Vzpomínka

5. května 2012 v 16:09 | Syrinox |  Povídky od Syrinox
Haha, děti, dneska tady máte povídku od další skvělé autorky (a poctivě komentující spameřky *padla*). Povídka je na Super Junior a na jeden z mých oblíbených párů, takže je jasné, že to tady musím (s dovolením Syri-chan *nebij mě, bejby!*) zveřejnit. Doufám, že se vám povídka bude líbit a že si ji užijete, děti. Tak směle do čtení :D

Název: Vzpomínka (memory)
Fandom: Super Junior
Pár: Zhoumi/Leeteuk
Autor: Syrinox
Varování: 18+

Hleděl na tvář anděla pod sebou. Na jeho světlé vlásky, uvolněnou spící tvář, která vypadala, jako by ji někdo vytesal z mramoru. Chlapcovy oči pod víčky však nebyly klidné, zběsile se míhaly ze strany na stranu v ošklivém snu a andělskou tvář občas zkřivila podivná bolestná grimasa. Koukal na toho chlapce tak, jako na něj koukal už bezmála dva roky. Věděl, proč se trápí, věděl, odkud pramení jeho bolest. A věděl, proč je tu on. Natáhl ruku a prsty lehce přejel po jeho tváři. Chlapec se zamrvil a něco zamručel z neklidného spánku. Zrzek ruku okamžitě stáhl a něžně se usmál. Upíral na to stvoření v posteli toužebný pohled a v hlavě mu vířilo tisíce myšlenek.
"Miluji tě Teukie…" zašeptal, když se paprsky slunce začaly prodírat skrz závěsy a rozplynul se ve vzduchu.
Leeteuk se se zamručením probudil a hodil po vřeštícím budíku nehezký pohled, před kterým by i Heechul utekl. Jedním pohybem ho vypnul a s povzdechem se vyhrabal z vyhřáté postele. Vůbec se mu nechtělo ven, do chladného podzimního rána. Otřásl už se jen při té představě a zaparkoval to do koupelny, kde se umyl a oblékl. Nesnášel školu stejně tak, jako nesnášel ranní vstávání. Již po několikáté si povzdechl, strčil si do pusy suchý toast a s kyselým výrazem vyšel vstříct chladnému mlhavému počasí. Kráčel rychle, jeho kroky pleskaly o vlhký chodník a rozstřikovaly kapky vody všude kolem. Mlha se mu zachytávala ve vlasech a on s nechutí zjistil, že se mu díky vlhkosti začaly kroutit. Zamručel, natáhl si kapuci a zahnul za roh, pohled mu padl na hodiny v jedné z výloh. Vytřeštil oči, když zjistil, kolik že to vlastně je hodin a dal se do zběsilého běhu. Nevnímaje okolí vlítnul do silnice, stočil pohled doprava a spatřil auto, které vystřelilo ze zatáčky a plno rychlostí se řítilo na něj. Vyvalil oči hrůzou a chystal se zaječet, těsně před nárazem jej však něco strhlo stranou a on dopadl na tvrdý chodník. Zaslechl skřípění brzd a pak nadávky vyděšeného a naštvaného řidiče. Zamrkal a roztřeseně se rozhlédl na obě strany, byl si na sto procent jistý, že jej někdo z vozovky strhl, jinak by teď byl… na kaši. Zachvěl se a ještě jednou propátral okolí. Nikoho však nespatřil. Nechápal to. Ještě několikrát se rozechvěle nadechl a pak se zkusmo postavil. Nohy jej udržely, za což byl vděčný. Opřel se o výlohu a zmučeně vydechl, pak si však vzpomněl na jednu důležitou věc. Škola! I přes velkou nechuť se opět rozeběhl a zmizel za dalším rohem, nevěda, že jeho zachránce stál jen kousek od něj, v očích starostlivý výraz.
"Nemůžu tě ani na chvíli spustit z očí, co Teukie?" zašeptal, zavrtěl hlavou a opět zmizel ve vzduchu prosyceném vůni deště.
Teuk doběhl do třídy jen tak-tak, zaplul do lavice a s úlevným povzdechem se na ni rozvalil a zavřel oči. Snažil se uklidnit své zběsile bijící srdce a dech, který se mu zadrhával v plicích. Když se mu tak konečně podařilo, již zvonilo na hodinu a do třídy vešel učitel. Teuk ho však nadále ignoroval, poněvadž se mu v hlavě honilo tolik myšlenek a otázek a on tak strašně moc chtěl slyšet odpovědi, že měl pocit, že se brzy zblázní. První hodinu díky tomu probloumal, a když se znovu rozeřval zvonek, jen překvapeně zvedl hlavu, aby se mohl podívat do tváře svého spolužáka.
"Zdarec Teuku." Pozdravil jej Chul a vyhoupl se na jeho lavici. Teuk jen něco zamručel a dál si bloudil ve svých myšlenkách.
"Ani pozdravit to neumí." Postěžuje si Heechul ublíženě a dloubne světlovláska do ramene. "Co se děje? Vypadáš, jako by tě přejel kamion." Pravil a zadíval se mu do čokoládově hnědých očí, které však byly nepřítomné, prázdné.
"Nejsi daleko od pravdy." Zamumlal Leeteuk a probodnul kamaráda pohledem.
"Cože?!" Chul vyvalil ty svoje obrovské kukadla a nechápavě se na kamaráda zadíval. "To myslíš vážně?" zeptal se po chvíli.
"Jo." Přikývl Teuk dutě a dál zíral do prázdna. Neměl zrovna náladu vybavovat se, ale Chul byl jeho kamarád a tak se choval slušně, i když mu dost často lezl na nervy a ještě častěji se choval jako úchylné hovado.
"Ale očividně si přežil." Řekl náhle radostně. "S menší ujmou na psychickém zdraví." Dodal pro sebe a probodl jej pohledem.
"Hmm." Udělal Teuk a dál svého kamaráda ignoroval. Chul nakonec vzdal jakýkoli pokus o komunikaci a přesunul se o lavici vedle, kde se zabavil spolu s Kyuhyunem a Haem, kteří hráli jakousi pro normální lidi nepochopitelnou hru na kusu čtverečkovaného papíru. Leeteuk ztratil pojem o čase, připadal si, jako by byl zavřený v jakési podivné bublině, která se řídila jinými zákony. Probloumal všech osm hodin. Učitelé po něm celou dobu házeli starostlivé pohledy a Chul je vždy poctivě ujišťoval, že je Teuk v pořádku, jen ho bolí hlava. A učitelé mu na to vždy skočili. Samotný Chul se však také o svého kamaráda obával, nechal jej ale snít v jeho světě. A tak zůstal Leeteuk uvězněný ve svých myšlenkách až do posledního zvonění, kdy do něj Heechul lehce dloubnul a oznámil mu, že už je konec a že jde domů. Teuk na něj němě kývnul v pozdravu a dál přemítal. Někdo jej chytil, někdo na něj spadl… Jak je možné, že nic neviděl? Jak…
"Jednoduše." Ozval se hlas, který mu byl až podezřele povědomý. Zachvěl se a s pocitem, že za sebou stejně nic nenajde se otočil. Měl pravdu. Nikde nikdo, třída byla prázdná. Všichni už odešli. Nechápavě zavrtěl hlavou, vůbec nezaregistroval, že by někdo odcházel. Co se sakra dělo?
"Ztratil ses v myšlenkách." Ten hlas jej děsil a uklidňoval zároveň. Asi už vážně magořím. Pomyslel si a promnul si spánky. Pohledem střelil k hodinám. Tolik?! Už dávno měl být na cestě domů. Rychle se zvedl, posbíral si věci a vydal se ke dveřím. Jeho pas ovinuly dvě silné paže, a i když je neviděl, cítil jejich pevný stisk i to, jak se k němu natisklo něčí tělo.
"Neodcházej, Teukie…" hlas se mu ozval těsně u ucha a rozechvěl jej příjemným mrazivým pocitem.
"K-kdo jsi?" vykoktal ze sebe a pokusil se uklidnit své třesoucí se tělo.
"Vzpomínka." Odvětil hlas a on se opět zachvěl. Tak známý a přesto… nedokáže si vzpomenout…
"Vzpomínka na co?" nenechal se odbýt. Uslyšel tichý zvonivý smích, který mu pronikl až do morku kostí.
"Na minulost ty hlupáčku." Řekl pak něžně. Teuk ucítil dotyk na tváři, bylo to jako otření motýlích křídel, tak jemný a rovněž známý…
"To mi došlo taky." Zamručel. "A pusť mě." Dodal rozechvěle, ruce jej však stále pevně držely.
"Když tě pustím, utečeš…" pravil hlas smutně a stiskl Teukovo tělíčko pevněji. Světlovlásek zavrtěl hlavou.
"Neuteču, chci si… vzpomenout…" usmál se a ruce jej pustily. Lehce se zakymácel a sedl si zpět na židli. Upřel oči na místo, kde by měla… ona "vzpomínka" stát a nesměle se zeptal:
"Máš jméno?"
"Jistě." Byl jsi jistý, že právě viděl, jak se vzduch jemně zachvěl, jak ta neviditelná postava pokývala hlavou.
"A to je?" v jeho hlas zaznělo podráždění a netrpělivost.
"Zhoumi…" zaznělo tiše místností. Leeteuk zalapal po dechu a vytřeštil oči. Slyšel opravdu dobře? Vážně řekl…
"Ano, jsme to já… tedy… tvá vzpomínka na mě…" vzduch se zachvěl a na místě, které Teuk před tím tipnul, se zjevila postava muže. Krásného muže. Z bystrého liščího obličeje na něj koukal pár pobavených temně hnědých očí. Zrzavé vlasy mu spadaly do očí a vytvářely tak podivnou zrzavou auru. Leeteuk zůstal sedět jako přimrazený a nevěřícně na něj zíral.
"Mi…" jeho hlas zněl bolestně, do očí se mu tiskly tolik potlačované slzy.
"Chyběl jsi mi, Teukie…" Zhoumi se smutně usmál a přikročil k lehce vyděšenému chlapci.
"J-Jak…? Mi… Jak je to možné?" Teuk nemohl uvěřit svým očím. Je to opravdu on? Co tady dělá? Proč? Jak?
"Říkal jsem to, jsem vzpomínka. Stále se trápíš Teukie… Proč? Nemohl jsi za to, bylo ti patnáct… Nemohl jsi zabránit tomu, co se stalo…" Zhoumi se usměje, natáhne k chlapci ruku a pohladí jej po hlavě, mezi prsty si nechá proklouznout několik nazlátlých pramenů vlasů.
"Ne Zhoumi, kdybych tam tenkrát nebyl, kdybych…" Leeteukovi se do očí tlačí slzy, z hrdla se mu vydere tichý vzlyk.
"Ne Teukie, pššššš, neplakej." Mi Teuka pevně obejme a vdechne jeho krásnou vůni.
"Mi, chyběl jsi mi… Tak strašně moc…" zašeptá Teuk přiškrceně a sevře jeho tričko, jako by se bál, že se mu Zhoumi rozplyne před očima. Což bylo dost dobře možné. Tiše vzlykl a vdechl Zhoumiho vůni, vzpomínky se mu v hlavě rozvířily a po chvilce vyjasnily. Viděl vše jasně, po dvou letech… A stejně jasně viděl i svého přítele, který ho pevně tiskl v náručí. Zrzek se mu zadíval hluboko do očí.
"Musíš zapomenout Teukie… Musíš si to přestat dávat za vinu…" řekl pak a usmál se.
"Ale…" chtěl něco namítnout, dřív než však stačil cokoli udělat, Zhoumi se k němu sklonil a spojil jejich rty v polibku. Něžném, měkkém, vlhkém… Teukovi se zatočila hlava. Kolikrát o tomhle snil?! Kolikrát si tohle přál… před tím než… Pevně sevřel víčka, po tvářích mu steklo několik slz.
"Mi…" zavzlykal do polibku a sevřel jej ještě pevněji. Chtěl ho cítit u sebe, chtěl cítit jeho vůni, teplo, jeho bijící srdce. Počkat… Jak je možné, že mu bije srdce? Že z něj jde teplo? Zhoumi je… Zhoumi nemůže…
"Vzpomínky jsou takové, jak si je pamatují lidé… Proto mi bije srdce, proto se tě můžu dotknout… Jsem a zároveň nejsem Zhoumi…" šeptal, zatímco mu rty přejížděl po krku a klíční kosti.
"Mi, já, já to nechápu…" Teukie na něj upřel dvě velká zoufale vypadající kukadla, stále vlhká od slz.
"Ani nemusíš…" hřejivě se usmál. "Teukie…" zašeptal pak a znovu se přisál na jeho měkké rty. Přejížděl po jejich kontuře jazýčkem, nevynechal ani kousíček, vychutnával si tu sladkou chuť. Teuk cítil, jak mu rty brní, jak celé jeho tělo zachvacuje podivná horkost. A to ho Mi jenom líbal! Tiše zavzdychal, když Zhoumi vklouzl do jeho pusinky a lehce se dotkl jazýčku. Zavřel oči a zaklonil hlavu, aby polibek prohloubil a nesměle se do polibku zapojil. Lehce se pohnul proti Zhoumimu. Zrzek se usmál a pobídl světlovláska k ještě pilnější činnosti. Leeteuk doslova zapomněl dýchat, takže když se pak Mi odtáhl, zhluboka se nadechl a upřel na něj své čokoládové oči, ve kterých se odrážela touha.
"Mi…" zašeptal tak tiše, že jej bylo sotva slyšet.
"Ano?" zeptal se a něžně jej pohladil po tváři.
"Miluj se se mnou…" Zrzek překvapeně zamrkal a pohlédl na červenajícího se světlovláska.
"Opravdu to chceš?" nechtěl si to přiznat, ale sám na to před chvíli myslel… pokud tedy může vzpomínka myslet… Leeteuk němě přikývne a sklopí hlavu k zemi. Cítí, jak celý hoří. Musí být rudý jak košile, co má Mi na sobě.
"Dobře…" na tváři se mu objevil lehký úsměv, zvedl Teukieho ze židle a posadil ho na katedru, která je přeci jen větší než lavice žáků. Prsty začal obratně rozepínat knoflíčky světlovláskovy košile. Rty se znovu přisál k těm jeho a opět vplul do jeho pusinky, kterou začal zvědavě prozkoumávat. Přejel po zoubcích a zmapoval každou skulinku, vychutnávaje si ten zvláštní pocit. Teukie chvilinku váhal, ale pak se do polibku zapojil a rty se pohnul proti těm Zhoumiho. Konečně rozepnul poslední knoflík a stáhl ten nepotřebný kus látky ze svého milence. Rozechvěle přejel po horké jemné kůži, bříšky prstů přejížděl po vypracovaném bříšku, pase, posouval se výš, až palcem zavadil o jednu z bradavek. Teuk tiše zavzdychal a natiskl se více na Zhoumiho tělo. Stiskl ji mezi prsty a začal ji jemně třít, dokud úplně neztvrdla, stejnou péči věnoval i druhé. Byl jemný, ale důkladný, dával si záležet na každém pohybu, každém dotyku, protože věděl, že tohle je poprvé, ale také naposled. Leeteuk zrychleně dýchal a slastně sténal, když se Miho rty dotýkaly citlivé kůže na krku a za ouškem. Cítil jeho zoubky, jak jej jemně hryžou do bradavek, klíční kosti, lalůčku. Jeho jazýček, který si mapoval cestičku přes jeho lícní kost, krk až na hrudník a dál na bříško, kde svou pouť zakončil v pupíku. Zhoumi na Teuka lehce zatlačil a celého ho tak položil na učitelčin stůl. Rozepl knoflík džínů a zip a stáhl kalhoty rovnou i s trenkami. Zastřeným pohledem pohlédl na Teukovo nahé tělo. Byl dokonalý, překrásný, k sežrání. Vypadla tak křehce a zranitelně. Jako malé koťátko. Zhoumi jej pohladil po tváři a pak se přesunul níž. Sklonil se k jeho chloubě a celou ji pohltil do úst. Teuk zavzdychal a kousl se do rtu, aby nevykřikl. Zhoumi přejel jazýčkem po celé délce, lehce kousl do žaludu a pak z něj zkušeně stáhl předkožku. Foukl na něj a obkroužil jej jazykem. Rukou začal dráždit varlata, což v Teukiem vyvolávalo stále silnější chvění a on vzdychal čím dál hlasitěji. Po chvíli se jeho pozornost zaměřila onen svůdný otvůrek, který vedl do světlovláskova těla. Zatlačil na něj a překvapilo ho, jak lehce se dostal dovnitř. Teukie pravděpodobně ani nepostřehl, že má něco v sobě, protože byl plně zaměstnán Zhoumiho rty, které se zkušeně věnovaly jeho údu. Zhoumi v něm prstem různě pohyboval, hledal ten správný bod, kterým by způsobil ještě větší slast. Teuk hlasitě zavzdychal a vplul rukama do Zhoumiho vlasů, když se lehce otřel o onen uzlíček nervů. Udělal to ještě několikrát a pokaždé si mohl užít stejnou, n li bouřlivější reakci.
"Z-Zhoumi… J-Já…" Teukie hlasitě vyjekl, jeho tělo se stáhlo v křeči a on vyvrcholil do úst svého milence. Mi vše spolykal, vychutnávaje si tu úžasnou chuť. Vypustil ochablý penis z úst, sklonil sek Teukieho rtům a měkce jej políbil na napuchlé, zrůžovělé rty. Vytáhl z něj prsty, rychlým pohybem ze sebe sundal nadbytečné oblečení a vmísil se mezi Leeteukovy nohy. Jeho vlastní chlouba již bolestivě pulzovala a toužila po uvolnění stejně jako on.
"Uvolni se." Zašeptal ještě a pak do něj pronikl. Teukiemu před očima vyskákal roj hvězdiček. Ten pocit… Byl nepopsatelný. Mi do něj pronikl až po kořen a nechal ho, ať si zvykne. Úzký prostor, kolem jeho penisu jej přiváděl do jistého stavu naprosté extáze. Pohnul se a hlasitě zasténal. Teuk se proti němu pohnul pánví a toužebně zavzdychal. Objal nohama Zhoumiho pas a tím ještě více prohloubil jejich spojení. Mi zrychlil přírazy, uchopil Teukův opět oživlý penis a začal jej třít v rychlém tempu. Sklonil se k světlovláskově zarudlé tvářičce a spojil jejich rty v dravém, vášnivém polibku, kdy jejich jazyky bojovaly o nadvládu. Kousl jej do krku, vsál jeho kůži a vychutnával si při tom slanou chuť jemné pokožky. Přejel po jeho oušku a zlehka do něj fouknul. Jeho dech byl čím dál rychlejší a on pomalu přestával vnímat okolí. Existoval jen on a Teukie, jejich spojená těla a vášeň, která mezi nimi byla. Teuk hlasitě vykřikl a opět vyvrcholil. Prostor okolo Zhoumiho penisu se ještě stáhl a mu se zatmilo před očima. Úžasné… S tichým výkřikem vyvrcholil uvnitř Teukieho těla a vyčerpaně se na něj svezl. Teukovo srdíčko bilo jako o závod a jeho dech byl přerývavý. Rudé tvářičky měl rozpálené a v jeho očích byl matný lesk, který postupně ustupoval, stejně jako ustupoval doznívající orgasmus.
"Miluji tě Teukie…" zašeptal Zhoumi a políbil jej na čelo. Teuk si ho však stáhl do vlhkého dlouhého polibku, který trval celou věčnost, jak se ani jeden z nich nechtěl odtrhnout. Vdechoval jeho vůni, vychutnával si dotek jeho nahé kůže, tlukot jeho srdce…
"Mi… já nechci, abys odešel… nechci být zase sám…" mumlal Teukie a do očí se mu opět draly slzy.
"Neplakej Teukie…" Zhoumiho ten pohled bolel, ničil ho. Ničil jeho podstatu. Věděl, že není ten Zhoumi, je jen vzpomínka. Něco, co bylo vyvolané… kvůli osamění a bolesti tohoto chlapce… Pravý Zhoumi… je…
"Je mrtvý…" zašeptal Leeteuk a upřel na Miho bolestný pohled. "Vím to… Už se nevrátí… Je pryč… Ale já… Já vážně nechtěl! Nechtěl jsem, aby umřel! Kdybych tam tenkrát nebyl, Mi by… Mi by… žil…" z očí se mu spustí proud slz, které začnou stékat po jeho mramorově bílé tváři.
"Víš, že to není pravda." Ujistil ho Mi. "Nezabývej se minulostí Teukie… Dívej se dopředu… Zapomeň na tu bolest, co nosíš v srdci a pamatuj si Zhoumiho takového, jaký byl. Nos v srdci jen to dobré… a neviň se za něco, co není pravda…" šeptal, zatímco ho hladil ve vláscích. Leeteuk tiše přikývl, slzy však nepřestávaly téct. "Zapomeň Teukie… Zapomeň… pro něj…" Zhoumiho tělo začalo blednout, Teukie už ho skoro neviděl a začal panikařit.
"Ne, Zhoumi, ne! Nenechávej mě tu samotného! Znova! Prosím… Nechci být sám… Chci být s tebou…" žadonil, ve tváři bolestný výraz.
"Nejsi sám… A ty to víš… Vždycky s tebou bude, v tvých vzpomínkách a v tvém srdci… Zapomeň na bolest Teukie a žij… Zapomeň, žij…" Zmizel. Nemohl tomu uvěřit. Po tom všem… opravdu zmizel. Sesunul se na podlahu a začal plakat na novo. Nechtěl zůstat sám. Nechtěl… Nejsi sám. Ta slova mu ležela v hlavě. Vstal a roztřeseně se očistil a oblékl. Vrávoravým krokem se dostal na chodbu a pak ven ze školy. Nedokázal jít rovně, zrak měl zamlžený novým přívalem slz a smutkem. Nakonec jej roztřesené nohy neunesly a on se sesunul na zem. Vzlykal, třásl se, byl v koncích. Chtěl umřít. Tak strašně moc. Jeho mysl se propadala do beznadějné propasti… a pak… ho zaslechl, ten hlas.
"Teuku!!!" zněl povědomě. "Teuku proboha! C se ti stalo? Teuku!" Heechule? Zvedl uslzený pohled a podíval se do těch starostlivých očí. Vzlykl.
"Teukie… co se stalo? No tak, to bude dobrý." Objal ho a šeptal mu do ouška konejšivá slova. "To bude dobrý…" hladil jej po zádech a vdechoval jeho vůni. Chtěl, aby se zase cítil dobře, šťastně. A Teuk to teprve teď pochopil…
Nejsi sám…
Bolestně se usmál… Děkuju ti… Zhoumi…
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 5. května 2012 v 16:49 | Reagovat

To bylo tak...tak...tak nádherné. Bylo to tak smutné,tak smutně nádherné. ZhouTeuk se mi líbí už od Polibků. Doufam že se dočkam více takhle ůžasných povídek. Budu se těšit na další...

2 Kami Kami | E-mail | Web | 5. května 2012 v 17:04 | Reagovat

to bylo tááák sladké a zároveň smutné...prostě dokonalá práce :)

3 Girl with devil's smile Girl with devil's smile | Web | 5. května 2012 v 17:36 | Reagovat

Som zvedavá, ako dlho mi bude trvať, kým sa dostanem z tohto mimoriadneho citového rozpoloženia :D
Krásne napísané.. Mám pocit, že som pri čítaní ani nedýchala..a koledovala som si o odumretie mozgu.. V jednej chvíli som nadšene poskakovala vďaka úžasnej yaoi scéne ^ ^..a hneď na to som takmer spustila z očí Niagáry :D.. Perfektné :)

4 JaeRa JaeRa | Web | 5. května 2012 v 17:54 | Reagovat

Já..... já..... co to.... sakra, co na to mám jenom říct? To bylo tak strašně smutné, dojemné... Tolik lásky a bolesti v jednom... GREAT JOB!!! YEAH!!!

5 Jolly the Sad Jolly the Sad | Web | 5. května 2012 v 18:21 | Reagovat

*bulí* děláte mi to naschvál?!
ale je to krásně napsaný..

6 Luczaida Luczaida | Web | 5. května 2012 v 18:39 | Reagovat

To je tak strašně smutný! Ale moc se mi to líbilo, moc moc moc :-)

7 keishatko keishatko | Web | 5. května 2012 v 19:07 | Reagovat

to bolo krásne a smutné zároveň...nemohla som z toho..nádhera :D

8 Anete Anete | 6. května 2012 v 12:00 | Reagovat

Tak myslím, že nejsem jediná, kdo se rozbulel jak malá holka! To bylo tak krásný a zároveň děsně smutný... Ale nádherně napsané:) Jsi fakt dobrá:)

9 Saia Saia | 10. května 2012 v 17:56 | Reagovat

A kde je ako varovanie?...Citlivé dušičky pozor!!

10 Blair Blair | 21. listopadu 2013 v 23:06 | Reagovat

Bylo to strašně moc krásný, ale mě nedávno umřel táta, tak to pro mě bylo hodně moc smutný, ale talent máš a pokračuj v těhle povídkách jsou báječný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkujeme, že navštěvujete náš blog. V případě jakéhokoli dotazu či připomínky klidně kontaktujte kteroukoli z nás - kontaktní údaje naleznete zde.
|
Pokud si chcete přečíst starší články nebo si vyhledat něco konkrétního, můžete využít archiv článků nebo vyhledávání.
|

Veškeré povídky i grafika jsou autorským dílem, proto prosíme, abyste tuto skutečnost resperkovali a kopírovali pouze se zdrojem.

Využíváme youtube | google | tumblr | instagram | facebook | ask.fmlayout by lula | purple-line.blog.cz