Velcí kluci nepláčou

30. května 2012 v 11:00 | Luli(na) |  SuJu povídky
Tak si na cykly ještě den počkáte, děti. Mě napadla jednorázovka! Původně měla končit špatně. Ale... nějak jsem to vzdala, když jsem zjistila, že mám 1400 slov a pořád jsem na začátku. Tak jsem to prostě ukončila začátkem. A pokračovat nebudu! Ha! Já napsala jednorázovku! O JEDNOM DÍLU! Tleskejte mi, děti! Užijte si čtení téhle zmatené povídky. Miluju vás!

Název: Velcí kluci nebrečí
Fandom: Super Junior
Pár: Zhoumi/??? (původně to měl být Kyu, ale nějak jsem si všimla, že jsem nidke nepoužila jeho jméno, tak si tam domyslete, koho jen chcete)
Autor: Luli(na)
Varování: Mírně... divné?
Věnování: Kami, eSmy, Eli, Syrinox, Hatachi, Majka, Jolly, JaeRa - Miluju vás, holky moje!



Podzimní vánek cuchá jeho vlasy, barevné listí lítá kolem jeho schouleného těla. Sedí na lavičce, nohy vyložené na chladném dřevěném povrchu, objímá si kolena, skrývá v nich svou tvář. Jeho ramena se otřásají vzlyky, které jde přes šumění listí jen stěží slyšet. Horké slzy vsakují do látky šedých džínů, chladí jej na kůži a chladný větřík se zařezává do jeho těla jako nůž. Nedbá na to, nevnímá chlad, který postupuje jeho tělem, nevnímá ani první kapky deště, které dopadnou na jeho tenký kabátek, zmočí jeho vlasy, způsobí ještě větší třes jeho těla. Nebo… ten třes způsobí další příval vzlyků, které chlapce ovládají? Kdo ví. Prudký déšť, jenž se spustí z nebe, bubnuje na jeho záda, kabátek přepustí vodu k jeho tělu, chlapec začíná vnímat zimu intenzivněji. Pevněji si obejme kolena a přitiskne je k tělu co nejvíc. Měl by jít…domů. Jenže… nemůže. Nejde to. Nedokáže se hnout. Jeho oči se zalijí dalšími slzami. Proč? Proč se to muselo stát? Proč teď? Tak sakra proč?! Proč takhle? Co udělal špatně? Co se pokazilo? Zaryje nehty do promoklé látky kabátku, chlad se mu zařezává pod nehty, až bolestivě nepříjemně, přesto nedokáže hnout tělem. Krčí se na lavičce, tiše pláče, snaží se pochopit, proč … nejde to. Nedokáže to pochopit. Nemůže… Vždyť… bylo všechno v pořádku. Úplně všechno. A najednou… najednou… je vše pryč. Bolí to. Tak moc. Víc než promrzlé tělo, víc, než kdyby mu zpřelámal všechny kosti v těle, víc, než cokoli… Kapky deště dopadající na jeho tělo zmizí. Pořád je slyší dopadat na lavičku, ale taky slyší podivný šustivý zvuk. Neprší na něj. Chce zvednout hlavu, chce se podívat, zjistit, co se děje, než to však stihne, na jeho hlavě přistane hřejivá dlaň. Jemně jej pohladí po vlasech, tak jemně… Vzlykne a další slzy se nahrnou do jeho očí. Takhle… takhle jej hladil ve vlasech on. A přitom vždycky šeptal tak krásná slůvka. A on… mu je všechny uvěřil. A teď se mu to vrací, cožpak se mu chce jeho vlastní mysl vysmát, vnucuje mu tyhle vzpomínky, jsou tak živé…
"Neplakej."
Něžný hlas, splývající s tichými kapkami deště, dolehne k jeho uším. Neznámý, přesto tak uklidňující. Popotáhne, pomalu zvedne svou tvář, málem vykřikne leknutím, když se střetne s hnědým pohledem neznámého muže, který je až moc blízko. Zrzavé vlasy spadají mladíkovi do čela, jeho tvář zdobí veselý úsměv, upřímný a přátelský, plný optimizmu. Do očí se mu nahrnou další slzy, jak se může takhle usmívat? Co je tak vtipného na jeho slzách? Co je sakra vtipného na jeho bolesti?! Další vzlyk opustí jeho hrdlo, hlasitý a plný žalu. Avšak jeho vzlyk způsobí jedině to, že úsměv na mladíkově tváři se ještě rozšíří. Skloní se k němu ještě o něco víc a nakloní hlavu stranou.
"No tak, neplač. Slzy ti nesluší. A navíc… velcí kluci nepláčou."
Ucítí jeho teplou dlaň na své tváři, prsty jemně stírají slzy z jeho očí, ty však vzápětí vystřídají další. Ten dotek je tak stejný. Tak moc podobný dotekům, které mu věnoval i ON. Ale teď je pryč… Chce setřást zrzkovu dlaň, jenže jeho ruce jsou ztuhlé chladem, celé jeho tělo je ztuhlé chladem, roztřesené a zesláblé pláčem. Až teď si uvědomuje, jak šílená je mu zima.
"Máš rád duhu?"
Nechápe, co je to za pitomou otázku. Proč se jej na něco takového ptá teď? Ten chlap je snad cvok. A proč se do něj vůbec stará? A proč se pořád tak usmívá? Proč nevypadne a nenechá jej tady samotného se svým žalem? Chce mu to říct, vykřiknout nahlas, ať vypadne, ať si hledí svého. Sevřené hrdlo nepřepustí ani hlásku, jen tiché zachraptění nebo spíš vydechnutí unikne z jeho rtů.
"Já moc. Ale ta nepřijde, dokud bude pršet. A pršet nepřestane, dokud ty budeš plakat. Hmm? Nemyslíš? Po dešti vždycky přijde duha. Cožpak ji nechceš vidět?"
Vůbec netuší, co to ten kluk mele. Je divný, až moc divný. A až moc se usmívá. A je moc přítulný. Pořád cítí jeho dlaň na své tváři. Kdyby nebyl ve stavu, v jakém se nachází, už dávno by začal řvát, co si to sakra dovoluje. Teď… nemá sílu. A tak jen hledí na tohohle zvláštního mladíka, který se na něj usmívá a snaží se jej utěšit, i když jej vůbec nezná. Když se nad tím zamyslí, napadne jej, že je to vlastně… milé. Slzy z jeho očí pomalu mizí, zvědavě hledí na zrzka, zkoumá jeho tvář, snaží se vzpomenout si, zda jej přeci jen náhodou nezná. Ne, tuhle tvář by si pamatoval. Ten úsměv by si pamatoval. Jeho pohled sklouzne o něco níž, sjede jeho vysokou postavu oděnou v krémovém, téměř bílém kabátku dlouhém téměř k zemi. Kolem krku má uvázaný světloučce modrý šátek… Celkově působí… jinak. Až moc… neví. Jinak.
"Kdo jsi?"
První slova, která se mu povede dostat přes sevřené hrdlo, jsou tichá, není si jist, zda je zrzek slyšel. Avšak široký úsměv, který se vzápětí objeví na jeho tváři, jej ubezpečí, že ano.
"Zhoumi, a ty?" zeptá se jej mile, přičemž opět nakloní hlavu mírně na stranu.
Neodpoví. Dívá se na něj. Přemýšlí. Zhoumi. Zvláštní jméno. On celý je zvláštní. Až moc. Jakoby snad nepatřil do tohoto světa. Už jen ten úsměv… je až moc přátelský, až moc přívětivý a něžný… Jakoby tenhle zrzek neviděl to zlé, co se v tomhle světě děje. Jakoby měl na očích pořád růžové brýle. Jako dítě… a přesto… v jeho očích vidí porozumění… zvláštní lesk, který prozrazuje, že on ví… že ví, co je to bolest. Jak se může takhle i přes to usmívat? Nechápe to. Nedokáže to pochopit. On by nemohl… nezvládnul by to. Usmívat se. Bolest je příliš velká.
"Podívej," Zhoumi odtáhne deštník, oklepe jej od vody, drobné kapičky se rozprsknou všude kolem, a složí jej.
Překvapeně pohlédne na oblohu, je čistě modrá, jen sem tam se objeví mráček… Nepršelo náhodou ještě před chvilkou?
"Támhle," zrzek natočí svou tvář někam stranou, na rtech mu pohrává pořád stejně milý úsměv. Chlapec se nechápavě podívá stejným směrem. Duha. Obrovská barevná duha se táhne skrz nebe, její začátek a konec jsou v nedohlednu, syté barvy působí kouzelně.
"Přestal si plakat. Říkal jsem to, po dešti vždy přijde duha." Promluví Zhoumi spokojeně, kluk k němu otočí svou tvář, Zhoumi se na něj koukne, úsměv z jeho tváře pořád nemizí. Opět se skloní k chlapci, bříšky prstů setře poslední stopy po slzách, hřbetem ruky jej jemně pohladí po líci. Pak se mírně zamračí.
"Přestal jsi plakat… ale duhu nikde nevidím." Promluví najednou až moc vážně. Chlapec se na něj podívá zmateně, o čem to mluví? Jaká duha? Co? Zhoumi chápe jeho zmatený pohled, ví, že mluví nesmysly, ale nemůže za to. Patří to k němu… Vždy byl takový. A ne vždycky mu lidé rozumí. Tak nějak zatouží… aby mu rozuměl alespoň tenhle chlapec. Neví, proč. Když jej tady viděl, krčícího se v klubíčku, vzlykajícího, tak bezradného…
"Usměj se. Úsměv po pláči je jako duha po dešti. Tak co? Uvidím dnes duhu?"
Chlapec na něj nevěřícně kouká. Ten zrzek… Zhoumi… Nepřestává jej udivovat. Vážně po něm chce úsměv?! Tohle nemůže myslet vážně…? Ale myslí… Ten pohled, kterým se na něj dívá. On si z něj nestřílí. Opravdu po něm chce úsměv. Ale… jak mu ho má dát? Nedokáže své rty přimět k tomu, aby se hnuly. Místo toho se do jeho očí opět vkradou slzy. Nedokáže se usmívat, když jej v srdci bodá ta nesnesitelná bolest. Nedokáže ji zahnat. Nejde to. K bolesti se přimíchá lítost z toho, že nedokáže tomuhle klukovi splnit tak jednoduché přání.
"Promiň…" knikne bezradně přiškrceným hlasem. Prostě nemůže… svěsí ramena a sklopí tvář. Drobné kapičky slz začnou dopadat na jeho ruce, pohled má opět zamlžený…
Prudce vydechne, když ucítí silný stisk kolem ramen a následně je přinucen vstát z lavičky. Málem se zhroutí na zem, jak jej nohy odmítají poslouchat. Místo toho však vpadne do hřejivé náruče, dvě silné paže se obtočí kolem jeho těla a přitisknou ho k sobě. Na krku cítí horký dech, jak Zhoumi opírá svou tvář o jeho rameno. Černovlásek absolutně nechápe, co se to děje. Cizí, naprosto cizí člověk jej tady objímá, tiskne ho k sobě jako nejlepšího přítele, jako někoho, kdo je pro něj důležitý… A on si uvědomuje, že mu to nevadí. Vůbec. Váhavě a velice pomalu zvedne své ruce. Roztřeseně je položí na Zhoumiho záda, zaboří tvář do bílého kabátku, cítí teplo jeho těla… příjemně zahřívá jeho promrzlé tělo. A najednou… má pocit, že je vše v pořádku. Alespoň na chvíli…
 


Komentáře

1 Katy-chan Katy-chan | Web | 30. května 2012 v 11:25 | Reagovat

Nyuuu~
Tohle bylo tak rozkošné... poslední dobu se ti daří psát krásné slaďoučké povídky...
Prostě jsem se totálně rozpustila na zemi :D

2 Girl with devil's smile Girl with devil's smile | Web | 30. května 2012 v 12:29 | Reagovat

Keď sa povie "mierne divné", očakávam už traktory padajúce z neba a jednorožcov pobehujúcich po ulici *s Voldemortom za zadkom* xD Sú potom aj maximálne divné veci, ale o tých radšej pomlčím :D
Síce si Zhoumi mrlal svoje, že som chvíľou zmätene pozerala na obrazovku počítača... ale potom som pochopila, o čo mi ide :D Krásne napísané ^ ^♥..Aj ja by som brala, aby ma niekto *Zhoumi alebo hocikto zo SuJu xD*..prišiel takto utešiť! .. Svet je nespravodlivý :D
Nádherná poviedka :) Nejdem ťa ani prehovárať na pokračovanie, pretože to skončilo tak..akoby to správne skončiť malo.. =)

3 ElenEstel ElenEstel | 30. května 2012 v 15:21 | Reagovat

je to nádherné

4 Majka :3 Majka :3 | Web | 30. května 2012 v 15:28 | Reagovat

ňuuuuuuu :3 ňuňuuuuu :3 aj tak to bolo také zlatéé :3 Lulí ďakujem za venovanie :3 a aj keď si napísala, že to nakoniec nie je Kyu, tak som si ho tam aj tak predstavila xD ňuuu ale fakt je to také zlaté :3

5 Hatachi Hatachi | 30. května 2012 v 17:32 | Reagovat

To bylo krásné. Moc krásné. Taky sem si ke Zhoumíškovi představovala Kyua. Prostě jsem automaticky brala tuhle povídku z Kyuovo pohledu. Moc ti děkuju za věnování.

6 °WiWi° °WiWi° | 30. května 2012 v 17:45 | Reagovat

Krásná ZhouRy povídka ^^ :DD

7 Lee Hyumi Lee Hyumi | E-mail | Web | 30. května 2012 v 17:53 | Reagovat

jako promin vubec neni divny ja ho zeru od debutu! :D

8 Jolly (the Sad) Jolly (the Sad) | Web | 30. května 2012 v 18:23 | Reagovat

po přečtení úvodu: *tleskám* :D
Věnování: díky! Miluju tě :* a teď jdu na povídku :D
k povídce: áá! super.. ňú.. chudášek chlapešek! a hodný zhoumi.. a duha.. ^^

9 JaeRa JaeRa | Web | 31. května 2012 v 7:39 | Reagovat

To bylo tak.... já nevím, jak to říct :D .... ehm.... ňuuuuuuuuuuuuuuuuu???? Jo, to bude asi to správné slovíčko :D
Zhoumíček a.... hmmmm.... třeba Teukie??? Ah... krásný to pár. To mi připomíná... Mohla bych zas napsat Dobu temna, což??? :D
Miluju tě :D

10 Syrinox Syrinox | 31. května 2012 v 13:36 | Reagovat

Aaa... to bylo tak... tak... zvláštní a nunu a kyaa a smutný a... já nevím no... Nakonec jsem přeci jen ráda, že to ukončíš takhle a nebudeš to dál rozvádět, páč toho konce bych se vážně děsila... ufff... pro jednou ses rozhodla dobře... Ne že to změníš!! :D XD

11 Karin Karin | 8. března 2014 v 13:20 | Reagovat

Smutné ale snad to dobře dopadne.

12 K.R. K.R. | 12. ledna 2015 v 17:40 | Reagovat

milé a pěkné, Luli..., ještě mám půlku před sebou a už ted nemůžu, protože jsem přeslazená, uslzená a v divném rozpoložení!!! fakt to nechápu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkujeme, že navštěvujete náš blog. V případě jakéhokoli dotazu či připomínky klidně kontaktujte kteroukoli z nás - kontaktní údaje naleznete zde.
|
Pokud si chcete přečíst starší články nebo si vyhledat něco konkrétního, můžete využít archiv článků nebo vyhledávání.
|

Veškeré povídky i grafika jsou autorským dílem, proto prosíme, abyste tuto skutečnost resperkovali a kopírovali pouze se zdrojem.

Využíváme youtube | google | tumblr | instagram | facebook | ask.fmlayout by lula | purple-line.blog.cz