Prokletý - 2. díl

11. února 2012 v 11:00 | Luli(na) |  Prokletý

Uhn, tak tady máte druhý dílek, děti moje milované. Řeknu vám, ještě se nestalo (s výjimkou Vánočních polibků), aby byl díl nějaké povídky takhle dlouhý (přes 2200 slov) No, uhn, doufám, že se bude líbit stejně jako předešlý. Jako, překvapilo mě, kolik vás napsalo komentář... k prvnímu dílu... Ale byla jsem vážně mile překvapená. Jen doufám, že to tak půjde dál :D Tak si pěkně užijte tenhle (dlouhý) díl, jelikož nemám ponětí, kdy bude další :D


Chladný vítr cuchá jeho vlasy a vmetá černý prach do jeho očí. Tiše zavrčí nadávku, kterou se stihl v lidském světě naučit a stáhne si kapuci do obličeje. Je tady teprve dva dny a už mu to tady leze krkem. Někdo by řekl, že by jej to mělo těšit, být doma. Opak je však pravdou. Nesnáší to tady, v téhle pustině, kde není nic zajímavého k vidění. Snad jen nespočet démonů, zabíjejících se navzájem, toužících po moci, hladových po krvi. Nemusí se dívat, aby věděl, že všude kolem něj se pohybují ty prašivé nicky.

Podřadní démoni, jejichž podoba by se dala přirovnat tygrům, jakých má možnost ve světě lidí zahlídnout. Avšak tihle jsou větší, vyzáblejší, a ani náhodou nedisponují tou, pro tenhle svět neexistující, sytě oranžovou barvou. Jejich srst je tmavě hnědá, zašpiněná prachem a slepená krví. Cítí na sobě jejich pohledy střehnoucí na vhodnou příležitost. Na chvilku, kdy byť jen na vteřinu poleví na své ostražitosti. Nezajímá se o ně, cítí z nich strach a obezřetnost. Bojí se ho, vědí, že stačí málo, a jejich mrtvé těla shnijí v prachu, nebo budou jednoduše sežrané jinými démony.

Pomalu kráčí tou pustinou, nedočkavě vyčkává, až se konečně bude moci vrátit do světa lidí. Ještě pět dní, tak dlouho bude trvat, než se jeho démonická sílá plně obnoví. Mohl by ji získat rychleji, to by ale musel dál, blíž k jádru, tam, kde vládnou nejmocnější z démonů. Avšak tam se bez své moci neodváží. Ne, není zbabělec, to ne, ale ví, že než by mrknul, byl by roztrhán na malé kousíčky. Jistě, pokud by se tam objevil při své plné moci, netroufli by si na něj, jenže takhle… nepřichází v úvahu. Proto jen zatne zuby a jde dál, alespoň trochu blíž, tolik, kolik si může ve svém součastném stavu dovolit. Jde a těší se, až bude moci opět vypadnout z tohohle nenáviděného místa, které musí i přes všechen svůj odpor nazývat svým domovem.

Má pocit, že čím víc se blíží pátý den, tím pomaleji plyne čas. Jakoby se mu snad vysmíval, bavil se jeho nenávistí a znechucení k tomuhle světu. Energie jeho démoní podstaty je téměř obnovena, stačí tak málo. Den. Poslední den a bude moci zmizet. V jeho hlavě se na setinu vteřiny usídlí myšlenka na to, že by se už nevrátil. Vzdal by se své moci, žil by jako člověk. Ve světě, který je mu milejší, než tahle nicota. Tuhle variantu ale okamžitě zavrhne. Představa, že by byl jako oni, že by se choval stejně nepochopitelně, stejně pošetile… i když na jedu stranu jej to láká. Druhá polovina se však odmítá vzdát toho, čím je. Žije věky a nedokáže si představit, že by jeho věčný život skončil. Že by jeho tělo zestárlo, vyschlo, umřelo… Ne, něco takového jej ani při nejmenším nevábí.


Silné ranní kafe do sebe kopne téměř na jeden hlt, nad snídaní by ani jen nepřemýšlel, kdyby se jeho žaludek pěkně hlasitě neozýval. Namaže si rohlík pomazánkou a za pochodu jej s nechutí přežvykuje. Ranní telefonát jeho bosse jej ani v nejmenším nepotěšil. Copak si nezaslouží alespoň pár dní klidu? Očividně ne. Navleče na sebe tmavý svetr a kolem krku si omotá černobílý šátek.

"Tak zas někdy, Nyu," podrbe kočičku za ouškem.

Rychle vklouzne do bot, chvíli přemýšlí, nakonec si přeci jen z věšáku vezme kabát, který si jen přehodí přes rameno, kdyby náhodou, popadne klíčky a už se hrne ze svého bytu. Moc dlouho tady teda nepobyl. Jen před dvěma dny se vrátil z nemocnice. A je docela možné, že se tam opět brzo vrátí.

"Zase odcházíte?"

Málem vrazí do drobné starší paní s příjemným obličejem, který už stáří poznačilo nespočtem vrásek. Lehce se na ni usměje. Má tu ženu rád, opravdu. Připomíná mu jeho matku. Stejně medové oči a vlídný úsměv.

"Vypadá to tak. Je mi líto, že vám tím přidělávám starosti," omluvně se na ni podívá, avšak stařenka se jen usměje a záporně pokroutí hlavou.

"To přece nic není. Bydlím jen přes chodbu a stejně. Pořád jsem sama a nějaká ta společnost, ačkoli je zvířecí, je mi milá."

"Jsem vám opravdu moc vděčný," natáhne k ní ruku a pohladí ji po vysušené kůži.

Spěšně se s ní rozloučí a vyběhne z činžáku. Má zpoždění a i když je mu vcelku ukradené, že nechává svého šéfa čekat, opravdu nestojí o jeho přednášky takhle brzo po ránu. Trvá necelou půl hodinu, než přejde kousek města a zastaví před, na první pohled zcela nenápadnou budovou. Šedivé ošoupané zdi odpuzují kohokoli se k ní přiblížit. Je málo lidí ví, co se za těmi polorozpadlými dveřmi skrývá. Nadechne se a s vrzáním otevře černé dveře v rezavém rámu, přičemž čeká, že se na něj každou chvilku zřítí. Nic se ale nestane a dveře drží na místě. Ostatně jako vždycky.

Ocitne se v tmavé, jen minimálně osvětlené delší chodbě, kterou rychle přejde až na konec, kde zahne do leva, k dřevěným dveřím, u kterých se nachází tabulka s několika čísly. Zadá tu správnou číselnou kombinaci, která se po něm vyžaduje, nad dveřmi se rozsvítí zelené světýlko a bzučák mu oznámí, že vstup dovnitř byl povolený. Sáhne na kliku a zatáhne. Dveře se s vrzáním otevřou a vpustí jej do další místnosti. Tahle je, na rozdíl od vnějšího vzhledu budovy, opravdu moderně zařízená.

"Jdeš pozdě," přivítá ho ne moc přátelský hlas osoby sedící za menším konferenčním stolem, její obličej je ukrytý za monitorem tiše vrčícího počítače.

Přesto si dokáže živě představit ten otrávený výraz té staré rašple, kterou bůhví proč jeho šéf drží pořád tady, místo, aby si najal hezčí, mladší a hlavně přívětivější sekretářku. Nenamáhá se ji odpovědět a beze slova zamíří k jediným dveřím - kromě těch, kterými přišel, samozřejmě - potaženým tmavohnědou kůži. Bez klepání vejde dovnitř, přičemž mu neunikne tiché mumlání o slušném vychování dnešní mládeže a neodpustí si jeden nemilý úšklebek adresovaný te milé dámě, která na něj zpoza brýlí vrhá velice nepěkné pohledy.

"Dochvilnost ti asi nic neříká, viď?" promluví na něj světlovlasý muž mladého vzhledu a jeho obočí vylítne vysoko do vlasů.

"Dej mi svátek, jen teď jsem vytáhl paty ze špitálu," zamračí se na něj nevrle a bez vyzvání si sedne do křesla naproti muži, pod kterým pracuje již několik let.

Obočí světlovláska vystoupí ještě o několik centimetrů výš, avšak na nepatřičnost svého podřízeného nijak jinak nereaguje. Místo toho složí ruce na prsou a opře se do křesla.

"Tak proč jsi mě volal?" nehodlá se zdržovat, vadí mu, když na něj nemluví přímo a k věci.

Jungsu bez řečí otevře svůj notebook a otočí jej displejem od sebe.

"Vypadá to, že naše město poctil návštěvou další démon."

"Kurva, zase?!" zaúpí a vyčítavě střelí pohledem po rudé skvrně na monitoru, jako by to snad byla její vina.

"Co naděláš," pokrčí ledabyle rameny a přisune přístroj zpět k sobě. "Zatím to nevypadá, že by se chystal dělat problémy. Všude je klid. Až podivný klid."

"Myslíš, že něco plánuje?" zeptá se a jeho šéf si jen zamyšleně promne bradu, přičemž prstem přejíždí po ďolíčku, který se mu tvoří na levé tváři u koutku rtů.

"Nevím, Siwone. Nevím."


Nedokáže zabránit spokojenému úsměvu, který zdobí jeho tvář, když se před ním zjeví brána do lidského světa. Konečně se dočkal. Už si začínal myslet, že se tady udusí, tak nepříjemný mu je ten kovový zápach krve, který zde převládá. Za těch pět dnů se dospal celkem blízko jádru a tak se to neobešlo bez několika škrábanců, které utržil při potyčce s jedním z démonů žijících v téhle pustatině, která jen minimálně připomíná město. Budovy jsou zde již dávno rozpadlé, ostré kousky skla se povalují na prašné ulici a vysušené stromy jsou zbarveny v rudém nádechu krve. Jak by se tohle peklo mohlo rovnat s tím přenádherným světem, do kterého se právě chystá?

Stačí krok a jeho tvář ovane příjemný podzimní větřík. Nosem nasaje vůni čerstvého pečiva, která se line z nedalekého pekařství. Miluje tu vůni a o to víc pak onu typickou chuť jemného a nadýchaného těsta s křupavou kůrkou, které se doslova rozplývá na jazyku. Neodolá a ve chvilce nepozornosti si z výlohy poctivě ukradne jeden kousek ony dobrůtky.

Dřív, než stihne někdo v okolí postřehnout lítající čokoládou politý rohlík, vyskočí na nejbližší strom a bezpečně se skryje v jeho korunách, přičemž vyplaší houf ptáků, které se na něm usídlili chvilku před ním. Škvírou mezi listím pozoruje kolemjdoucí lidi, zatímco v jeho žaludku mizí kus čerstvého pečiva. Za sebou uslyší veselý výskot a ten jej přijme otočit se. V nedalekém parku, na který má ze stromu taky perfektní výhled, se hraje hlouček dětí. Nadšeně poskakují kolem holčičky, která v maličké dlani svírá provázek, na jehož konci si vesele ve větru poletuje pestrobarevný drak. Další z věcí, které se mu v tomhle světě líbí.

Tyhle podzimní barvy, nebe plné různobarevných draků různých velikostí a tvarů. Nadšené děti, které za nimi s pištěním běhají, úsměvy na tvářích jejich matek, které sedí na lavičce opodál s rozečtenou knížkou v ruce a připravenou svačinkou v tašce. Jeho tváří se mihne stín. Ty barvy. Pamatuje si, bylo to ještě dávno, jsou to snad věky, ostatně, on sám přežívá už věčnost, jak svět na druhé straně zrcadla kdysi taky hrál všemi těmi barvami. Jenomže moc démonů v něm žijících tuhle krásu zničila a pochovala do zapomnění. Je možné, že i tenhle svět bude kdysi takhle zničený? Touha po moci jedna z mála věcí, které má s podsvětím společné. Přesto doufá, že tenhle svět zůstane stejný napořád. Šustění u jeho hlavy a vzrušený dětský křik jej přinutí se vrátit do přítomnosti.

"Teď už ho dolů nedostaneme!" zafňuká ona malá holčička, když se její drak zasekne v koruně stromu.

V té koruně, ve které se právě ukrývá. Několik centimetrů před jeho obličejem se na něj šklebí kostrbatá tvář příšerky, kterou určitě malovala sama.

"Pořád ti opakuju, abys s ním neběhala blízko stromů, teď máš po drakovi," slyší přísný ženský hlas, typuje to na maminku.

Ach ano, tyhle dámy jsou na své děti až moc přísné. Copak je takový problém vylézt na strom? No, očividně ano. V těch naparáděných sukýnkách… Ne, v nich by se na strom určitě žádná z nich neodvážila.

"Ale, mami…" fňukne holčička a její oči se začnou zalívat slzami.

"S tímhle na mě nechoď, já ti pro něj určitě nepolezu," musí se ušklíbnout, přesně jak říkal.

Ale ta malá holčička… To, jak smutně se kouká na svého draka. Zželí se mu jí. Natáhne se k provázku a zatáhne, čímž draka uvolní a ten se s šustěním připomínajícím padající listí, sveze na zem.

"Jééé!" zapiští ta maličká nadšením.

Usměje se nad její radostí a pohodlněji se uvelebí na větvi stromu. Složí si ruce za hlavu a zadívá se na kousky oblohy, které jde přes korunu stromu, ze kterého už opadla většina listí, vidět. Napadne jej, že by si mohl přisvojit ještě jednu čokoládovou pochoutku, po které má pořád sladkou chuť na jazyku a chce seskočit na zem, když má najednou pocit, že se do něj zabodává něčí pohled. Po zádech mu přejde mráz a obezřetně se rozhlídne kolem. Objevil se snad tady nějaký jiný démon? Nikde však žádného nevidí. Přesto si je jistý, že jej někdo pozoruje. Cítí ten pohled, který jej propaluje. Rozhodne se dělat, že si ničeho nevšiml a s klidným výrazem seskočí na zem. Pod jeho nohami zakřupe listí, které pod jeho váhou okamžitě popraská.

Pomalým krokem se vydá ke stánku s pečivem a přitom nenápadně pohledem těká po okolí. Pořád nevidí nic podezřelého. Po chvilce ten nepříjemný pocit zmizí a on si tiše oddechne. Možná se mu to jen zdálo. Určitě. Co by tady dělal další démon? A i kdyby, určitě by mu nevěnoval pozornost. Využije chvilky, kdy se kolem stánku nepohybuje moc lidí a z košíku vytáhne další kousek pořád teplého pečiva. Otočí se k parku a míří na ten samý strom, kde se vyskytoval i předtím. Udělá sotva pár kroků a vítr, který se zvedne spolu se spadlým listím, k němu donese tichý šepot, ze kterého jej zamrazí.

"Démone."

Bylo to tak tiché, téměř přeslechnutelné v šumění vánku, přesto si je jistý, že slyšel dobře. Prudce se otočí za hlasem, ovšem za ním nikdo a nic nestojí. Zmateně se rozhlídne do stran. Kolem něj je jen několik lidí, pár matek se svými dětmi, starší pán na rohu ulice, buclatá dáma prodávající ve stánku s pečivem. Nikdo z nich… nemůže ho přeci vidět. Nikdo jej nemůže vidět. Otočí se o 180 stupňů zrovna ve chvíli, kdy se do něj zabodává pár čokoládových temných očí a přestože je jejich barva teplého odstínu, chlad, který z nich vyzařuje, je až nelidský. Stačí mrknutí okem a ty oči jsou pryč. Teď je ještě zmatenější, než byl před chvilkou. Ty oči… ten kluk, co zašel za tamten roh! Nepřemýšlí nad tím, co dělá, prostě a jednoduše se rozběhne za… vlastně ani neví, za kým. Když doběhne k rohu budovy a zaběhne za ni, vpadne přímo do davu spěchajících lidí. Onoho chlapce však nikde nevidí. Přesto se rozběhne davem a zběsile se rozhlíží kolem sebe. Ten pohled… pořád ho má před očima.

Démone. Ozývá se mu v hlavě pořád dokolečka. Kdo to byl? Přízrak? Nemohl to být člověk. Existuje vůbec, nebo to byla jen jeho představa? Ne, žádná představa. Opět je vidí, ty čokoládově hnědé oči, které zmizí v okamžiku, kdy si jich všimne. Okamžitě se rozběhne směrem, kterým zmizeli - opět za rohem. Hraje si snad s ním? Co je zač? Jak to, že jej vidí? Jak to…?! Je natolik vyvedený z míry, že jeho ostražitost, kterou si tolik pěstuje, je šmahem ruky pryč. Ve chvíli, kdy vběhne do postranní uličky, ve které chlapec zmizel, je přiražen ke zdi nadlidsky překvapivou silou.

 


Komentáře

1 Majka :3 Majka :3 | Web | 11. února 2012 v 11:23 | Reagovat

no to nemyslíš vážne takto to ukončiť, že?? :D inak je to úžasné, dokonalé, napínavé a neviem čo ešte :3 jednoducho to chce pokračovanie! :3

2 Take Ho Take Ho | Web | 11. února 2012 v 13:41 | Reagovat

udělám cokoliv pro další díl ^.^

3 eSmy eSmy | Web | 11. února 2012 v 14:01 | Reagovat

Akože.... Sakra!-.... Prečo ťa nemôžem zabiť?... O, aha... už viem. Ale počkaj, ve´d ja ti to spočítam!!!!.... Takýto koniec!.. Ael no tááák! .... teda, nie, že by som nerobila podobné, ale.... ale aj tak!... Kopni do vrtule a píš ďalší diel! :D:D

4 Hatachi Hatachi | 11. února 2012 v 14:18 | Reagovat

Konečně se setkali...Chunnie a Wonnie. Je to vážně moc napínavé a ůžasné...A za ten useknutý konec chci co nejdřív další díl...

5 Katy-chan Katy-chan | Web | 11. února 2012 v 15:28 | Reagovat

Ach jo Lullino...ty nás nemáš ráda, co? Takhle nám to ukončit a ještě říkat "Bůh ví, kdy bude další díl..." Tohle si nezasloužíme!!!
Dal-ší dí-lek! Dal-ší dí-lek! Dal-ší
dí-lek!

6 Terry Terry | Web | 11. února 2012 v 15:45 | Reagovat

To je zase ukončení... mno, ale alespoň, že se konečně potkali :D Jsem hrozně napjatá, tak prosím, prosím o další dílek ^^

7 Saia Saia | 11. února 2012 v 16:39 | Reagovat

Holka zlatá...pre Tvoju maličkosť,,Tvoje skutočne nádherné príbehy nespím už od včerajšieho rána čo mám dovolenku....a prdlajs z toho čo som plánovala robiť spravené.Som netušila,že niekto píše na moju závislosť čoby Suju poviedky.Asik Ti postavím oltárik a budem Ti tam vláčiť pomarančový džúsik...a pribalím aj pastelky.

8 ElenEstel ElenEstel | 11. února 2012 v 19:16 | Reagovat

úžasný jen doufám že se mu nic nestane

9 Kami Kami | E-mail | Web | 11. února 2012 v 19:34 | Reagovat

tak je naprosto boží! hrozně mě tahle povídka baví, už se nemůžu dočkat pokračování :)

10 syrinox syrinox | 13. února 2012 v 19:32 | Reagovat

To si snad děláš srandu!! Že já tě oběsím na pastelkách?!! Já chci další díl XD (PS: proč jsem si hned začala představovat něco  "hem hem", když ho přirazil ke zdi? A jo vlastně... yaoismus je sakra mrcha nemoc, ale nechci se z ní vyléčit XD) Hehe... Už se moooccc těěšííímm naa dalššíí díílll XD Tak pohni kostřičkou a hezky ho sem dej, ju? :D

11 Elisha Siwonnie-chan Elisha Siwonnie-chan | Web | 18. února 2012 v 10:56 | Reagovat

Ksakru... To je napínavéééé! Hááá... to si jdu hned přečíst další díl.. nebo.. vlatsně? je tu vůbec.. asi jo.. nic nic... jdu číst dál.. huéé.. Siwonnie neudělej Mickymu nic jo? muhuíéééééé! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama