Insomnia - 2. díl

24. června 2012 v 2:51 | Syrinox |  Povídky od Syrinox
Ehm, no, děti, dnes tady máte další díl povídky od Syrinox. Většina z vás už ten díl četla u ní na blogu... teda alespoň ta komentující část. Jak je na tom zvyšných 40-50 lidí, co to čte a nekomentuje, to vážně nevím. Takže... smůla :D No, pro ty, co to nečetli... přeju příjemné čtení. Doufám, že se vám bude povídka líbit stejně jako se líbí mě :) Miluju vás!!!


Křídla můry třepotají se ve větru, závoj noční můry zahalí jasnou kometu. Kam zmizel sen? Proč ještě nenastal den? Kam zmizel jsi... Proč utekl jsi? A zanechal prázdnotu… v mém srdci…?

...

Henry zběsile letí jasně osvětlenou chodbou, jeho tenisky pleskají o naleštěnou podlahu a podkluzují mu pod hladkým zrádným povrchem. Klopýtne a málem upadne, nakonec však najde ztracenou rovnováhu a pokračuje dál. Neúprosně a neústupně. Nevnímá nic víc, než palčivé slzy, které se mu tlačí do očí a řeřavý pocit u srdce, který jej pálí, jako by mu v oněch místech někdo přejížděl rozžhaveným kusem železa. Jak moc to bolí. Před očima mu stále tancuje Kyuhyunův pohled. Ledový, řezavý a podivně odtažitý, jako by jej snad ani neznal. Jako by byl cizí. Proč měl ten pohled v očích? Proč jej potom líbal? Proč tohle všechno… udělal? Ví snad o jeho citech a chtěl mu jen ublížit…? Nebo mu prostě přeskočilo? Co se stalo…? Je na něj naštvaný? Kvůli tomu, že kolabuje při vystoupení? Ale on za to přece nemůže… Za všechno můžou ty sny… nebo spíše… noční můry, které se mu každou noc vkrádají do hlavy a čím jde čas dále, tím častěji jej navštěvují. Ne jednou, jako předtím, ale klidně i pětkrát za noc. Přijdou si jako nezvaní hosté a vkradou se do jeho prazvláštních snů, aby je v okamžik proměnili a převedli na svou vlastní, šílenou a děsivou hru, kterou vždy musí hrát, protože nemá na výběr. Nemůže se probudit, nemůže utéct a nemůže odmítnout. Nemůže dělat nic, jen čekat… až se probudí… nebo spíše, až jej probudí vlastní reflexy, vlastní tělo… Do té doby, je bezmocný, odsouzený k bloudění v temných místnostech, hledání nevyřčeného, útěku před vlastním strachem, zpodobněným do podoby obrovské příšery, jež se jej ve snu pokouší zabít… Je jako vězeň… Jo… Je vězněm svých vlastních myšlenek a svého zmateného mozku, který za všechno může. Stejně jako všechny vzpomínky, které se bůhví proč v jeho snech promítají stejně jako jeho nejhlubší obavy. Jsou však zkreslené a nejasné, jako by se na ně koukal z velké dálky, nebo je někdo záměrně rozostřil, aby na ně neviděl. Nebo jako by někdo poupravil jeho vlastní zrak… tak, aby viděl pouze to špatné a aby se dobré ztrácelo ve stínech… Utíkalo od něj a plazilo se potupně pryč. Poražené a nechtěné… jeho vlastní, zvrácenou a krutou myslí, kterou očividně baví, zahrávat si s ním a dělat mu život ještě daleko složitější a těžší, než jej má. Už jen ten fakt, že jeho noční můry jsou postaveny na pravdě, jej děsí daleko více, než to, že jeho organismus časem zkolabuje a selže… na nedostatek spánku a energie… a možná i cukru a dalších potřebných látek. Co si bude povídat, v poslední době ani moc nejí a i pitný režim zanedbává. Když to tak vezme, tak se celkově snaží tak trochu přivést do hrobu. Zajímalo by jej, kolikrát se mu podaří hrobníkovi z lopaty utéct, než tam skončí natrvalo. Na druhou stranu… nebylo by to pro něj vysvobození? Už by jej netížily noční můry, které se promítají do jeho života v reálném čase, jako nějaká podivná nemoc… Už žádná bolest, žádný pocit viny a ostré jehly výčitek, jež se mu zabodávají do těla, jako šípy padlých amorků lásky, kteří si vybrali špatný terč a zaplatili za svůj chybný úsudek. Za svůj omyl… Cenou nejvyšší… Stejně jako za ní platí on… Prudce zahne za roh a málem si rozrazí hlavu o podlahu, jak náhle a nečekaně uklouzne a slítne na zem. Naštěstí si před obličej stačí včas dát ruce a podaří se mu tak zmírnit pád, který by byl jinak mnohem bolestivější a ošklivější. Tiše zakleje a sesbírá se na vratké, unavené nohy, které jej sotva udrží. Na jeho tělo doráží čím dál silnější únava. Tak jako pokaždé po vystoupení. Pokud si urychleně nesežene něco s hodnou dávkou kofeinu, usne zase někde uprostřed chodby nebo po cestě domů. Což by bylo hodně špatné. Vzhledem k tomu, jak nebezpečný noční Seoul je. Asi by měl jet s ostatními minibusem… ale nějak… se mu nechce. Nejraději by se teď někam schoval a zůstal tam. Ukrytý před vším a přede všemi. Skrytý ve svém vlastním světě a v temnotě, která se pro něj pomalu stává světlem. Jak podivné. Má pocit, že se jí čím dál méně bojí. Jako by jej začínala pomalu pohlcovat a jeho srdce si začalo zvykat na to, že jeho světlo je temné a mdlé, nevydávajíc téměř žádnou záři. Jeho svět temní s každým dnem, jak se jeho já propadá do depresí a podivné apatie způsobené nespavostí a spánkovým nedostatkem. Povzdechne si a promne si oči hřbety rukou, potichu zazívá a kolíbavým krokem se rozejde směrem k východu. Běžet už nedokáže, na to je až moc vyčerpaný. Až moc vysílený… Unavený… Mrtvý… téměř. Zatřepe hlavou, až se mu vlasy rozletí do všech stran a jednou rukou se začne opírat o stěnu. Pro jistotu. Kdyby ztratil rovnováhu. Pomalu projde poslední částí dlouhé chodby a dostane se k zadním těžkým, kovovým dveřím, které běžně používají. Sevře chladnou kliku v dlani a zatlačí. Dveře se však nehnou. Henry tiše zanaříká a opře se do ztuhlého kovu s vyšší intenzitou, ten proklatý kus pronýtovaného kovu se však stále ne a ne hnout, jako by se jej záměrně snažil zadržet, předvěkým, nebo něčím, anebo právě naopak se jej pokoušel zdržet, aby ho někdo mohl dohnat. Ne! Zakřičí v duchu a před očima se mu při té představě udělá černo. Ry zaskučí jako raněné zvířátko a pověsí se na kliku celou svou vahou.
"Povol…" zaprosí unaveně a dveře, jako by se najednou slitovaly nad jeho zoufalství a povolily své sevření v pantech. S tichým zavrznutím se otevřou a Henry, který toto šlechetné gesto ze strany dveří nečekal, vpadne do tmavé ulice, které je jen spoře osvětlená mdlou září jedné pouliční lampy, která sem tam slabě blikne, jak je žárovka slabá nebo nedotažená. Henry padne na dlaně, dnes již podruhé a do měkké kůže se mu zaryjí ostré kamínky. Zamručí bolesti a vyškrábe se zpět na nohy. Do jeho obličeje se opřed ledový, zuřivě vanoucí vítr a začne intenzivně bičovat jeho tvář, jako by měl v úmyslu mu na ni snad udělat jizvy či co. Jako by jich už na srdci neměl dost. Koutkem oka spatří mini bus, kde jsou již nasoukaní všichni členové, kteří očividně otráveně čekají jen na ně dva. Rozejde se po ztemnělém parkovišti směrem k němu, kamínky mu skřípou pod nohama a vítr mu vhání slzy do očí. Dobře pro něj, alespoň se nebude muset na nic vymlouvat. Mlčky nasedne do auta a sjede všechny členy unaveným pohledem. Oni se jej na nic neptají. Už to dávno všechno vzdali. Dokud jim neřekne, co se děje, nedokáží mu pomoct, a on… jim to nepoví. Opět se začne ztrácet v myšlenkách, když zaslechne, jak se dveře znovu otevírají a na druhé sedadlo, zády k němu, vyčerpaně a mlčky padne poslední chybějící člen. Minibus se v tichosti rozjede a v kabině se rozhostí příjemné ticho, které je prostoupeno únavou a vyčerpáním všech. Henry si dovolí zavřít oči, přestože své vědomí udržuje vzhůru, tak jako pokaždé… Jedině tak zabrání nočním můrám, aby si pro něj nepřišly… Jedině tak, se zachrání…

Neklidně se převaluje na posteli, oči pod uvolněnými víčky mu zběsile cukají ze strany na stranu a jeho tělo sebou trhavě škube, jako by bylo v nějaké křeči nebo transu, jediné, co však toto dělo doopravdy zužuje… je další z nočních můr, která jej přišla navštívit. Dnes to byla opět jeho nejhorší, ze všech nejděsivější a při tom byla tak jednoduchá a obyčejná, skoro jako obyčejný sen. Ale on ví své. Ví, že toto není sen a také ví, že tohle… se jednoho dne může stát skutečností. Postava kráčející v mlze, zanechávající jej o samotě, mezi obrovskými, do nebe se tyčícími budovami. Jako malé, opuštěné štěně. Volá na něj. Zděšeně, plačtivě, hystericky. Nechce zůstat sám. Nechce tu zůstat… Chce jít s ním. Nohy jej však neposlouchají. Může jen stát a pozorovat jeho záda, jak se ztrácí v mlze… a nechávají ho tu… navždy… samotného… bez něj…
"Kyu! Kyu no tak! Počkej!" křičí a hází sebou ze strany na stranu jako smyslů zbavený. "Kyu!" hrdlo má suché a vyprahlé, jako by měl v krku Saharu, přesto však křičí dál. Postava se i přes to nezastaví, ani se neohlédne. Jde dál. Pomalým, vyrovnaným krokem. Bez jediného zaváhání. Pokračuje v cestě, kterou si zvolila… a ta cesta… je očividně bez Henryho…

Sám a sám… Věčně bez dechu…

S výkřikem se probudí. Celé jeho tělo se chvěje potlačovanými vzlyky a zděšením. Už zase! Stejný sen, stejný scénář, stejná můra, stejný spád. Začíná to být čím dál tím děsivější. Horor Kruh je oproti tomuhle slabý odvar. Roztřeseně se nadechne a pokusí se srovnat si rozházené myšlenky v hlavě do nějakého smysluplného obrazce, který by mu řekl více. No moc se mu to nedaří, jeho tělo je až příliš otřeseno noční můrou, než aby bylo schopno zpracovávat složitější informace a dělat těžší úkony, například chůzi. Pomalu se posadí a zahledí se směrem k vedlejší posteli, kde si spokojeně pochrupuje Zhoumi, aniž by se jen při jeho výkřiku nějak pohnul. Ten kluk má tvrdší spánek, než medvěd při hibernaci. Pomyslí si se závistí Henry a pohled přesměruje k oknu, kterým do místnosti dopadá mdlé chladné světlo měsíce, jež ji spoře osvětluje a dělá ji ještě menší, stísněnější a děsivější, než ve skutečnosti je. Potichoučku se přeplazí až k poměrně velkému parapetu, který k oknu příliš neladí a ještě tišeji se na něj vydrápe, jako koťátko, jež se učí šplhat. Usadí se v rohu, přitáhne si kolena k bradě a obejme je rukama. Cítí se tak sám. Jako by v celém dormu nikdo nebyl. Jako by to byl všechno jen přelud vytvořený jeho myslí, který však není dokonalý. Je to jen iluze, projekce, která se nikdy nebude moct rovnat dokonalosti lidské bytosti. Henry si povzdechne a pohlédne ven z okna. Přes tmu však nevidí nic, než jen temné stíny, které na něj působí ještě depresivněji, než tmavý ztichlý pokoj. Zvedne oči k nebi a jeho pohled se rozzáří. Alespoň něco není temné. Pomyslí si a přeskenuje zářící noční oblohu pohledem ještě jednou. Je to sice jen chabá útěcha za to všechno, čím si prochází a co cítí, ale pořád lepší, než nic… než úplná tma a temnota. Přeci jen… když je světlo, je i naděje ne? Světlo… Hrudník se mu stáhne bolestí při vzpomínce na postavu, jež mizí v mdlém světle, které připomíná světlo právě vycházejícího slunce. Jeho mozek mu okamžitě začne do detailu přehrávat každou scénu, každý krok, každé slovo a do jeho hrudníku se jako rána za ránou začnou opět vrývat ta bolestná fakta, kterým se snaží zoufale vzepřít, přestože je to prakticky nemožné, nevyhnutelné… Cítí, jak se jej opět zmocňuje bezmoc a beznaděj. Jak dlouho to ještě může trvat? Než ztratí vše? A proč do svých snů vkládá tak slepě veškerou svou důvěru? Třeba se mýlí. Třeba se nic z toho nestane… Jo, jasně… Kdyby se to už ale dávno nedělo… Ten sen je jen předzvěst… Nic jiného. Jeho podvědomí si to prostě jen přikrášluje a zraňuje jej tak ještě více. Z Henryho očí se zpustí proud slaných vodopádků, které začnou v krůpějkách stékat po jeho tvářích a dopadat na rukávy trika, na kterém začnou vytvářet tmavé, téměř neviditelné skvrnky, které se do několika hodin ztratí, na rozdíl od bolesti, která přetrvá nadále. Ry hlasitě vzlykne. Jak moc by právě teď potřeboval obejmout. Jak moc by chtěl od někoho slyšet slova útěchy, slova, která by jej ujistila, že se obává zbytečně, že jsou to prostě jen sny, na které časem zapomene. Nikdo takový není… A nebude… Jeho ramínka se roztřesou novou vlnou silnějších a hlasitějších vzlyků. Nedbá však na to. Svého spolu spícího stejnak neprobudí. Schová tvář do dlaní a nechá měsíc, aby na něj chabě zářil skrz okno, jako jakýsi němý pozorovatel, který se možná dobře baví, nebo se možná o něj strachuje, nebo… a to byla největší pravděpodobnost… necítí nic. Jen se kouká na to, jak trpí. Bez náznaku emocí. Bez citu. Prostě se jen… dívá. Nečinně, nenápomocně…
"Kyu…" vzlykne tiše Henry a pevně sevře víčka, aby vytlačil co nejvíce slz. Už jej nebaví brečet. Chce se těch protivných kapek zbavit, chce se dostat do stádia, ve kterém je vám již všechno jedno. Ve kterém záleží pouze na nádechu a výdechu. Na jednoduché úrovni přežití. Tohle by chtěl. A ne… toto peklo, kde jej nutí cítit a vnímat. Chce do ráje… nebo kamkoli jinam… kamkoli… kde není bolest… Existuje však takovéhle místo…? A pokud ano, jak se tam dostane…? A co když není…? Jsou to všechno jenom pohádky…? Co když… Tok jeho myšlenek přeruší zavrzání dveří. Henry sebou poděšeně trhne a upře svůj prázdný, uplakaný pohled na zdroj hluku. Jeho očka se rozšíří překvapením a hrůzou zároveň.
"Kyu…"
 


Komentáře

1 Anete Anete | 24. června 2012 v 11:28 | Reagovat

Tohle je tak úžasná povídka! další, další další! Mooc mě zajímá jak tohle dopadne:))

2 Hatachi Hatachi | 24. června 2012 v 11:56 | Reagovat

Chuďátko Henrýsek... Tolik se trápí... Dofam že Kyu na něj bude hodný...už ho nebude děsit... Netrpělivě čekám na další díl...tak honem honem...

3 Saia Saia | 24. června 2012 v 16:46 | Reagovat

Dúfam,že Kyu sa prestane správať ako pako a bobíšek sa mi už prestane trápiť.

4 Haney Mi ♥ Haney Mi ♥ | Web | 24. června 2012 v 22:15 | Reagovat

Šmárija vole!!!! proč si krucinál, nevlezeš ke ZhouMimu pod peřinu....*nechápavě kroutí hlavou* nu co.... jeho mínus... každopádně.... doufám... že tentokrát se drahý vymáčkne a Kyu se taky trochu uklidní a ... a prostě... happyend!! :D moc se ti to povedlo... i když.. Ryho je mi hrozně líto.... :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama