Povídka na přání for Syslík - part 1

18. září 2011 v 16:01 | Luli(na) a Lulálie
Děcka, konečně jste se dočkali... teda alespoň jedno konkrétní dítě se dočkalo :D Je tady další povídka na přání... uhn, vlastně jen půlka, rozdělila jsem ji na dvě části, pač je dost dlouhá... druhý díl bude asi v úterý, nebo tak :D Uvidíme :D Zatím si můžete užít tuhle první část :D

Fandom: Super Junior
Pár: EunHae
Varování: Zatím žádne :D



Vše se odehrálo, jako ve zpomaleném filmu, v jednu se všichni smáli, nikdo netušil, že už za pár vteřin…
"Donghae, pozor!"
Skřípaní brzd, zděšené výkřiky, prudký náraz…tma…
"Hyuku!" Donghae přiběhl k bezvládnému tělu, které leželo uprostřed silnice v kaluži krve.
"Hyuku…no, tak…Hyukkie!" klečel nad ním, v očích hysterie. Bál se ho dotknout…
"Sakra, Teuku volej sanitku, rychle!" vykřikl Heechul a přiklekl si k Haemu. Na rozdíl od něj, Hee okamžitě nahmatal jeho tep. Oddechl si, když zjistil, že je pořád naživu. Sanitka byla na místě za několik málo minut, stejně tak policie…
*
Píp-píp-píp…
Seděl na židli a pozoroval mladíka ležícího na posteli. Hlavu měl obvázanou, stejně tak i hrudník, ruku v sádře…
"Je to moje vina." Zašeptal zničeně.
"To není pravda." Ozval se od dveří hlas jejich leadera. Leeteuk přešel k židli a chytil Haeho za rameno.
"Není to tvoje vina." Podíval se mu zpříma do očí.
"Kdybych dával pozor, nemusel by mě zachraňovat, kdybych dával pozor, neumíral by mi před očima…" po tváři mu začaly stékat pramínky slz. Leeteuk se zamračil.
"Co to prosím tě povídáš? Eunhyuk neumírá, bude v pořádku! A nikdo nemohl vědět, že se to auto vyřítí ze zatáčky. Nikdo." Podíval se na Eunhyuk a smutně se usmál. "Bude v pořádku." Zašeptal…
*
Tlumené hlasy, jakoby přicházeli z dálky, byly pořád zřetelnější. Měl pocit, že je zná… Ne…určitě je znal.
"Co se stalo?" promluvil chraplavým hlasem. Hlasy kolem okamžitě ztichly.
"H..Hyukkie?" někdo váhavě vyslovil jeho jméno. Pomalu otevřel oči. Všude byla tma… děsivá tma.
"Co se stalo?" zopakoval svou otázku.
"Srazilo tě auto." Slyšel říkat Leeteuka.
"Aha…jak dlouho jsem byl mimo? Co Donghae? Je v pořádku? Nestalo se mu nic? A proč je tady taková tma?" zasypal je otázkami.
"Byl si mimo asi dva týdny a…tma? Tady ale není…" Leeteuk se zasekl v půli věty, ne, to nemůže…
"Eunhyuku? Ty…vidíš nás?" zeptal se opatrně. Kluci se na něj nechápavě podívali. Když jim došlo, co tím Leeteuk myslel, zděšeně se otočili na Eunhyuka. Eunhyuk pár krát zamrkal.
"Já…nevidím nic. Proč nerozsvítíte?"
Kluci si vyměnili bolestné pohledy. Donghaemu se do očí tlačily slzy…
"Je to moje vina…" zašeptal zničeně a vyběhl z pokoje.
"Hae!" křikl za ním marně Sungmin.
"Běž za ním, Minnie." Zašeptal Leeteuk, oslovený chlapec přikývl a vyběhl ze dveří. Leeteuk se otočil na Eunhyuka, naznačil ostatním, aby je nechali o samotě. I když nebyli moc nadšení, poslechli ho a pokoj se pomalu vyprázdnil. Zůstal zde jen Leeteuk s Hyukem. V místnosti bylo tíživé ticho přerušované jedině neustálým pípáním přístrojů. Světlovlasý muž se zhluboka nadechl. Nebyl si jistý, zda to Hyukovi dokáže říct. Ale musel. Lhát nemělo cenu.
"Hyukkie." Zašeptal tichounce. Eunyhuk se instinktivně otočil za hlasem.
"Teuku, co… co se tady děje? Proč je tady taková tma? Co se stalo Haemu?" byl zmatený. Nelíbilo se mu, že neví, co se děje. Leeteuk jej chytil za ruku a pevně ji stiskl, zavřel oči, poté je hned otevřel. I když nerad, musel mu říct pravdu. A to taky udělal.
"C…cože?" vyjekl Hyuk, hlas se mu mírně zadřel. Modlil se, aby se jen přeslechl. Aby mu teď Leeteuk řekl, že je to jen nějaký vtip - teď rozsvítí a řekne, že jej chtěl jen vyděsit. Musí! Tohle přece nemůže být pravda!
"Doktor říkal, že to nemusí být trvalé, že je velká šance, že se ti časem zrak vrátí…" snažil se ho upokojit Leeteuk.
"Kdy?" vydechl mladší z mužů.
"Nevím. Zítra, za týden…může to trvat měsíce…" nechtěl mu to říkat, ale věděl, že by to stejně zjistil. Eunyhuk nasadil bolestnou grimasu.
"Ne…ne…" bylo mu do pláče. Tohle byl zlý sen. Jen hloupá noční můra!
"Hyukkie…"
"Nech mě samotného…" zašeptal Eunhyuk. Starší muž na něj pohlédl s bolestí v očích. Natáhl k němu ruku a pohladil ho po tváři, poté beze slova odešel…
*
Tiše otevřel dveře pokoje a vešel dovnitř. Podíval se na kluka sedícího na posteli. Na uších měl sluchátka, oči otevřené, jeho pohled byl ale prázdný. Sedl si na kraj postele, Hyuk sebou mírně cuknul a vytáhl si sluchátka z uší.
"Bude oběd." Zašeptal tiše Donghae. Eunhyuk pouze přikývl. Donhgae počkal, až Hyuk vyleze z postele, pak ho chytil za ruku a vedl ho ke dveřím. V bytě byli jen oni dva. Když se Eunhyuk vrátil domů z nemocnice, pořád u něj někdo zůstal. Nejčastěji to byl právě Donghae. Pořád si dával za vinu to, co se mu stalo. Kdyby si jen dával víc pozor, nemusel ho Hyuk zachraňovat. Pomohl mu posadit se za stůl, naložil mu na talíř jídlo a sám se posadil vedle něj. Vzal lžičku a nabral do ní horkou polévku.
"Otevři pusu." Přikázal tiše. Eunhyuk se zamračil a odvrátil hlavu stranou. Donghae si povzdechl. Přinutil Hyuka otočit se k němu a přiložil mu lžičku k ústům.
"No tak." Pobídl ho. Eunhyuk se nakonec nechal nakrmit. Hae sklidil nádobí a chtěl odnést Hyuka zpět do pokoje.
"Ne." Zašeptal tiše Eunhyuk. "Chci zůstat s tebou." V pokoji byl pořád sám, všude jen tma, která jej každou vteřinou deptala.
"Dobře, tak pojď." V Haeho hlase vycítil úsměv a zatoužil, aby mohl alespoň na malou chvilinku vidět. Aby se mohl pokochat tím krásný úsměvem, který dokázal Hae vykouzlit. Vždy jej dokázal svým úsměvem okouzlit. Nikdy by to ale nepřiznal nahlas. Nechal se Donghaem táhnout do obýváku, tedy… alespoň tušil, že ho vede právě tam. Od té doby, co neviděl, měl problém zorientovat se. Dokonce i v bytě, který tak dlouho s ostatními členy skupiny obýval. Donghae ho zatlačil na gauč a sám si sedl vedle něj. Natáhl se pro ovladač a zapnul televizi. Eunhyuk se mu opřel o rameno a zavřel oči. Nepovažoval za důležité nechávat je otevřené, když jediné, co viděl, byla černočerná tma. Takhle mu to nepřišlo tak děsivé, páč… když má oči zavřené, je jasné, že vidět nemůže. Tiše si povzdechl. Nikdy by si nemyslel, že mu tolik bude chybět světlo.
Donghae postřehl jeho povzdech, zamračil se a vypnul televizi. Eunhyuka překvapilo náhle ticho a zvedl hlavu, aby se koukl na místo, kde typoval Haeho.
"Proč jsi to vypnul?" nechápal.
"Myslel jsem, že ti to vadí, že ti to připomíná, že jsi…" zmlknul. Nechtěl mu to taky připomínat.
"To nic, klidně si to pusť." Pousmál se, i když se musel přemáhat.
"Ne, stejně tam nic není." Zas tak moc nelhal. Ve skutečnosti ani nestihl postřehnout, co v telce běželo. Myšlenkami byl někde jinde. Opět myslel na onen den. A opět si to dával za vinu.
"Měl jsem dávat větší pozor." Neuvědomil si, že to řekl nahlas. Prostě mu to vyklouzlo, aniž by to chtěl. Eunhyuk se zamračil. Věděl, co tím Hae myslí. Za ten měsíc, co byl doma, to Hae opakoval při každé příležitosti. Pořád si to vyčítal.
"Nech už toho, Hae." Napomenul ho.
"Nemůžu, je to moje vina. Proč jsi mě zachraňoval? Měl jsi mě nechat! Kdybys mě nechal, byl bych teď na tvém místě já. Nemusel bys takhle trpět. Měl jsi mě nechat umřít!" v tu chvíli mu přiletěla facka. Nevěřícně se podíval na Hyuka, který měl ruku pořád ve vzduchu. Ten se divil, že se dokázal trefit, když přesnou polohu Haeho tváře jen tipoval. Nedal to však na sobě znát.
"Tohle už nikdy neříkej. NIDKY! Myslíš, že bych tě dokázal nechat zemřít? Myslíš, že bych dokázal žít, kdybys tady nebyl? To si vážně myslíš?!" do očí se mu nahrnuly slzy, které tak dlouho potlačoval. Nechtěl před ostatníma brečet, nechtěl jim ukázat, jak moc to bolí, i když mu bylo jasné, že před nimi to utajit nejde.
"Hyuku…" vydechl překvapeně mladší muž.
"Ano, bolí to. Ten pocit bezmoci, když kolem není nic, než tma, když nedokážeš bez pomoci přejít pokoj, aniž by sis neublížil, ale… Ale tohle všechno je nic naproti pocitu, že bych tě už nikdy nemohl mít u sebe. Znamenáš pro mě hodně. Víc, než si myslíš." Poslední slova už jen šeptal, ani si nebyl jistý, zda je Hae slyšel. Bylo mu to jedno, teď potřeboval všechnu tu bolest dostat ven. Z očí mu tekly prameny slz, které už se nepokusil zastavit. Hae na něj vytřeštěně hleděl, rychle se ale vzpamatoval, popadl Hyuka a vtáhl si ho do náruče. Eunyhuk zavzlykal a zabořil hlavu do jeho hrudi. Hae ho k sobě pevně tiskl, krouživými pohyby jej hladil po zádech, bradu si opřel o jeho hlavu…
Eunhyuk cítil teplo jeho těla, cítil, jak tlukot jeho srdce. Bylo to tak neskutečně uklidňující. Zavřel oči a rukama ho objal kolem pasu.
"Dovol mi takhle chvíli zůstat." Zašeptal tichounce.
"Můžeš takhle zůstat, jak dlouho jen budeš chtít." Ujistil ho Donghae. Rukama pořád přejížděl po jeho zádech. Eunhyuk spokojeně zavrněl. Bylo mu takhle dobře. Začal pociťovat únavu.
"Chceš spát?" zeptal se jej Donghae, když slyšel, jak si nahlas zívl.
"Hnn…" zněla jeho odpověď. Hae se usmál, vzal jej do náruče a odnesl do jeho pokoje. Sám si lehl vedle něj, objal ho kolem pasu a přitiskl ho k sobě…
 


Komentáře

1 Kami Kami | Web | 18. září 2011 v 16:05 | Reagovat

Ehm...no...ne, že bych neměla ráda výzvy, ale pro začátek bych raději zůstala u Harryho a Draca :D. Nějaké speciální přání nebo podmínky? xD

2 Kami Kami | Web | 18. září 2011 v 16:29 | Reagovat

nemáš skype? byla by lepší domluva :D a nelekni se, ale ten poslední koment jsem pro jistotu smázla, vzhledem k tomu, že si to čtou lidi ode mě ze třídy :DDD

3 ElenEstel ElenEstel | 18. září 2011 v 20:38 | Reagovat

wow to je nádherný

4 Syslík Syslík | 18. září 2011 v 21:16 | Reagovat

Páni to je vážně dokonalý! :) Chudák Eunhyuk... :( Moc se mi to líbí, strašně se těším na druhou část.. moc děkuju! Ty jsi prostě nejlepší :D

5 tamias tamias | 18. září 2011 v 22:02 | Reagovat

Ahoj máš u mě zvařejněný ten rozhovor

6 Kaoru Kaoru | 19. září 2011 v 14:25 | Reagovat

UHM...KRÁSA UPLNĚ SE TĚŠÍM NA DALŠÍ ČÁST PROSÍM PROSÍM BRZY.....:D

7 JaeRa JaeRa | E-mail | 20. září 2011 v 9:19 | Reagovat

jujky, jak já tenhle pár miluju :D

8 syrinox syrinox | 19. února 2012 v 16:04 | Reagovat

Chudáček Hyuk :´( Jinak dokonalé, jako vždy... XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama