Čekej na mě

12. srpna 2011 v 16:15
Fandom: Naruto
Parning: Ita/Naru
Warning: Badend
Dodatek: Tohle je asi jediná povídka s badendem,kterou totálně miluju....sice nevím,co se mi na ni tak líbí,ale totálně ji žeru :D

Slunce pomalu zapadá a obloha se zbarvuje do růžovooranžové barvy.V jindy tak tiché vesnici panuje veselí.Lidi se scházejí na náměstí a až sem doléha jejich šťastný smích.Stojím tady,nad vesnicí a užívám si klid,který tady panuje.Miluju tohle místo,kde můžu v klidu přemýšlet,aniž by mě někdo rušil.A taky....tady jsem potkal tebe....


....Sedím na hlavách hokagů a sleduju pokojnou vesnici podemnou.Vím,neměl bych tady být,ale nemůžu si pomoct.Miluju to tady.Ten klid,ticho.Nikdo mě tady nevidí,nikdo mě neruší...
"Uchiha Itachi?!"...ozve se za mnou najednou hlas a já se otočím.Za mnou stojíš ty.Blonďaté vlasy ti vlají v slabém větříku a v nebesky modrých,momentálně nepřátelských očích se odráží oranžové slunce.
"Utumaki Naruto.".....odpovím nic neříkajícím výrazem.
"Co tady děláš?Varuju tě,pokud sis přišel pro mě,nedám se jen tak!"....na důkaz vytáhneš kunaj připraven kdykoli zaútočit.
"Vypadám,že chci bojovat?"....zeptám se tě a musím se ušklíbnout nad tvým překvapeným pohledem.
"Tak...co tady tedy chceš?"....zeptáš se zaraženě.
"Nic,jen tady tak sedím a přemýšlím."...odpovím ti a otočím se zpět na zapadajíci slunce...."A co tady děláš ty?"...taky se zeptám.
"Původně jsem měl v plánu totéž,ale asi přijdu později."....řekneš jen a chystáš se na odchod.
"Já tě přeci nevyhazuju,nebo jo?"....zeptám se tě pobaveně,aniž by jsem se na tebe otočil.Doslova cítím,jak zaváháš,no nakonec se přeci jen rozhodneš zůstat.Uděláš pár kroků vpřed a sedněš si ke mě.I tak se ale udrřuješ v bezpečné vzdálenosti.
"Ja nekoušu."....musím si rejpnout.
"Jistota je jistota."...ušklíbneš se a snažíš se mě ignorovat.Dlouho to ale nevydržíš.
"Proč jsi tady?"...zeptáš se stejnou otázku.
"Už jsem ti to řekl."
"Přemýšlet můžeš kdekoli.Tak proč tady?"....upřesníš otázku.Co jen ti mám na to říct?
"Miluju to tady."...zní nakonec moje odpověď.Vykulíš na mě oči.
"Prosím?"....zeptáš se nevěřícně.
"Slyšel jsi."....řeknu jen.Chvíli na mě ještě civíš,ale pak se zamračíš.
"Jak to múžeš tak klidně říct,když jsi vyvraždil celou svou rodinu?Jak tady můžeš jen tak sedět,jako by se nic nestalo?"....vyprskněš rozčíleně.Obličej mi potemní.Nemám v plánu o tomhle mluvit.Ty mě však probodáváš pohledem,který žáda odpověď.A ne ledajakou.Pravdivou.
"Já je nezabil."...řeknu tiše a bez toho,abych se podíval na tvou reakci pokračuju dál....

...Tehdy jsem ti řekl všechno,co se onu noc skutečně stalo.Že nejsem vrah,jak si každý myslel.Že jsem chladnokrevně nevyvraždil celou rodinu.Řekl jsem ti,kdo za to může,včechny pocity,které jsem cítil,když jsem viděl lidi mého klanu ležet mrtvé všude kolem,bolest,kterou jsem zažíval,když jsem našel mé rodiče v kaluži krve,neskutečnou úlevu,když jsem zjistil,že můj bráška,můj milovaný malý bratříček žije.Jak jsem mu pak lhal,abych ho ochránil a donutil ho zesílit.řekl jsem ti úplně všechno.Ani nevím proč,ale v tu chvíli jsem to považoval za vhodnéVůbec jsem nečekal,že mi uvěříš.O to víc mě to pak překvapilo....

......Oči i ústa máš dokořán a očividně nevíš,co na to říct.Trvá několik minut,než se vzpamatuješ.
"Ale...to...proč jsi takhle lhal.Muselo to být strašné!Přijít o rodinu a pak ještě muset odejít z vesnice!Proč jsi neřekl pravdu?!".....spustil jsi na mě a já se nestačil divit.Nečekal bych,že někdo jako ty,by mi uvěřil.
"Nemohl jsem.".....odpovím jednoduše a dál už se na tu tému nehodlám bavit.Tohle je poprvé,co jsem to někomu řekl.A taky i naposled.Zřejmě si toho všimneš,protože dál se k tomu už nevyjadřuješ.Místo toho raději změníš téma.A za to jsem ti vděčný.Mluvíme spolu ještě dlouho do noci a já se divím,že to vůbec dokážu.Za pár hodin jsem toho řekl víc,než za posledních pár let.Nakonec uznáme,že už je čas naše posezení ukončit.Vstanu a už odcházím,když mě zastaví tvůj hlas.
"Přijdeš i zítra?"...zeptáš se a já se na tebe překvapeně otočím.Pak se ale mírně usměju.
"Jo,přijdu."......

....Od té doby jsme se tam střetávali téměř kařdej den.Bylo to naše společné místo.Jediné místo,kde jsem dokázal být sám sebou.A to jen díky tobě.Tvůj šťastný úsměv,který jsi dokázal rozdávat na všechny strany a zářivé jiskřičky v tvých očích mě hřály u srdce.Pomalu jsem si začínal uvědomovat,že bez tvé přítomnosti,jako by kus ze mě chyběl.Začínal jsem si uvědomovat,že jsem se do tebe zamiloval.Ano,zamiloval jsem se,ale zárověň jsem se ti to bál říct.Bál jsem se,že mé city nebudeš opětovat.Bál jsem se odmítnutí.Nakonec to ale byli jenom zbytečné obavy......

.....Znovu,tak jako poslední dva měsíce oba sedíme na hlavách hokagů a živě se o něčem byvíme.Jsem překvapen,že ještě máme o čem.Najednou ale zmlkneš a zadíváš se na zapadající slunce.Tvář přitom nastavuješ slabému vetříku,který rozvlává tvé zlaté vlasy.Oči ti přitom svítí takovou zvláštní barvou,která je spojením nebeské modže a teplé oranžové.Je to zvláštní,ale magická barva.Nutí mě dívat se na tebe a nikdy nepřestat.Ani nevíš,jak moc bych si teď přál držet tě v náručí a líbat tě.....ve vlasech....na tvář...ochutnat ty tvé lákavé narůžovělé rty......
"Itachi?"...vytrhne mě ze zamyšlení tvuj hlas.
"Promiň...já...byl jsem myšlenkami jinde.."...omluvím se ti a ty mě probodněš takovým divným pohledem,ze kterého mě zamrazí.
"V poslední době se ti to stáva něják často.A vůbe...chováš se divně....stalo se něco?"....kromě toho,že tě miluju?
"Ne,vše je v popřádku."...hraně se usměju,ale ty mě stejně překoukneš.
"Tpo vidím.No tak,víš,že mi můžeš říct cokoli."...pobídneš mě,ale já....nemůžu....mám strach z tvé reakce.Uhnu pohledem a skenuju kamínky na zemi.Na ruce ucítím nečí dlaň.Tvou dlaň.Překvapeně vzhlédnu.
"Itachi...řekni mi co se děje."......jsi tak blízko.Téměř se dotýkáš mé tváře tou svou.Dech se mi zrychlí a srdce rozbuší jako o závod.Aniž by jsem si to uvědomil,nakloním se k tobě a políbím tě.Cítim jak ztuhneš a v tu chvíli si uvědomím,co jsem udělal.Okamžitě se od tebe odtáhnu.
"Já...promiň...já...
"Proč?"....pžerušíš mě v půly věty a tvůj pohled je plný očekávaní.Je zbytečné lhát.
"Miluju tě."...špitnu těsně u tvých rtů,na které se opět přisaju.Chci si je užít,dokud ještě můžu.Nakonec se od tebe ale odtáhnout musím.
"Miluju tě,Naruto."...zopakuju snad ještě tišeji.Ty se jen usměješ a rukama mě obejmeš kolem krku.
"Taky tě miluju."....řekneš a teď jsi to ty,kdo spojí naše rty v polibku.....

.....Byl jsem šťastný,jako snad ještě nikdy.Od té doby jsi mě krom úsměvu výtal taky polibkem a loučil se těma dvěma nádhernýma slůvkama.Myslel jsem si,že snad umřu štěstím,že nic zlé se stát nemůže.Pak to ale přišlo.Zničeo nic,jako blesk z čistého nebe....

......Jako obvykle,pospícham na naše místo,jak jsi ho pojmenoval,abys na mě nemusel dlouho čekat. Těším se,že tě znova po týdnu,tak dlouhém týdnu,kdy jsi měl misi znovu uvidím.Když však dorazím na místo,ty tam nejsi.Podivím se,ale rozhodnu se na tebe počkat.Možná máš jen nějáke spoždění.Když se však ani o hodinu neobjevíš,začína se mě zmocňovat panika.Kde jsi?Snad se ti nic nestalo.Čekám další hodinu...dvě.Slunce už zapadá a ty nikde.V okamžiku se rozhodnu.Vplížím se do vesnice a začnu tě hledat všude možně.Nikde ale nejsi.Až pak uslyším rozhovor dvou shinobi a dozvádám se,že jsi byl zraněn na misi a ležíš ve vážněm stavu v nemocnici.Na nic nečekám a rozběhnu se tam.Tvůj pokoj najdu v rekordním čase.Ujistím se,že jsi sám a když vidím,že z tebou nikdo není,vejdu dovnitř.Pohled na tebe mě zasáhne jako kunaj do strdce.Všude samé hadičky a přístroje.Spěšně přejdu ke tvé posteli a sednu si na židli vedle.Pevně rukou stisnu tvou vybledlou dlaň.Okamžitě otevřeš oči.
"I..itachi?"....v očích máš překvapení,které ale přes bolest jen těžko rozeznat.
"Jsem tady....co se stalo?Kdo ti to udělal?"....zeptám se neuvědomujíc si,jak těžké pro tebe musí být mluvení.Teď mé nitro pohltila zloba a nenávist patříci člověku,který ti tohle udělal.
"N..nevím...Zničehonic přiletěl kunaj...a...a zasáhl mě.Byl v něm jed....nevím jaký...nikdo neví...ani Tsunade....já...já umírám,Itachi."....vytřeštím oči.Ne!To není pravda!
"Neumíráš!Nesmíš...Naruto...Tsunade je skvělý medic.Ona přijde na to,co to je a vyrobí protijed!Bude to dobré!Uvidíš!".......

....Nebylo.Každým dnem jsi na tom byl hůř a hůř.Tsunade jakkoli se snažila,nedokázala přijít na to,co za jed ti proudí v krvi.Každý den jsem chodil do tvého pokoje ze strachem,že už tě tam nenajdu.Každý den jsem umíral hrůzou,že tě stratím.Každý den jsem se bál te chvíle....a ta chvíle nakonec nastala.....

....Sedím na strěše naproti tvému oknu a dívám se dovnitř.Je tam Tsunade a o něčem s tebou mluví.Neslyším o čem,ale její výraz mě děsí.Vidím,jak se natáhneš pro něco,co máš v nočním stolku a pak jí podáš bílou obálku.Co to má znamenat?Tsunade se taky tváři překvapeně.Něco jí vysvětluješ a Tsunade jen přikyvuje.Ve tváři má zdrcený výraz.Pak se usměješ a něco jí řekneš.Vidím,jak se Tsunade snaží zadržet slzy,které se jí hrnou do očí a moje panika se jen stupňuje.Tsunade ještě něco řekne a pak opustí místnost.Ještě chvilinku počkám,dokud si nejsem úplně jistý a pak vejdu do tvého pokoje.Usměješ se na mě.
"Čekal jsem na tebe."....řekneš jen a pokyneš mi hlavou abych si sedl.Poslechnu a tvou ruku vezmu do své.
"Co se děje.?"...mám takovej zvláštní pocit,který se mi vůbec nelíbi.
"Tsunade přišla na to,co je to za jed."...odpovíš,ale v tvém hlasu není ani kousek radosti.
"A?"....cítim ve vzduchu háček.
"Protoilátka neexistuje.Ani se nedá vyrobit.Složení jedu je moc rozsáhle na to,aby se dal zničit.".....povzdechneš si a já mám co dělat,abych neomdlel.
"Cože...co...co to říkáš?"...ne,tohle nemůže být pravda.
"Dnes mě odpojí od přístrojů."...pokračuješ,aniž by jsi mi odpověděl.Úplně zblednu.
"Ne..."..vydechnu.Několik minut jen tak v tichosti sedíme a hledíme si do očí.Pak promluvíš.
"Nechci zemřít tady,mezi čtyřmi stěnamai.Vem mě prosím na naše místo.".....požádáš mě.
"Ale...to...to nemůžu....
"Prosím.Když mě teď odpojíš,potrvá ještě několik minut,než umřu.Prosím.Itachi.Chci ještě jednou vidět západ slunce."....koukáš na mě pohledem,kterému nedokážu vzdorovat i kdybych chtěl.
"Dobře.Vezmu tě tam."....svolím nakonec.
"Ďekuju."...usměješ se na mě.Tak opatrně,jak jen vím,pomalu poodpájím všechny přístroje a ještě opatrněji tě zvednu do náruče.Vyskočím z okna a po střechách se rozběhnu k cíly.Netrvá ani minutku a jsme na místě.Sednu si na zem a položím si tě na klín.Obejmeš mě kolem krku a hlavu si opřeš o mé rameno.O chvíli cítím,jak mi něco kape na triško.Stačí jediný pohled,abych viděl,že sjou to tvé slzy.Pevněji tě obejmu kolem pasu a políbím tě do vlasů.
"Já...chtěl bych žít déle...je toho tolik,co jsem ještě neudělal."...promluvíš odrazu a mě v krku naroste knedlík,který nedokážu přehltnout...."Tak moc jsem se chtěl stát hokagem.Tak moc jsem,chtěl,aby mě lidé uznávali.Chtěl jsem chránit vasnici i za cenu života."......vzlikneš.
"Pšššt.Nemluv.".....tiším tě,jak jen v tuhle chvíli můžu.Chvíli nic neříkáš a já se na chvíli zděsím.
"Splň můj sen Itachi."....řekneš a mě poklesne čelist.
"Cože?".....vydechnu překvapeně.
"Staň se hokagem a ochraňuj vesnici za mě.Vím,že ji miluješ stejně,pokud né víc.Dal jsem Tsunade,list,ve kterém jsem ji vše vysvětlil,můžeš se v klidu vrátit do vesnice".....podíva se mi do očí.Nedokážu odporovat.
"Slibuju.".....špitnu.Usměješ se a svými rty se otřeš o ty moje.Okamžitě tě políbím.Odrazu se ale odtázneš.Zaboříš mi hlavu do ramene a tvé tělo se začne otřásta vlikama.Mě samému se začnou do očí tlačit slzy.
"Nechci zemřít!Nechci....mám strach,Itachi.Bojím se,ale...zároveň jsem šťastný....jsem moc šťastný a víš proč."......zonovu zvedneš hlavu a tak můžu viděl dvě mokré cestičky na tvé tváři.
"Proč...řekni."......heknu a divím se,že jsem ze sebe vůbec dokázal dostal hlas.
"Protože jsi se mnou."......spacifikuješ mě tvou opdpovědí a já mám pocit,že mi žalem pukne srdce.Jo,jsem s tebou,ale na co je to dobré,když ti nemůžu pomoct.Tak rád bych ti řekl,že to bude dobré...že se to vyřeší.Ty se uzdravíš a budeš žít.Jenže nemůžu.Nemůžu a ty to víš.Pevně mě obejmeš a s hlavou na mém rameni brečíš.Brečíš a já brečím s tebou.Slané potůčky slz,o kterých jsem myslel,že už nikdy naucítím,mi stékají po tváři a dopadají do tvých zlatých vlasů.
"Miluju tě.Itachi."...špitneš téměř neslyšně.
"Taky tě miluju."....zvednu ti tváž a vtisnu ti zoufalý polibek.
"Řekni to ještě."....zaprosíš a já ti milerád vyhovím.
"Miluju tě."....řeknu a ty se šťastně usměješ...."Miluju tě,miluju,miluju...".....opakuji stále dokola i dlouho po tom,co naposled vydechneš.Zasloužíš si to,protože ty jsi člověk,který vyhnel temnotu z mého srdce.Ty jsi člověk,který zas vrátil úsměv na mou tvář.Ty jsi člověk,který mi dal lásku....

....Ani si nevšimnu,kdy zapadne slunce.Obloha je už dávno černá a vítr se taky ochladil.Uvědomím si,že už je čas.Nasadím si hokage klobouk a chystám se odejít.Předtím se ještě ale zadívám na hvězdama posátou oblohu.Splnil jsem tvůj sen,Naruto.Vrátil jsem se do vesnice a dnes mě jmenujou za hokageho.Slibuju,že tvou....naši vesnici budu chránit,jako ten největší poklad,protože tvoje přání je pro mě tím nejdůležitějším.Miluju ťe Naruto a věř,že dřív nebo později za tebou přijdu.Tak prosím,ať jsi,kde jsi,počkej tam na mě.......
 


Komentáře

1 Hanako Hyuuga Hanako Hyuuga | E-mail | Web | 4. září 2011 v 9:35 | Reagovat

krásná povídka,musela jsem u ní brečet...

2 Moyo Hanako Moyo Hanako | 19. listopadu 2011 v 19:08 | Reagovat

přes slzy skoro nevidim co píšu... ta povídka je ta nejkrásnější co sem kdy četla a číst budu

3 Umee Umee | 27. ledna 2012 v 15:08 | Reagovat

Naprosto úžasné, krásné a smutné... nejlepší povídka, jakou jsem za poslední dobu četla. Máš můj obdiv :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama