestivě lapají, více než krev, která pomalu vytéká z jeho ran, či už povrchových nebo těch, které jsou hluboko v něm. Nepřijde… nevrátí se, nikdy se nevrátí. Odešel, opustil jej. Jako nepotřebný kus hadru, jako hračku, která jej omrzela, jako obyčejné nic. Aniž by mu cokoli řekl… Zmizel z jeho života stejně, jako mizí sníh pod loučemi rozpáleného slunce. Hannie…. Hannie! Nedokáže jej vyhnat z hlavy, nedokáže na něj zapomenout, nedokáže se jej vzdát… Nedokáže jen tak zapomenout na jeho slova, na jeho sliby, na vše… Tolik krásných chvil, tolik vzpomínek… tolik lásky… Dal mu ji všechnu. Dal mu svou duši, své srdce a to teď krvácí. Hannie odešel a vyrval jeho srdce, aby si ho mohl vzít s sebou. A jemu nezůstalo nic… jen rány, kousky roztrhaného srdce, které již déle nedokáže bít, nedokáže udržet při životě ubolené tělo… A on přesto žije. Pořád je tady, trpí a pomalu umírá… ale konec… ten nepřichází. Drží se od něj v bezpečné vzdálenosti, je mu tak nadosah a přesto… přesto se k němu nedokáže dostat. Vždy, když už si myslí, že je konec, že už víc nesnese… přijde ještě větší bolest a vrátí jej do kruté reality, která se mu směje do tváře, vráží mu do těla ostré hroty nožů, pohybuje jejich ostrou čepelí uvnitř jeho těla, aby ještě víc prohloubila rány a tu bolest ještě více znásobila. Miluju tě, Heechulie. Jeho tvář se zkřiví v zoufalé grimase, podivný skřekot se vydere z jeho hrdla, jeho dlaně opět vklouznou do černých, krví nasáklých vlásků, pevně je sevře ve snaze vyrvat ten hlas ze své hlavy. Nechce ho slyšet, nedokáže to poslouchat. Budeme spolu, navždycky. Slibuju. Jakoby ten hlas vpravoval do jeho těla nový doušek života, jakoby mu dodal novou sílu a on může opět řvát, může opět křičet a patřičně toho využívá. Nikdy tě neopustím, Heechulie. Ne! Vypadni! Zmiz! Odejdi! Jeho zoufalý nářek přehlušuje bouři, hlasité rány hromů jsou nic v porovnání s křikem, který naplňuje temný pokoj, odráží se od zdí a vrací se mu v podobě Hannieho hlasu, který na něj mluví, dává mu sliby, které již dávno porušil, ničí jej, drtí jeho drobné tělíčko v pevném stisku, láme jeho kosti, drtí je na prach… Začne sebou zběsile házet, chce se zbavit toho pocitu připomínajícího objetí, které jej tiskne v bolestivém sevření. Hází sebou, škube tělem jako ryba, kterou někdo vylovil z řeky a pohodil ji na horké kameny a mohl se dívat, jak pomalu umírá. Zhluboka se nadechne, jen aby mohl dál křičet, řvát jako o život, který pro něj v tuhle chvíli neznamená víc, než zrníčko písku. Stisk, který svírá jeho tělo, je pořád silnější, brání mu vtom, aby se pořádně nadechnul, drtí ho na kousky, je tak silný, je až moc skutečný…
"Heechulie… Chulie, prosím, prosím…" Hlas, který zazní tak blízko jeho ouška, tichý, snad stejně zoufalý jako je on sám. Slyší ho a přesto… má pocit, že k němu nedoléhá, je to, jako kdyby na něj někdo mluvil přes tlustou skleněnou zeď, která jej nepustí dál, izoluje jej od všeho, nechává ho utápět se v moři bolesti…
"Uklidni se, upokoj se, Chulie, prosím, přestaň. Přestaň."
Heechul řve, škube sebou, chce se dostat ze sevření dvou silných paží, které ho k sobě tisknou, chce se schoulit do kouta a tiše žádat smrt, aby jej konečně vysvobodila. Ale ony ruce jej pořád pevně drží, odmítají jej pustit, tisknou jej k sobě tak silně…
"Nedělej mi to, Chulie…"
Poznává ten hlas, poznává svého leadera, poznává Teukieho, který mu šeptá do ouška tiché prosby, žádá jej za všechny, žádá jej o něco, co nemůže splnit. Síly jej opět opouštějí, jeho tělo přestává spolupracovat, pláč, křik a bolet jej naprosto vyčerpaly.
"Teukie…" bezhlasně pohybuje rty, jen ticho je to, co z jeho úst vychází. Hlas jej opět zradil, selhal neschopen fungovat dál. Roztřesenou rukou uchopí lem Teukovy košile, pevně ji sevře nedbaje na to, že poskvrní čistě bílou barvu svou krví, přitiskne svou tvář k Teukieho hrudi, poslouchá tlukot jeho srdce, vnímá jemné hlazení na svých zádech, cítí polibek ve vlasech, něžný a jemný a… První vzlyk otřese jeho tělem a je následován dalším a dalším. Vzpomínky jej zatáhnou do minulosti, předhazují mu okamžiky, kdy spokojeně ležel v Hannieho náručí, kdy cítil tlouct jeho srdce, které mělo patřit jemu, kdy vnímal horké polibky celým svým tělem…
"Pšššš, Heechulie, pšššt. Bude dobře, bude dobře, slibuju ti to. Neplakej, neplač už." Leeteuk šeptá tichá slova do jeho vlasů, snaží se jej uklidnit sliby, kterým sám nevěří. Jeho oči se zalijí slzami. Proč se to muselo takhle pokazit? Byli šťastní, všichni. A teď… přitiskne si Chulieho chvějící se tělíčko blíž k sobě, pevně jej obejme a spolkne vlastní vzlyk. Musí být silný, nesmí ukázat slabost. Musí tady být pro něj. Pro všechny…
"Neplakej." Zašeptá roztřeseně, tichounce, téměř neslyšeně. Jeho hlas se chvěje pláčem, který se zoufale snaží zadržet. Ale jak může neplakat, když vidí, co se stalo s jeho Heechuliem. Jak zničeně, jak poraženě vypadá. Pevně semkne oční víčka, zatne zuby a zaboří tvář do vlhkých Chulieho vlásků. Kovový puch krve se zařízne do jeho nosu, avšak on jej nevnímá, tiskne se k Heechulovi, snaží se svým objetím zabránit jeho tělíčku, aby se rozsypalo na milióny drobných kousků, snaží se ukázat mu, že nezůstal sám, že je tady pro něj. Ale Heechul nechápe, nedokáže to pochopit. Jediné, na co myslí, je on. Ten, který jej opustil, bez výčitek zmizel a nechal jej tady. Vzal sebou jeho duši a nechal tady tělo, které umírá… bez něj.
"Chci ho zpátky. Chci jej zpět, Teukie."
Ty slova bolí víc, než cokoli jiného. Teukieho hrdlo se sevře, jen stěží potlačí vzlyk. Ví to. Ví, po čem Heechul nejvíce touží a o to víc bolí představa, že on s tím nemůže nic udělat. Nedokáže ho vrátit zpět. Nedokáže… Slzy si najdou cestu z jeho očí. Jako leader selhal…
"Vrať mi ho. Chci ho zpátky. Potřebuju ho. Tak moc… Vrať mi ho…" Heechul ani pořádně neví, co říká, všechno v něm křičí jedinou větu. Ať se vrátí…
"Prosím…" zaskučí tichounce, jeho hlas je přiškrcený a nepřirozeně vysoký. Tolik jiný od toho věčně veselého zvonivého hlasu, kterým na všechny mluvil a u toho se vždy usmíval jako sluníčko na pole plné slunečnic. Vždycky tak zářil, těšil se ze života a teď… Leeteuk dál nedokáže udržet své vzlyky, i jeho tělo se roztřese potlačovaným pláčem a slzy začnou ztékat po jeho tváři.
"Omlouvám se. Omlouvám se…" šeptá Leeteuk dokolečka. Nenávidí ten pocit, kdy ví, že nedokáže pomoct, kdy je bezmocný a nemůže udělat nic. Jen se koukat, jak jeden z jeho přátel chřadne před jeho očima, jak pomalu umírá… Ano, umírá. Žalem a zoufalstvím.
"Omlouvám se…"
Heechul se rozvzlyká ještě hlasitěji. Ví, co tohle znamená, ví to a o to víc to bolí. Fakt, že Hannie… se již nevrátí. Už nikdy se mu nevrátí. Je konec. Definitivní konec. Jeho mysl si to uvědomuje, i když srdce odmítá uvěřit. I přes to, jak je zničené, pořád doufá, snažně prosí… Nedočká se. Nikdy.
"Nevrátí se…" poprvé za tu dobu vysloví nahlas to, na co nikdo nesebral odvahu. Leeteuk má pocit, že mu do zad někdo vráží ostrou dýku. Ten odevzdaný a smířený tón přetkán takovou dávkou bolesti… Hlasitě vzlykne, mezi prsty sevře látku Heechulova trička, jeho rty jemně líbají Heechula na skáni, chvějí se pláčem, opět šeptají tiché omluvy, žádají o odpuštění za něco, co on nezavinil. Přesto se omlouvá, pořád a pořád, dokud se obě těla nepřestanou chvět vzlyky a milosrdný spánek na několik hodin neukončí jejich trápení…

Tiché vrznutí dveří protne ticho pokoje a dovnitř pronikne louč slabého světla u chodby. Mohutná postava se vkrade přes tenkou škvírku do temné místnosti, její pohled okamžitě upoutá dvojice spících chlapců schoulených v objetí pod oknem vedle postele. V očích se mu mihne stín bolesti, pomalými kroky přistoupí k dvojici, okamžitě si všimne zasychajících stop po slzách na obou tvářích. Slyšel Heechul křičet, všichni to slyšeli… Bylo to hrozné. Všichni tím nářkem trpěli, tolik je všechny bolí, co se s jejich přítelem děje. Yesung musel Ryeowooka odnést do druhého bytu, protože se málem zhroutil, Eunhyuk dostal hysterický záchvat a Donghae brečel, protože jej nedokázal uklidnit… Všichni… úplně všichni trpí Hangengovým odchodem. Povzdechne si a přistoupí ještě o krok blíž. Vyděšeně zalapá po dechu, když si všimne i krvavých šmouh na tváří mladšího muže. Na rameni ucítí něčí dotek a vedle něj se objeví o něco vyšší kluk se stejnou bolestí, která se v jeho očích zjeví, když se na ty dva podívá. Pevněji stiskne rameno svého hyunga, mlčky se na něj podívá a starší mu pohled opětuje. Mírně se pousměje a kývne hlavou směrem k posteli. Starší pochopí, nepatrně přikývne a otočí se ke dvojici. Oba k nim přistoupí a každý opatrně uchopí do náruče jedno tělo. Chvíli jim trvá, než je dokážou rozdělit, Leeteuk svírá Chulieho tělíčko až moc silně, jakoby se i během spánku bál, že by jej mohl někdo odvléct. Kangin se usměje, přitiskne si Teukovo tělo k sobě, vyzvedne jej a o krok couvne. Siwon následuje jeho příkladu, vezme do náruče Heechula, spící mladík ze spaní zamumlá pár nesrozumitelných slov, zamručí a schoulí se v Siwonově náručí. Mladík se trhavě nadechne, přitiskne k sobě Heechulieho a položí jej na postel. Sám si k němu ulehne, přitáhne jej k sobě v ochranitelském obejetí. Nechce, aby byl sám, až se vzbudí, chce, aby měl pocit, že je tady pořád někdo, kdo jej potřebuje, někdo, kdo tady pro něj bude. Usměje se na Kangina a ten mu úsměv oplatí. Pohladí Leeteuka po vláscích a vtiskne mu letmý polibek na rty. Otočí se na patě a pomalu se svým leaderem opustí Heechulův pokoj. Siwon čeká, dokud se dveře nezavřou a temnota opět nepohltí místnost. Poté upře svůj pohled na staršího kluka, palcem jemně přejde po vlhkých cestičkách na jeho tváři, setře tenké stopy po krvi a něžně políbí chlapce na čelo.
"Budu tady s tebou navždy, Chulie." Zašeptá těsně u jeho rtů, načež je jemňounce políbí. Je to jen krátký polibek, pouhý dotek rtů, jemný jako stéblo trávy v slabém vánku… Položí hlavu na polštář, pozoruje jeho andělskou tvář, dokud se jeho oči nezačnou pomalu zavírat. Ticho v pokoji narušuje jenom pravidelný dech svou mladíků a jedno tichounké, téměř neslyšné zašeptání, jež se rozptýlí v nočním tichu.
"Hannie…"
 


Komentáře

1 Syrinox Syrinox | 23. června 2012 v 3:10 | Reagovat

No jako... Lulííí... uhééééé... buheeeee... Jako... víš co je divný? Já brečím jen jedním okem. Jako fakt! Prostě! To druhé nic. Je suchý, zatímco pravý mám uplně vlhký a tečou mi z něj slzy a všechno a já asi umdžžžžuuuuuuuuu!! Bueeee.... twe... taky si je mohla pojmenovat jinak! Víš jak moc na tenhle pár trpím... bueee... Hannie... Chjo... Taky mi chybí. *brečí* Kéž by se vrátil zpátky... :( :( :(

2 Jolly the Sad Jolly the Sad | Web | 23. června 2012 v 10:06 | Reagovat

buhuhu..,a stejnak za to MŮŽE JEN TO VIDEO! *pláče* achjo, Lulí, proč ty.to musiš tak reaálně popsat.. bué.. :(

3 Anete Anete | 23. června 2012 v 11:35 | Reagovat

Sakra proč musím pořád brečet:'((( To byla taková nádhera! Ale měla sem si to nechat na pozdějc teď budu celej den protivná páč mám z toho depku:'(( Já chci Hannieho zpátky!

4 Saia Saia | 23. června 2012 v 14:36 | Reagovat

A teraz aby som sa odpratala niekam na samotu,lebo budem ako morová rana.Chňňá Lulí vráť ho späť,aspoň v nejakej poviedke...nech mám lepší pocit...sugescia je fajn.

5 Hatachi Hatachi | 23. června 2012 v 14:37 | Reagovat

To bylo tak nádherné. A ke konci už sem ani pořádně nemohla číst,protože sem přes slzy neviděla... Ano...moc miluju pár HanChul,ale stejně tak mam moc ráda SiChul. Taky mi Hannie strašně moc chybí...a taky chci aby se vrátil zpátky...ale taky bohužel vím,že se tak nestane. Už nikdy se nevrátí... Je mi to líto,moc líto. A je mi líto Chulieho... Nese to hodně těžce...jako my všichni... Leeteuk je skvělý leader. Pro kluky by udělal první poslední. Na prvním místě je u něj spokojenost všech ze skupiny a pak teprve myslí na sebe. Když se někdo z nich trápí,tak Teukie se trápí dvakrát tolik,jen aby jim od té bolesti pomohl. Je to ůžasný člověk...

6 Nataly ^ ^ Nataly ^ ^ | Web | 23. června 2012 v 18:22 | Reagovat

Ty sa len pekne krásne drž ďalej od balkónov :D A od okien.. Ja len od balkónov, pretože na oknách máme sieťky proti hmyzu, takže to by som si veľmi nezaskákala :D A čo by sme tu my bez teba robili..preboha.. Vieš si to predstaviť?! Ty a tvoje poviedky ste sa stali súčasťou môjho života ..muhuhúú..takže žiadne samovražedné sklony :D

Tý jo.. a to som ešte pred 10-timi minútami oplývala eufóriou a dobrou náladou. Ech, kam sa podela? Najprv to video..a potom poviedka. Všetko mi to len pripomína, ako mi tam Hangeng chýba. Vždy som si priala, aby boli všetci spolu... navždy. Možno to znie naivne, ale je to pekná predstava. Oni majú byť spolu. Musia. Ja...neviem si predstaviť, že by od nich odišiel ešte niekto. To mi pripomína, či sa v roku 2018, keď budú mať všetci po vojenskej službe....znova k sebe vrátia a budú fungovať ako skupina. Strašne sa obávam toho, že už to potom nebude také..ako teraz..

Uch, ty vieš ako človeka dohnať k slzám..  *kde je, dopekla, vreckovka? Dajte mi vreckovku!* Zostalo mi z toho tak smutno :( Chudák, Heechul. A tiež Teukie. Je to správny líder, že ich chce všetkých podržať...

7 Jannie Jannie | 28. června 2012 v 14:29 | Reagovat

:´(((( Chudáček Chullie:((( Mě je jich tak líto:((( Ale snad nejvíc Teukkieho, když si myslí, že takhle selhal:(( Bylo to krásný moc!!!

8 Elizabeth Elizabeth | Web | 9. září 2012 v 14:04 | Reagovat

Bůůůůůůůůůůůů to je taaaaaaaaaak smutný a
krásný :( *MRTVÁ*

9 Karin Karin | 8. března 2014 v 13:57 | Reagovat

Brečím jak želva to se neděla povídka je nádherně napsana.

10 H8PE H8PE | 31. října 2014 v 21:27 | Reagovat

Teda...Krasne napsane!! *ubreci se k smrti*
Heechulie je muj bias, uz jen predstava, ze by byl takto smutny mi vhani slzy do oci...Omoooo :'(((

11 K.R. K.R. | 12. ledna 2015 v 22:43 | Reagovat

bééééééééé to je tááák smutnýýý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama