Nezapomeň na mě - 8. díl

25. prosince 2011 v 19:46 | Luli(na) |  Nezapomeň na mě | přerušeno
Tak, děti moje milované. Máte tady další dílek povídky a pozěším vás. Je delší, než ty předchozí. Má čtyři stránky ve wordu, co je asi o jeden a půl strákny víc, než obvykle. Nějak jsem se rozepsala... a to jsem myslela, že bude ještě kratší, než bývá. Tak jsem se trošičku spletla... :D Hehe.
Předtím, než se pustíte do čtení... Kami. Jsem vážně moc ráda, že jsi začala tuhle povídku číst a jsem opravdu šťastná, že se ti tak líbí. Proto jsem se rozhodla, že ti tenhle cyklus věnuju. Celý. Snad jsem tě potěšila, zlato moje :D Miluju tě. No a teď už směle do čtení, děti :D



To slovo se mu přemítne v hlavě ještě několikrát. Mrtvá. Je mrtvá. Srdce mu sevře zvláštní pocit. Neví, co udělat. Jak reagovat. Vždyť… jí nezná. Je to tak dlouho. Ne. Není. Vzpomínky. Ty postupně se vracející kousky skládačky. Pamatuje si její vůni. Pamatuje si její úsměv. Pamatuje si její hlas.
"Je mi to líto, Wookie."
Uvědomí si, že i když se pokouší zaostřit na Yesunga, nemůže. Zamrká, čím způsobí, že slzy, které se doteď držely na jeho řasách, se spustí po jeho tváři. Pláče. Ani nepostřehl, kdy…
Chce si přitáhnout kolena k tváři, skrčit se do klubíčka ke zdi. Chce se opět zavřít do svého pomyslného krunýře tak, jak to dělával pořád. Ale není mu dopřáno. Yesung mu to nedovolí. Přitáhne si ho do náruče a stiskne jej v náručí. A v tu chvíli se Ryeowook rozpláče. Vzlyky otřásají jeho tělem a slzy se hrnou jedna přes druhou. Myslel… doufal, že by… Že by jí snad mohl opět vidět. Že- …
"Mami?" se strachem v dětských očích kouká na střepy rozházené po zemi.
"To nic, miláčku, běž si hrát." Unavený úsměv. Nepříjemný zvuk smetajících kusů skla z podlahy. Chvějící se ruce, které jej jindy objímaly tak pevně, jsou nyní roztřesené a slabé… Cítí, jak něco mokrého dopadne na jeho tváře. Vzhlédne. Slzy.
"Mami, proč pláčeš?"
Rychle setře slzy a pohladí drobnou dětskou tvářičku.
"To nic. Mám tě ráda, Wookie."
Sotva sedmiletý chlapec si jen stěží může uvědomit, že jeho maminka je každým dnem slabší. Že její nemoc ji pomalu zabíjí…
"Je mi to tak líto."
Starší muž jej víská ve vlasech, hladí jej po zádech a šeptá slůvka…o kterých stejně ví, že nepomůžou. Ví, jaké to je. Ví, že jakákoli útěcha je k ničemu. Bolí to. Ještě pořád a přitom je to taková doba.
Wookie nechá Yesunga, ať s ním houpá ze strany na stranu. Je to uklidňující. I když jeho doteky mu ještě stále nejsou zcela příjemné. I když v něm pořád tkví strach, tak někde hluboko uvnitř… mu věří.

*

Sleduje chladný kámen před sebou. Písmo, které bylo kdysi zlaté, je teď vybledlé a téměř nečitelné. Je šedivý a zašpiněný a všude kolem je plevel. Mezi všemi těmi květinami vyzdobenými kameny, mezi všemi těmi svíčkami… je prázdný. Zapomenutý. Není nikdo, kdo by si vzpomněl…
"Proč?" zašeptá tichounce.
Starší muž odtrhne pohled od náhrobku a koukne se na něj. Chlapec mu pohled neopětuje. Upřeně hledí na ten vybledlý kus kamene. A jeho oči jsou v tu chvíli stejně prázdné.
"Byl jsi její jediná rodina. Kromě tebe nikoho neměla." Odpoví tiše a klidně. I když klidný není. Běhá mu mráz po zádech při pohledu na hrob zarostlý plevelem. Není to příjemný pohled. Ačkoli tu ženu neznal, ačkoli s ní neměl nikdy nic společného… zaplaví ho vlna lítosti. Opuštěný hrob jedné opuštěné duše.
Ryeowook mlčí. Neví, co by měl říct. Pohled na hrob jej bolí. Uvědomuje si, kdo v něm leží. Pocítí tísnivou úzkost, jako by jeho nitro sevřeli žhnoucí kleště. Pevněji stiskne Yesungovu ruku. Začíná litovat, že sem chtěl jít. Proč sem vlastně šel?
"Chci pryč."
Yesung nenamítá, otočí se a vede Ryeowooka pryč. Projde branou hřbitova, naposled se ohlédne, pak oba nasednou do auta. Yesung se koutkem oka podívá na chlapce, který strnule sedí na sedačce a hledí před sebe. Vypadá tak vyděšeně.
"V pořádku?" chytne jej za ruku a Wookie sebou polekaně trhne.
"Ano… já… omlouvám se." Těká pohledem všude kolem, pocítí nutkání přitisknout si k sobě medvídka, včas si uvědomí, že ho nechal doma a tak jen uloží ruce do klína a bezradně svěsí ramena. Yesung se k němu nakloní, rychle mu zapne pas a nastartuje. Na přední sklo dopadne kapka vody. Po ní další a pak další. Prší. Obloha potemní tak rychle, že to málem nepostřehne. Další bouře. Než dojdou domů, strhne se venku pořádný liják. I když je to od auta ke dveřím bytu jen kousek, stačí těch pár vteřin a oba jsou promočení na kost. Yesung rychle odemkne dveře.
"Pojď, rychle ze sebe to mokré oblečení svlékni, než nastydneš." Táhne ho za ruku do koupelny. Posadí ho na vanu a odběhne. Hned se vrátí se dvěma ručníky.
"Tak na co čekáš?"
Yesung si klekne před rozklepaného Wookieho a rozepne mokrou mikinu. Uchopí okraj jeho trička a chce mu ho přetáhnout přes hlavu. Wookie sebou vyděšeně cukne a odtáhne se.
"Wookie, neboj se. Musíš to svléknout, je to mokré." Promluví na něj, ale Wookie se na něj pořád kouká stejně vyděšeně. Povzdechne si a zvedne ruce k jeho tváři. Uchopí ji do dlaní a pevně se koukne do jeho očí.
"Pořád mi nevěříš?" zeptá se zklamaně. Myslel si, že v něj má Wookie už nějakou důvěru…
Ryeowook se kousne do rtu. Věří… ale… Chce odvrátit hlavu stranou, ale Yesung jej nutí koukat mu do očí. Vidí v nich… neví. Křivdu? Je těžké hádat, co za pocit to je.
"Věř mi, prosím." Zašeptá, stáhne dlaně z jeho tváře a vrátí se k tričku. Pomalu ho začne vytahovat nahoru. Ryeowook zatne zuby a potlačí strach, který lomcuje jeho tělem.
"Neboj se mě, Wookie." Slyší Yesungův hlas. Zhluboka se nadechne a nechá Yesunga, ať z něj stáhne promočený kus oděvu. Zavře oči a mírně se přikrčí. Čeká… co vlastně? Doteky? Bolest?
Kolem jeho ramen přistane měkká osuška. Otevře oči a setká se s Yesungovu usměvavou tváří. Starší muž vezme do ruky ručník a přehodí ho chlapci přes hlavu. Pomalu a jemně začne sušit jeho mokré vlasy.
Yesung v tichosti vysuší Wookieho vlasy, nedbá na to, že jej vlastní mokré oblečení chladí na kůži a že kapičky vody ztékají z vlasů po jeho tváři. I Wookie mlčí. Zachumlá se do osušky, která je tam příjemně měkká a hezky hřeje a se zavřenýma očima čeká, až Yesung skončí. Jeho myslí přitom výří myšlenky, které by nejraději zatlačil někam do kouta. Jenže nejde to. Pořád se vracejí. Nechce na to myslet. Na ten prázdný hrob… To vážně není nikdo…?
"Bude to stejné?"
"Co?"
Yesung zvedne hlavu a zadívá se na Wookieho. Ten má však pořád zavřené oči. Vypadá to, že si neuvědomuje, že něco řekl. Stáhne ručník z jeho vlasů a odloží ho bokem. Sám ze sebe konečně svlékne mokrou košili a přehodí přes sebe osušku.
Wookie jej moc nevnímá, je ponořený ve vlastních myšlenkách. Děsivých. Provádějí ho i po zbytek dne, dokonce se vkradou do jeho snů, které změní v noční můru.
Prázdný kámen, šedivý a zašpiněný. Opuštěný. Zapomenutý. Kolem nic, jen tma. Prázdno. Nicota. Ticho. Tíživé a děsivé. V té tmě se třpytí jen zlatavý nápis na kameni.
Kim Ryeowook
S výkřikem se probudí. Jeho tvář máčejí slzy, v očích děs. Jeho tělo se chvěje strachem a tichými vzlyky. Má šílený strach, sevřené vnitřnosti a málem nedýchá. Ticho v pokoji jeho strach jen umocňuje. Přitiskne k sobě medvídka a upře vyděšené oči do tmy. Má pocit, jakoby se tma kolem hýbala. Jako by svíjela své pařáty kolem jeho těla. Aniž by přemýšlel, co dělá, vystřelí z postele a rozběhne se ke dveřím, které dělí jeho pokoj od toho Yesungova. Zatáhne za kliku a otevře.
Co to dělá?
Zastaví uprostřed místnosti, pohled upřený na spícího muže. Kousne se do rtu. Neměl by tady být. Vůbec by tady neměl být. Otočí se zpět ke svému pokoji. Udělá ale sotva jeden krok a zastaví. Má pocit, jakoby ta místnost jen čekala na to, kdy vejde dovnitř. Bezradně vzlykne. Co má dělat? Tiskne medvídka k hrudi a zmateně postává uprostřed místnosti.
Yesunga probudí podivný zvuk. Trvá hodnou chvíli, než si uvědomí, že je to tiché vzlykání. Otevře oči a posadí se. Zamžourá do tmy a všimne si drobné postavy u dveří.
"Wookie?"
Chlapec ztuhne a otočí se. Vzbudil ho…? To nechtěl. Nebo chtěl? Nebo… Po tváři mu zteče další proud slz. Yesung si všimne dvou třpytivých cestiček na jeho tváři.
"Wookie, co se stalo?" Vyleze z postele a přejde k němu. Ryeowook o krok couvne a Yesung zastaví.
"Co se děje, Wookie?"
Ryeowook potlačí další vzlyk.
"Ne… to nic, jen… to nic…" Chce se otočit a skrýt se ve svém pokoji…
"Mám strach." Jeho rty se pohnou, aniž by to tak chtěl.
"Strach? Z čeho máš strach?" pomalu k němu přistoupí a natáhne k němu ruku, jakoby ho chtěl obejmout. Neudělá to však. Čeká.
"Bojím se, že…" jeho nitro se sevře strachy, když si vzpomene na ten sen. Ještě teď cítí ten odporný pocit. To šílené ticho…
"Že nebude nikdo, kdo…" hlas mu uvízne v krku, místo toho se otřese dalším vzlykem.
"Že si nevzpomenou…" zašeptá.
Yesung je zmatený, neví, jak má jeho slova chápat. Je ještě moc rozespalý, aby byl schopný pochopit, co se mu snaží Ryeowook říct.
"…až zemřu."
Yesung vytřeští oči v náhlém pochopení. On pořád myslí na ten… Bože, Wookie! Víc nečeká, natáhne se k němu a sevře jeho tělíčko v náručí.
"Wookie." Vydechne jeho jméno. Chlapec v jeho náručí se rozvzlyká úplně.
"Nemysli na takové věci. Je brzo na umírání." Ryeowook se k němu víc přitiskne, a jeho slzy zmáčejí Yesungovo tričko.
"Taky nikoho nemám." Řekne tichounce. Měl jenom jí. Nikoho jiného. Stejně jako ona měla jen jeho. Až jednou zemře, nebude nikdo…
"Hlupáčku." Odtáhne jej od sebe Yesung a vezme jeho tvář do dlaní. Skloní se k němu a jemně jej políbí na čelo.
"Máš přeci mě."
 


Komentáře

1 Kami - SB - Kami - SB - | E-mail | Web | 25. prosince 2011 v 20:04 | Reagovat

he...hehe...
takže, jak začít...ten začátek mi způsobil infarkt, hrozně mooooc děkuju!!! :-* díky tobě mám skvělou náladu na dalších pár set let dopředu, udělala si mi hroznou radost *pořád se usmívá jako pitomec*
a k povídce - bylo to naprosto boží, i když místy fakt smutný :(, ale ten konec, prostě muáááh, ňuňu, dokonalý, úžasný...já téhle povídky prostě nikdy nebudu mít dost, asi brzy začnu číst zase od začátku :D
a už se moc těším na pokračováání ^^

2 eSmy eSmy | Web | 25. prosince 2011 v 20:08 | Reagovat

to je tak.... tak.... áááá.... aj ťa zabijem! Ty vieš za čo! Dostaneš kreslo!..... aa.... keď ono je to tak... *nemá slov* Kedy sa dozvieme neičo o Yesungovej minulosti???

3 Kaoru Kaoru | 25. prosince 2011 v 20:43 | Reagovat

Tak to ej nádherné...moc s emi líbil ten konec já vím tak miluju tuhle povídečku!!..:D

4 Terry Terry | Web | 25. prosince 2011 v 22:51 | Reagovat

Jůů ten konec byl krásný :) Celý díl byl hrozně hezky... teda v rámci možností :D Velmi povedený díl ;)

5 Ai Renge Ai Renge | Web | 25. prosince 2011 v 23:33 | Reagovat

Ah můj Bože! To byl krásný díl. Kyaaaaah~ Já už chci pokračování...

6 Hatachi Hatachi | 26. prosince 2011 v 0:28 | Reagovat

To je tak smutný,ale nádherný. Celá ta povídka je ůžasná... Těšim se na další díl...

7 syrinox syrinox | 5. února 2012 v 20:24 | Reagovat

Aaaa... tááák smutnýýý ale tááák nádherný :´( Buuuuuu Seš úžasná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama